Být skautem neznamená jen vysedávat v klubovnách a jezdit na letní tábory. Důkazem je 8. oddíl vodních skautů, který vyrazil za dobrodružstvím až za velkou louži, konkrétně na řeky Aljašky.
Je sobota 30. 6. 2007 16 minut po půlnoci a my stojíme na letišti v Anchorage. Sen se stává skutečností.
8. oddíl vodních skautů Mladá Boleslav organizuje pravidelně expedice na divokou vodu v zahraničí a po sedmi expedicích do Norska, Španělska, Francie a Slovenska vznikl nápad vyrazit na vodu na Aljašku. Zprvu nerealizovatelná myšlenka se začala naplňovat především díky vedoucímu oddílu Jaroslavu Šebkovi a také díky našemu členu Tomáši Maršíkovi, který na Aljašce dokončuje svá studia a přednáší na univerzitě ve Fairbanks.
Jaké jsou cíle cesty?
Po měsících příprav odlétá 29. června 25 členů oddílu z Ruzyně a přes New York a Seattle se dostává do Anchorage. Cílem expedice není pouze sjíždění řek, ale také pobyt na skautské základně u Lost Lake, pobyt v národním parku Denali s vykonáním brigády, plavba okolo pobřeží …, prostě snaha co nejvíce poznat a zažít.
Hlavním cílem výpravy však bylo splutí řeky Copper River (WW I – IV). Rafty a ostatní vodácký materiál si půjčujeme v Fairbanks a odjíždíme do akce.
První dny a dojmy
První noc trávíme na tábořišti u soutoku Copper River s Chitinou, kde nám společnost dělá několik karavanů s rybáři lovícími lososy. Brzy ráno vyplouváme. Řeka je ledovcová, přibližně o velikosti Dunaje ve Vídni. Po několika mílích, kdy na březích vidíme ojedinělé rybáře, vjíždíme do divočiny. Krajina v okolí je neskutečně nádherná. Řeku lemují po obou stranách vysoké hory a neprostupné lesy, dokonce pozorujeme i několik orlů bělohlavých. Po pravém břehu jsou místy patrné zbytky dávno opuštěné železnice sloužící v minulosti k přepravě měděné rudy. Možnost přistát u břehu a někam odejít je iluzorní, jediná možnost dopravy je po řece.
První den plujeme 29 mil převážně kaňonem. Obtížnost je cca WW I, nejsou tu vodácky těžká či nebezpečná místa, proud je ale rychlý. Nepříjemný je protivítr, se kterým je tady nutno počítat hlavně v odpoledních hodinách. Půda v okolí patří většinou indiánům, kteří na svém území nechtějí turisty. Občas prý na svých rychlých člunech řeku projíždějí, ale my jsme naštěstí žádného indiána ani jiného vodáka na řece nepotkali.
Večer se nám podaří nalézt krásné tábořiště ale první, co na břehu spatříme, jsou veliké medvědí stopy. Ihned dostáváme přednášku jak se v medvědí zemi chovat. Zásada číslo jedna je medvěda nepotkat, číslo dvě je být hlučný, a tak se všude ozývá naše hlasité: ,, Hey bear!“ Třetí zásada je po spatření medvěda neutíkat, ale mávat na něj a hovořit s ním. Kdyby se náhodou přibližoval, je možno použít pepřový sprej, kterým jsme byli vyzbrojeni. Když medvěd člověka napadne, je nejlepší bouchnout sebou na zem a dělat mrtvého. Dál návod končí. Při večerní procházce část výpravy černého medvěda spatřila.
Ráno vyplouváme na další úsek plavby. Řeka se rozlévá do šířky, proud slábne, v řece jsou četné ostrůvky z naplaveného písku. Místy je třeba mezi ostrůvky hledat cestu. Neúspěšně se snažíme ulovit lososa. Večer táboříme na pravém břehu řeky u ledovcového přítoku a na protějším břehu pozorujeme, jak zvedá vítr velký písečný oblak.
Třetí den plavba pokračuje po klidné vodě. Večer se nám podaří nalézt nádherné tábořiště na levém břehu řeky. Jedná se o planinku u bobřího jezírka, na konci je skála s výhledem na řeku a hory. Při večerním posezení na skále už jenom čekám, kdy se za rohem objeví indián na koni a nabídne mi dýmku míru.
K jezeru Miles Lake
Následující den nás čeká poslední den plavby s překonáním Miles Lake. Rozhodujeme se vstát co nejdříve, abychom jezero překonali ještě než přijde vítr. Když se pak ráno ve tři hodiny ozve: „Budíček, bude krásný den,“ moc se mi tomu nechce věřit. Prší, je zima. Přesto tábor balíme, vaříme snídani a v pět hodin vyrážíme. Na začátku plavby proplouváme dvěma kaňony. V druhém mají být výživné peřeje IV. stupně. Nám se obtížnost zdá nižší, vpravo válec, vlevo velké vlny. Projíždíme lehce vpravo od středu řeky, na pravém břehu vidíme hnědého medvěda. Blíží se velké vyvrcholení naší plavby.
Přestává pršet, vítr nefouká a my vplouváme na jezero Miles Lake. Cestou nás provází hravý lachtan. Připadáme si jako ve filmu Cesta do pravěku. Připlouváme k hraně ledovce, od kterého se odlamují obrovské ledovcové kry, s kterými dále plujeme. Bojíme se přiblížit ke kraji ledovce i k větším krám, jejichž nenadálé převrácení by mohlo skončit naší koupelí, po čemž netoužíme. Tento zážitek překonává všechna naše očekávání. Pomalu se přibližujeme k Million Dollar Bridge, kde končí silnice z Cordovy i naše plavba. U mostu vysedáme, balíme rafty a čekáme na příjezd autobusu. Čekání si zkracujeme pozorováním čela ledovce, který se s obrovským rachotem připomínajícím hřmění bouřky odlamuje do Copper River. Všude jsou výstražné cedule. Při odlomení největšího kusu ledovce (údajně o velikosti dvou fotbalových hřišť) před 13 lety, šla vlna ještě 4 metry nad úroveň vyhlídkového místa. Musela to být strašlivá rána. Po přesunu do Cordovy plujeme trajektem do Valdezu, kde na nás už čeká náš autobus, s kterým jedeme opět na sever do Fairbanks vrátit rafty.
Jde se na řeku Nenana!
Druhou vodáckou akcí naší výpravy bylo splutí kaňonu řeky Nenana (WW IV). Tato řeka protéká národním parkem Denali a po soutoku s řekou Tanana směřuje k mohutnému Yukonu. Splutí této řeky nebylo v původním plánu naší expedice, nicméně pohled ze silnice na krásné peřeje nás silně nabudil. Bohužel jedinou schůdnou možností jak řeku sjet bylo zaplatit si výlet u komerční vodácké agentury, včetně přítomnosti guida na palubě. Vyklubal se z něj ale sympatický člověk, který se už přes 30 let živí jako vodácký průvodce, a popovídání s ním bylo velice zajímavé.
Vše probíhalo akčně a rychle, přesun autobusem do raftového centra, převlečení do suchých neoprenů i krátká instruktáž před vyplutím. Také plavba byla rychlá, trvala asi dvě hodiny, za které jsme sjeli nejkrásnější a nejdivočejší úsek řeky. Voda je poctivá WW IV, velké vlny, v okolí krásná scenérie kaňonu a hor národního parku Denali. Po zjištění, že o vodě opravdu něco víme, dostávají naši průvodci chuť také si něco užít a část peřejí projíždíme netypickými průjezdy. Skvělý zážitek, i když expediční plavba bez průvodců by byla jistě dobrodužnější a lépe by vyhovovala duchu naší expedice.
Řeky na Aljašce jsou neskutečně krásné a plavba po nich je nezapomenutelná. Naše expedice splnila všechny cíle, které jsme si naplánovali. Každý poznal, jak chutná Amerika, viděl obrovské rozlohy netknuté přírody, trochu víc poznal i sám sebe. Proto doporučuju všem, kteří sní svůj sen o dalekých krajích, o mohutných řekách v liduprázdné krajině, ať neztrácejí naději.
