Ekvádor: paleta přírodní rozmanitosti

Smyslem každé mé cesty za hranice Slovenska je poznat danou zemi, vidět a zažít v ní co nejvíce. V každé zemi zůstávám delší dobu, stává se mi přechodným domovem. Snažím se proniknout pod pozlátko turistických lokalit a zjistit, jak to v zemi doopravdy funguje. 

V Ekvádoru lze během krátké cesty po zemi projet několik diametrálně odlišných přírodních světů. Pomyslnou páteř Ekvádoru tvoří Andy, jež se táhnou od hranic s Kolumbií na severu až po pomezí s Peru na jihu. Souvislá hradba vrcholů přesahuje v nejvyšších polohách 6 000 metrů nad mořem. Andský region zvaný sierra ecuatoriana čítá jedny z nejzajímavějších přírodních skvostů země. Milovníci hor a nespoutané dobrodružné turistiky si tu dozajista přijdou na své.

Chimborazo: Nejdále od středu země

Od prvního dne v Ekvádoru bylo mým cílem podívat se pod nejvyšší vrchol země. Mohutně zaledněný kolos vyhaslého stratovulkánu Chimborazo se tyčí jižně od hlavního města Quito. Nachází se v samotném srdci země a při dobré viditelnosti je možné ho zahlédnout až ze 140 kilometrů vzdáleného největšího ekvádorského města Guayaquil na pobřeží. Je součástí Cesty vulkánů (Avenida de los Volcanes), panoramatické silnice mířící na jihu Ekvádoru, proslulé krásnými sceneriemi hor, jako je Cotopaxi, Tunguragua či El Altar. Nejvyšší vrchol země obklopuje přírodní rezervace chránící ekosystém původních savců, kterými jsou lamy, alpaky a vicuñe. V oblasti je mnoho mikroklimat, od pouště v Arenalu až po vlhké hory v údolí Abraspungo. 

Teď prozradím něco, co pro někoho bude obrovský šok. Mount Everest není nejvyšší horou na Zemi. Tedy, je i není, podle toho, ze které perspektivy se na to díváte. Pokud bychom vrcholy hor měřili od mořské hladiny, patří nejvyšší meta jednoznačně Mount Everestu. Avšak kdybychom brali v úvahu výšku hor od středu Země, pak himálajský velikán zastíní právě ekvádorské Chimborazo. Zploštělý kulovitý tvar Země způsobuje, že v oblasti rovníku dosahuje nejširšího průměru. Vrchol sopky Chimborazo, ležící pouhý stupeň zeměpisné šířky od rovníku, je proto nejvzdálenějším bodem od středu naší zeměkoule. Ačkoli Chimborazo svou výškou 6 263 metrů převyšuje všechny hory Ekvádoru i veškeré další vrcholy Jižní i Severní Ameriky ležící severně od Peru, v konkurenci jižněji položených andských velikánů obsadí i přes svou monumentálnost až 39. příčku. 

Chimborazo se oficiálně považuje za neaktivní, ale studie ukazují, že v budoucnu může k erupci dojít. Průměrná doba mezi jeho erupcemi je zhruba 1000 let a poslední erupce proběhla asi před 1400 lety. Mají se domácí bát nejhoršího?

Ledový trůn boha

Pomalu, krok za krokem až k výšinám, až na dosah ekvádorských bohů. Výchozím bodem pod ledovou korunu Chimboraza se pro mě stalo městečko Riobamba, které si zachovalo silný indiánský charakter. Po sluncem vyhřátých plážích Pacifiku mně horské klima připadalo trýznivě mrazivé. Autobus nás ještě za tmy vyvezl z Riobamby a vysadil nás u silnice uprostřed širé jihoamerické pampy bez života. Rodinka s kupou dětí na výletě nás pak stopem dovezla až na horní parkoviště u chaty Refugio Carrel ve výšce 4850 m. Povinnou fotku si tu každý návštěvník udělá u kamenného monumentu ve tvaru pyramidy, který připomíná získání nezávislosti Ekvádoru na španělských dobyvatelích, a dobrodružství může začít!

Horský chodník se přede mnou kroutí svahem vzhůru, záchytným bodem v dálce je malá budova horské chaty. Horizontu dominuje monumentální hora objímající veškerý prostor. Na první pohled člověk těžko správně pochopí gigantické rozměry a vzdálenosti tohoto kolosu. Od chaty Carrel vedly mé kroky k horskému přístřešku Refugio Whymper ve výšce 5 030 metrů. Výstup pouhých 200 výškových metrů mi trval dobrou hodinu. Společnost mi dělali v dálce se pasoucí lamy vicuña, zadýchaní Ekvádořané a místní horští nosiči na koních. Vzduch je v této nadmořské výšce už řidší a bez předchozí aklimatizace se dýchá obtížně. Problémy s výškovou nemocí tu u výletníků nejsou výjimkou. Každý krok byl těžší a těžší. 

Stanice Whymper s malým domečkem je považována za poslední záchytný bod, kam může běžný turista. Normální výstupová trasa odtud stoupá po západním hřebeni až na vrchol Chimboraza (vrcholů má hora několik, nejvyšší Whymper dosahuje 6 263 m), pro výstup je však zapotřebí vhodné vybavení, zkušenosti a v neposlední řadě také profesionální doprovod. Po několika neštěstích ve vysokých horách zakázala totiž ekvádorská vláda od roku 2012 výstupy na zaledněné vrcholy v zemi bez akreditovaného horského vůdce. 

Pohled na sopečný kolos a jeho ledovou korunu ve mně nechal hluboký dojem. Nezapomenutelné křivky této nehostinné, a přitom spanilé vulkanické krajiny, se mi vryly hluboko do paměti. Z pětitisícových výšin jsem se pomalu vracel do světa lidí. Pokud byste se někdy ocitli v Ekvádoru, vřele doporučuji nevynechat cestu pod Chimborazo, jež si za staletí vysloužilo od místních obyvatel a indiánských kmenů přízviska jako „Sníh na druhé straně”, „Hora ledu” či „Ledový trůn Boha”.

Krása a bohatství And

Chimborazo totiž není pro Ekvádořany jen atrakcí pro turisty. Jako symbol země má své místo například na státní vlajce, kde reprezentuje krásu a bohatství ekvádorských And. Tento vulkán byl, je a bude múzou pro mnohé významné autory, spisovatele, básníky a umělce této pestré zemičky. Za nejvýznamnější báseň, ve které Chimborazo figuruje, se považuje „Mi delirio sobre el Chimborazo“, v překladu Moje delirium o Chimborazu, která vzešla z pera největšího latinskoamerického bojovníka za nezávislost Simóna Bolívara.

Chimborazo bylo jediným místem v Ekvádoru, kde jsem se dotkl sněhu. V zemích Latinské Ameriky, kromě na jihu ležící Argentiny, Uruguaye a Chile, se sníh vidí jen velmi zřídka, a to jen na vrcholech vysokých hor. Byl jsem proto nadšený, že právě tady na mě sníh čekal, protože není záruka, že tam bude pořád. Faktem je, že ledová masa ledovce Chimborazo se za poslední desetiletí zmenšila. Za viníka bývají označovány vlivy globálního oteplování, pokrytí popelem z nedávné sopečné činnosti sopky Tungurahua a fenomén El Niño. Ledovec Chimboraza je přitom důležitým zdrojem vody pro obyvatele provincií Bolívar a Chimborazo. Led těží místní „hieleros”, kteří jej prodávají na trzích v okolních městech.

Baños de Agua Santa: Mekka extrému

Jedno z nejpůvabnějších městeček Ekvádoru leží v centrální části země a slouží jako vstupní brána do pralesy pokryté východní výspy Ekvádoru. Ze všech stran ho obklopují vysoké hory, impozantní sopky a zelené pahorky. Díky velkému množství přírodních krás a možnosti adrenalinových aktivit ve svém okolí se stalo vyhledávaným cílem domácích i zahraničních turistů. Vyzkoušet je tu možné bungee jumping, rafting, kanoistiku, potápění, skalní lezení, zipline a mnoho dalšího. Velkým zážitkem pro mě byla obří houpačka u stromového domu Casa del Árbol. Nechal jsem se vystřelit do ekvádorských výšin, odkud jsem pozoroval majestátní vulkán Tungurahua přímo přede mnou.

K lákadlům nedaleko osady Rio Verde patří také slavný vodopád Pailón del Diablo (Ďáblův kotel). Tato mohutná osmdesátimetrová kaskáda vzbuzuje úctu a poloha na řece Rio Pastaza jí zaručuje stálý přísun vody. K vodopádu se dá přiblížit doslova nadosah, počítejte ale s tím, že vás žádná pláštěnka nezachrání. Za výhledem na vodopád z ptačí perspektivy se vydejte přes dřevěný lanový most na protější skálu. 

Cotopaxi: krk měsíce

Na půli cesty mezi Chimborazem a Quitem leží stále aktivní sopka Cotopaxi, která je s výškou 5 897 m druhým nejvyšším bodem Ekvádoru, a zároveň jednou z nejvyšších aktivních sopek planety. Hledět vzhůru k vrcholu monumentálního vulkánu, který má na svém kontě už více než padesát erupcí, budí v člověku velkou úctu. Obyvatelé nedalekého města Latacunga by mohli vyprávět: jejich město už třikrát srovnala sopka ze zemí a pak znovu vstalo jako fénix z popela.

Kdo by se chtěl přiblížit k dřímajícímu chřtánu vulkánu, může se vydat vzhůru. Ze záchytného parkoviště ve výšce cca 4 600 m vede krátká trasa k horské chatě Refugio José Rivas (4 870 m). Ačkoli se to může zdát jen malý kousek, zabral mi výstup hodinu a půl. Nohy se bořily v sopečném popelu a do tváří štípal studený vítr, vydatný ekvádorský vývar byl potom vítanou odměnou.

Zbývající výškový kilometr až k 300 metrů hlubokému kráteru pokrytému věčným ledem je možné podniknout pouze s průvodcem a odpovídajícím vybavením, aklimatizací a zkušenostmi. Ačkoli je Cotopaxi, v původním jazyce místních indiánů „Krk Měsíce”, velmi vyhledávaným vrcholem právě pro svou technickou nenáročnost, není radno podceňovat schopnost pohybu po ledovci a záchrany z trhliny. 

Quilotoa: kráterové jezero

Najznámější ekvádorská laguna Quilotoa vznikla před zhruba osmi staletími zhroucením kráteru sopky, jež leží v nejzápadnější části ekvádorských And. Katastrofická erupce tehdy rozmetala sopečný popel v celém prostoru severních And a proudy lávy překonaly neskutečnou vzdálenost až k pobřeží Tichého oceánu. Jezero vyplňuje kalderu o průměru tří kilometrů, jejíž strmé srázy se zvedají až 400 metrů nad hladinu. Od okraje kaldery je možné sestoupit až k vodám jezera hýřícím díky rozpuštěným minerálům množstvím odstínů od temně modré po azurovou. Celou kalderu, rozkládající se ve výšce přes 3 800 metrů, je možné také obejít dokola (asi 10 km), kvůli náročnějšímu terénu se však nejedná o úplně pohodovou procházku.

Jaká města nevynechat?

SAN JUAN DE AMBATO

Hlavní město provincie Tungurahua je známé jako „město květů a ovoce”. Právě jim jsou věnované slavnosti pořádané každoročně v únoru, které se těší oblibě návštěvníků z celé země. Tradice pochází z roku 1949, kdy město hledalo způsob, jak se vzpamatovat z ničivého zemětřesení.

LATACUNGA

V hlavním městě provincie Cotopaxi uvidíte stále většinu obyvatel v tradičním indiánském oděvu. Za návštěvu stojí místní slavnosti Mama Negra pořádané na počest Panny Marie z Merced, která podle legendy zastavila erupci sopky Cotopaxi v roce 1742.

SAN MIGUEL DE SALCEDO

Už při vstupu do města vítá návštěvníky poněkud netradiční monument. Gigantický nanuk. Ve městě známém jako Brána východu má zmrzlinářství silnou tradici – domácí nanuky se tu vyrábí především z lokálního tropického ovoce, např. maracuji.

RIOBAMBA

Jediná vlaková stanice v ekvádorských Andách stojí přímo na náměstí v městečku Riobamba. Tato rarita je atrakcí jak pro zahraniční, tak pro domácí návštěvníky. Vlaku taženému parní lokomotivou společnosti Tren Ecuador se přezdívá “el tren de los volcanes“, tedy “vlak mezi vulkány”.

PÍLLARO

Každoročně začátkem ledna oživí městečko Píllaro svou magickou tradici s názvem Diablada, kterou Ekvádořané pomyslně slaví příchod nového roku a patří k nejvýznamnějším lidovým oslavám v celé zemi. Populární taneční představení je plné emocí a doplňují ho pestrobarevné masky ďáblů, démonů a strašidelných postav. Jejich výroba probíhá tradičními postupy ručně v dílnách předních mistrů.