Sledujeme cestu expedice do afghánských hor – Humi outdoor expedice Uparisína 2008. Dnes si přečtete o práci ruských celníků s počítačem a taky o cestě Kazachstánem. Expedici podpořil Expediční fond.
Kolo drželo, schizofrenní zastávky a kontroly kol každých 50 až 100 km se staly naším denním, co denním, hodinovým chlebem. Ale probíjeli jsme se dál kupředu. Projeli jsme Tambov, Penzu, Samaru. UAZík vycítil, že se zde před více než 30 lety narodil a trošku se zmátořil. Vypadal najednou nějaký použitelnější, než v příkopu před pár dny a jel ze všech svých koňských sil. Čekala nás Ufa a potom Ural. Někde za Ufou se zničehonic z obrovské roviny začíná silnice pozvolna zvedat a šplhat přes několik průsmyků až k hranici mezi Evropou a Asií. Ta se táhne právě po hřbetu tohoto 2500 km dlouhého, nerostnými surovinami nacpaného hada od hranic s Kazachstánem až po Severní ledový oceán.
Sprint na hranice
Po cestě míjíme nespočet bister a plácků, kde odpočívají kamiony a řidiči křižující z jednoho konce Ruska na druhý. Také bychom si rádi odpočali, ale není to možné. Čas nás tlačí jako špatné boty a musíme spěchat, pokud nechceme mít na hranicích mezi Ruskem Kazachstánem „bolšoj problém“.
Od prapodivné skulptury, která definitivně potvrzuje, že jsme se právě ocitli v Asii, je to již prakticky jenom z kopce. Kvůli zrychlenému režimu přesunu jsme u jednoho pěkného, do starého vagónu umístěného, bistra zjistili, že máme hlad. „Co třeba šašlik“? Myslíme si, že půl kila masa nikdy není na škodu. Zajíc nesouhlasí. Dal by si něco míň kalorického. To je následek rány do hlavy.
V takových bistrech je to všude stejný, výzdoba, jídelníček a tak jediný, co se může měnit, je obsluha, někde to nestojí za nic a jinde se zas člověku nechce odejít. Měli jsme kliku, nechtělo se nám. Jediná vada na naší barmance byla její zaujatost moderní ruskou taneční muzikou v podání nějaké 15leté, strašně seriózní zpěvačky. Nejvíce slov tam je něco jako: „ja ljubim tebja ty neljubis mnja“ atp. Pořád dokola. No, s přimhouřením oka to docela šlo. Lišinovi to bylo jedno úplně, protože po ráně do hlavy stejně nemá kvalitní sluch.
Ruští celníci
Na hranici jsme dojeli přesně ve 20:00, bylo to v suchu, ale fronta několik kilometrů před hranicí nás přesvědčila o opaku. „To je na několik dní, Zajici. Sakra“. Lišin se vydal dopředu zjistit co a jak a vysvětlit pohraničníkovi s obrovskou čepicí náš problém, že o půlnoci nám končí víza. Uspěl, pohraničník kývnul, pochopil, ale nepustil. Řekl, že možná uspějeme, což znamenalo úplný nic. „To je magor“. Pak nás poprvé navštívil lehce opilý a děsně kamarádský Rus. Začal hrát na nacionální strunu. Kdo vyhrál válku, kdo vyhrál hokej, kdo je nejlepší. Když jsem mu dal jasně najevo, že se s ním nechceme kamarádit, tak řekl, že Slované by se kamarádit měli. Už jsme se ho nezbavili, jako umělá družice kolem našeho auta obíhal ve zkracujících se intervalech.
Takhle jsme se táhli ve frontě do 11 hodin. Teprve potom se začala před námi objevovat hradba z ostnatého drátu a konečně taky brána dovnitř. Ve 23:30 dostáváme propustku. Ve 23:40 jsme se probili k celníkům. Ve 23:50 pochopili, že fakt spěcháme a že nám pohraničníci musí dát razítko do pasu. Ve 23:58 máme všechny celní papíry. Lišin už stojí ve frontě, ale pohraničník, i když už má na stole pasy, nic neřeší. Je 00:02 a zakládá první pas do mašinky. „Máte neplatné vízum“, hlásí nám vesele. Začal jsem ho učit hodiny a první lekci o policejní šikaně. Nepochopil. Zavolal náčelníka, mladý kluk, tenhle náčelník, chtěl nám pomoct. Proto volal vyššímu náčelníkovi, jestli můžou posunout hodiny ve windows zpátky. Za 15 minut dostal povolení, popřál nám šťastnou cestu a my se mohli zařadit do fronty vedoucí ke kazašské hranici.
Otravný otrava nacionalista se zjevil u našeho okýnka v zemi nikoho a opět nám předkládal svoje teorie o vítězstvích ruského lidu. Lišina to zajímalo a proto vydržel vzhůru až do rána. Já usínal na volantu a když do mě Lišin strčil, nastartoval jsem a popojel o pár metrů. Ubíhaly hodiny, někdy jsem zapomínal vypnout motor. Jindy mě zas probudil kvičícím hlasem Lišinův nový přítel. Byla to schíza největšího kalibru. Jeden šofér, utahaný jako my, usnul a všichni ho předjeli. Jak mu asi muselo být ráno, když zjistil, že se vůbec nikam neposunul. Svítalo, ozvalo se ťukání na okno a zubil se na nás kluk, co nám před dvěma lety vypisoval pojištění a měnil peníze. Ze staré známosti jsme u něj zopakovali tenhle úkon a popojížděli jsme dál. Kazaši po ránu jevili známky ospalosti a nevrlosti, po pár razítkách a vyřízení papírů na auto jsme se odpíchli a vjeli do stepi.
Kazachstán
Silnice výborná, rovná, bez aut. Jeli jsme co to dalo. Nikde jsme se nezastavovali, protože teď nás pro změnu tlačil čas na kazašský víza a my museli spěchat. Začali jsme pociťovat únavu a ještě nás začalo zlobit řízení. Nějak se to prostě načalo a od té bouračky to s přibývajícími kilometry šlo do háje. Zastavili jsme v Kokšatau. Kromě billboardu, že v roce 2030 bude Kazachstán jak má být, nic moc. Našli jsme super servis a chlapíci se pokoušeli dávat řízení do kupy. Mezitím Lišin provedl svůj administrativní výkon number one. Podařilo se mu naše tranzitní víza prodloužit o 5 dní, takže najednou bylo více času na všechno. Mohli jsme si dopřát oddych, jídlo i koupačku v Balchaši. Taky jsme fotili zajíce, hořící step a užívali si nehornaté prostředí vedoucí až do hlavního města, Almaty.
Už jsme se těšili na jablka, Pučinina a na milé překvapení v sauně, o kterém jsme vůbec netušili, že bude.
