Náročnější trasa nás zavede do míst, kam jsme se před nedávnými lety mohli dostat nanejvýš v rámci plnění svých vojenských povinností. Nádherné lesy, romantické rybníky, krajina protkaná množstvím asfaltových silniček, sloužících v minulosti k rychlejšímu pohybu při ostraze hranic. Na cestu nezapomeneme vzít občerstvení – až na jeden pramen vody opravdu na nic nenarazíme.
Obec Vysoká leží stranou veškerého ruchu, jako nástupní místo výletu je ideální při využití vlastního dopravního prostředku. V polovině 13. století tady byl postaven pozdně románský jednolodní kostel sv. Jana Křtitele.Od kostela se vydáme po zelené turistické značce, stoupající po silničce k lesu (zákaz vjezdu) a dál k rozcestí U Alexe, kde se zleva připojuje po vrstevnici přicházející Mohelenská cesta. My se dáme po silničce vlevo vzhůru. Nezdoláváme nijak výrazné převýšení, ale zcela rovná komunikace je trochu únavná. Přivádí nás až k vrcholu Dyleně, kde se zprava připojuje významová značka, strmě sem stoupající od rozcestí Pod Dylení.
Můžeme pokračovat k vrcholu (rozhledna je oplocená a není přístupná), ale o vynikající rozhled nepřijdeme, když se hned pustíme po lesní cestě vpravo společně s významovou značkou. Z mýtiny se otvírá úžasný výhled na Jesenickou přehradu, Cheb, Zelenou horu i na vzdálenější Háj u Aše, na Sokolovsko s měsíční krajinou povrchových dolů, na lem Krušných hor.Strmě sestupujeme k vodárenskému objektu, kde se k nám zprava připojí žlutá značka. Zatáčíme společně s ní vlevo a po pár krocích staneme na rozcestí Pod Dylení, kde se potkáváme s červenou značkou. Pozor, ať se nespleteme a nesejdeme příliš vpravo – to bychom pokračovali špatným směrem k Mýtině (značka tady svírá poměrně ostrý úhel).
V podstatě udržujeme přímý směr. Červená značka takřka po vrstevnicové cestě směřuje ke státní hranici. Z pohodlnější cesty schází úzkou pěšinou podél plotu až na státní hranici, kde se můžeme seznámit i se způsobem značení turistických tras našich západních sousedů. Společně s německou modrou značkou pak jdeme přesně po hranici ke známému Granátovému prameni a pohodlnou cestou ke Středu Evropy. „Mittelpunkt Europas“ (veškeré informace zde najdeme pouze v němčině) je hezky upraveným místem, jedním z několika, považovaných za střed Evropy. Roku 1865 zde byl umístěn žulový pomník, zajímavější je ale žulový „stůl“ s mapou Evropy.
Nedaleko od tohoto „punktu“ se naše červená značka vzdaluje od státní hranice. Krátce vystoupáme vlevo na širší cestu, po níž vpravo dojdeme na další rozcestí a po asfaltové signálce překračujeme vrchol Čupřiny (865 m). Odtud po rovné silnici klesáme k Mohelenským pláním. Právě tady je ono Mohelno, proslavené písní o partě záložáků. Značka se stále drží silničky, která stále klesá, zatáčí vlevo a u posedu nás postaví před volbu.
Držet se jí i nadále znamená ještě pár nádherných zážitků, opustit ji a jít pohodlnou Mohelenskou cestou znamená podstatné zkrácení celého putování. Vydržíme-li ještě pár kilometrů, pak necháme Mohelenskou cestu uhnout vlevo a stále po červené jdeme přímo. Přetneme bažinaté údolí a stále po pohodlné pevné cestě mírně stoupáme k Hraničnímu vrchu. Přejdeme půvabnou mýtinu s rozcestím a stále po červené dospějeme k údolí Hamerského potoka.
Tady červená značka uhýbá vlevo až na místo, označené jako Šachta. Kdybychom odbočili po první neznačené cestě vlevo za odbočkou ze „signálky“, dostali bychom se k bývalému uranovému dolu Dyleň.Červená značka sleduje silničku na levý břeh potoka, po levé ruce míjíme romantický rybníček. Silnička stoupá mezi pastvinami a loukami, otvírá se stále zajímavější výhled až na německou část „lesa“. Na kraji lesa dorazíme na křižovatku ve tvaru „T“.
Značka vede vpravo, my uhýbáme vlevo po silničce, která přetíná další „signálku“ a takřka po vrstevnici obchází vrchol Tišiny (792 m). Je tady klid, jen v sezóně potkáme houbaře – úlovky bývají bohaté. Asfaltová komunikace klesá do zarostlého zastíněného údolíčka potoka Tichá. Mírně stoupáme, míjíme rozcestí a dorazíme na širší komunikaci, po které vede zelená turistická značka. Zatočíme vlevo. Mírně klesáme stále lesem a v následujícím stoupání narazíme na velké rozcestí. Tady zelenou opustíme a po silničce vpravo scházíme k samotám Háj. U hájovny stojí kaple sv. Antonína z r. 1872 a opodál cenný dřevěný kříž z r. 1790 – obě památky byly r. 1991 zrekonstruovány. Z romantického upraveného místa nás vede silnice lemovaná z obou stran pastvinami do Vysoké.
(Doporučujeme Slavkovským lesem ze Zelené edice.)
