Expedice Mystery of Nil – úsek One Day

Probouzíme se do rozpáleného dne. Jdeme se nasnídat do místního stánku s čapátí, který nám doporučili místní obyvatelé kempu. Mladý černoch placky z mouky smaží na olejově černé pánvi a u toho si nejen stíhá povídat s námi a svojí rozvětvenou rodinou, ale i nabízet kolemjdoucím další zboží a služby. Jídlo moc valně nevypadá, ale chutná přímo božsky….takže závislost na tomhle stánku je nejspíš jen otázkou času. Po snídani píšeme své deníky a připravujeme vybavení na cestu po vodě. Už se nemůžeme dočkat jak to bude vypadat.

Scházíme po schodech s lodí na zádech k vodě. Řeka je tu široká jak dvě Vltavy vedle sebe v Praze. Voda je nazelenalá a plavou v ní části vodních rostlin. Je vidět, že jsme kousek od rovníku. Rozpádlováváme se v laguně, kde se dá příjemně koupat. Jdeme na to. Úsek One day musíme dobře prozkoumat, abychom mohli další dny vše natočit. Přístup k řece je zde velmi obtížný. Břehy jsou zarostlé a neprostupné. Vyrážíme k první peřeji Rib Sage, kterou už známe. Bez prohlížení projíždíme. Na druhé peřeji máme sraz z Lukášem a Michalem našimi kameramany. Bílý Nil se zde rozlévá do několika mohutných ramen. A tak ze spodu prohlížíme možné cesty z jiných ramen o které se pokusíme později. Přijíždíme nad hranu Bujagali fals. Kluky nevidíme. Tak vylézám z vody a jdu George s Pavlem natočit.

První jede Georgejede při pravé straně peřeje, kde musí překonat šikmý válec. Ten přeskakuje a už se řítí přímo do velkého válce. Mizí mě s očí. Bílá vodní tříšť ho pohltila. Síla vody ho protlačila spodkem válce. Za sebou slyším hlasy, právě dorazili kluci. Předávám kameru Michalovi a jdu k lodi. Ještě se koukám na Pavla jak najíždí do bílého balíku vody. Také mizí. Po chvíli se objevuje špička lodi směřující k nebi. Padá přes záda zpátky do válce. Běsnící voda si s ním hraje jak se sirkou. Zvrhává se a spodní odtékající voda ho vytahuje ven. Nejde mu zvednout. Nad vodu se dostává, až na třetí pokus.

Usedám do lodi, osvěžuji se ocáknutím obličeje. Mávnu na kluky a najíždím do peřeje. Najednou si uvědomuji jak vlastně ten válec je velký. Před vámi se najednou objeví bílá stříkající stěna, která vás v mžiku pohltí. Jsem pod vodou a slyším jen šumění. Tato doba je pro mne nekonečná. Po chvíli jsem na hladině a mířím do vracáku. Loď dávám na břeh a jdu se podívat na druhou jízdu George. Pavel mi říká běž mu ukázat jede na střed. Stoupám si na vyvýšený kámen abych viděl na všechny. George je připraven a tak mávám na kameramany. Vyráží, ukazuji mu aby jel více do středu. Je tam obrovský válec a jen v jednom místě odtéká. Musí se trefit přesně. Vidím jak na hraně zaváhá, jako by nevěděl kam jet. Rychlými záběry mizí pod rozpěněnou vodou. Špička lodí se objevuje ve svislé poloze. To není dobrý. Boční proud ho zvrhává. Loď balancuje na rozhraní dvou proudů, jako by nevěděla zda zpátky do válce a nebo pryč z něj. George rychle eskymuje a silnými záběry se dostává pryč z té běsnící tlamy. Pavel se mě ptá: Kam si ho navedl?Tam kam jsi řekl, na střed řeky. Bylo to nedorozumění, které naštěstí dopadlo dobře.

George byl chvíli naštvaný, ale pak jsme si vše vyříkali. Takovéto nedorozumění se nesmí stávat. Tady je to ještě relativně sranda, ale na Modrém Nilu by nás to mohlo stát život. Jdu na druhou jízdu pro kameru. Vybírám si druhou stranu peřeje. Přejíždím přes proud na druhou stranu. Mávám na kluky aby mi ukázali průjezd. Přijíždím na hranu a pode mnou se otevírá bílá běsnící tlama. Ještě horší než ta předtím. Padám dolů. Obličej se zabořuje do bílé pěny nic nevidím, jen se snažím korigovat směr lodi a nepřevrhnout se. Projíždím spodem. Pamatuji si, že za válcem musím hned doprava abychse vyhnul kameništi.Dostávám se doprava a mířím si to do dalšího bílého nezmaru. Pádlo skládám podél lodi, předkláním se na palubu a bořím se do vodní tříště. Jak jsem předpokládal, voda mě protlačila spodem. Ještě natáčíme pár rozhovorů na kameru a dále pokračujeme jen kajakáři. Ostatní jdou natáčet místní folklór.

Jedeme asi kilometr po klidné vodě. Teprve tady si začínáme uvědomovat jak je Uganda krásná. Neprostupný tropický prales všude kolem řeky. Jen malé cestičky prosekané místními domorodci, aby mohli chodit prát k řece. Všude kolem nás poletují nebo posedávají na stromech ptáci. Před námi se řeka začíná sklápět z kopce. Peřej s názvem 50:50. Není obtížná jen velké vlny a tak jí jedeme na oči (neprohlížíme). Další klidný úsek na březích si černošské děti hrají a mámy perou prádlo, které rozvěšují po keřích v okolí. Voda se začíná zrychlovat, jsme u dalšího kataraktu s názvem Surf City. Technická peřej s vysokými vlnami, do kterých vtéká z levé strany druhé rameno řeky. Vytváří to zde obrovské karfióly a víry. Nikdo z nás by v tom nechtěl plavat. Další klidný úsek. Příroda je tu plná života. Necháváme se unášet proudem a psychicky se připravujeme na další peřej.

Vyjíždíme ze zatáčky a před sebou vidíme v dálce vyletovat vodní tříšť. Je to tady. Katarakt s názvem Bone Head a druhé rameno s názvem Silver Back. Bone Head je asi čtyřmetrový stupeň s obrovským válcem, který by šel ošidit vlevo skokem přes kamennou lžíci. Kluci se jdou podívat na druhé rameno. Já hlídám lodě a snažím se dorozumět s malými černoušky, kteří se na nás přišli podívat. Kluci se prodírají buší zpátky. Vybrali Silver Back. Není sice vidět úplně na horu, ale spodek vypadá dobře.

Jedeme všichni za sebou. Když konečně vidím dolů do peřeje, tak trochu ustrnu. Řeka na pár metrech klesá o deset až patnáct metrů. Hladký jazyk vás vede přímo do obrovského válce. Před sebou vidím George jak v něm mizí. Je to jen mžik a jsem před ním. Obrovská stěna vody, která má snad čtyři metry. Nic nevidím, snažím se jen pádlovat do předu. Každá další vlna mě zaplavuje. Dostávám se na vlnu, rozhlížím se kudy jet a přede mnouse objevuje další vlna, která se každou chvíli zabalí. Je snad ještě vyšší než válec na začátku. V duchu si říkám, snad se nezabalí. Zabalila. Špička letí vzhůru, saltem po zádech dopadám zpátky do balící se vlny. Hází to se mnou a tak se přitáhnu k lodi a čekám, až se to uklidní. Po chvíli cítím, že loď se jen houpe. Eskymuju. Ihned se rozhlížím kde jsou kluci. Jsou v pořádku. Oba mě potvrdili, že měli podobné problémy.

Před námi je další klidný úsek, ale je dost dlouhý. Máme málo vody a tak se snažíme co nejrychleji přepádlovat skleněnou hladinu na kterou neskutečně praží slunce. Když se rozhlížíme kolem sebe říkáme si, že by zde mohli být hroši. Ideální místo pro jejich teritorium. Jak jsme se později dozvěděli domorodci je zde vybili a jsou možný vidět jen v rezervacích. Ruce už nás bolí a těšíme se na další divočinu. Řeka se rozděluje do tří ramen. Máme mapku místních rafterů a tak směřujeme rovnou do pravého ramene s názvem Overtime. Druhá dvě ramena s jménem Death Outch Man, které vypovídá za vše vynecháváme. Overtime kamenitá technická peřej s dvěmi válci a skokem. Pokud ho stihnete. Bez větších problémů všichni projíždíme.

Už nám zbývají jen dvě peřeje z nichž ta poslední je nejtěžší. Retrospect, stupňová peřej s vlnami. Je možné jí projet po celé délce řeky. Projíždíme vpravo. Už jsme bez vody, musíme ještě v parném slunci přepádlovat jeden klidný usek k poslednímu kataraktu. Sucho v puse, nohy a ruce už nás bolí. Už všichni chceme být na konci. Po dvaceti minutách úmorného pádlování jsme u nejtěžší peřeje Itandy. Z břehu už na nás mávají naši odvozci motorkáři.

Zastavujeme nad peřejí. Začíná mohutným skokem do obrovského válce. Nějaké cesty tam vidíme, ale po třiceti kilometrech se do toho nikomu nechce. Hned za skokem peřej pokračuje ve svém běsnění, ještě několik stovek metrů.. Vyplavat na skoku by nebylo dobré. A tak si to necháváme na později. Máme ještě dost dní na to abychom projeli všechna ramena Nilu. Ještě jich nám dost schází. Skok přenášíme a nasedáme pod ním. Musíme se dostat přes proud mezi dva válce. Z břehu je to celkem jasné, ale z vody přes velké vlny není nic vidět. Jedeme s Georgem po paměti. George mizí za zatáčkou. Nevím zda to stihl. Vyjíždím, přehupuji se přes vlnu a zjišťuji, že válec po pravé ruce nestihnu objet. A tak se aspoň snažím přejet šikmou roládu a dostat se na kraj válce. Avšak šikmá balící se vlna je vyšší než jsem čekal. Převrací mě zadním lopingem přímo do válce. Hází to se mnou, přitahuji se k lodi a čekám co to se mnou udělá. Jsou to dlouhé vteřiny. Po chvíli se loď uklidní. Zkouším zvedat. Jde to v pohodě, běsnící válec mě pustil a v klidu si to směřuji do vracáku k Georgovi. Stalo se mu plně to samé co mně.

Bereme lodě a jdeme k našemu motorkářskému odvozu. Jsme na to zvědaví. Loď nechávám u motorek a jdu se podívat po Pavlovi. Nemůžu ho najít. Vracím se zpět. Když přicházím k motorkám. Pavel právě projíždí peřejí. Byl se na nás podívat a tak ví kudy projed. Za chvíli přichází s lodí na hřbetě a hrozně funí námahou. Nasedáme na motorky. Lodě si dáváme napříč na klín a po úzké cestičce kam se nevejde skoro auto si to pelášíme neskutečnou rychlostí. Každou chvíli myslím, že vypadnu. Hodinová cesta na motorce byla ještě únavnější než jízda na vodě. Jsme hotový, je čas na spacák.

Placený odkaz: Nafukovací čluny pro Vaše dobrodružství i celou řadu příslušenství pro vodáky nabízí Gumotex.