Dom, aneb jak jsme lezli na jeden z nejkrásnějších kopců

V městečku Randa byla švanda (těsně před Taschem a Zermattem) je taková zajímavá věc. Před sebou vidíte Breithorn, nalevo majestátný Dom (nejvyšší Švýcarská vnitrozemská hora) a napravo Weisshorn. Volba tedy padla na prostřední z nich, Dom. Ten název je příznačný, tato překrásná hora je umístěna uprostřed Alp a ční tak i díky své výšce nad ostatními vrcholy opravdu jako Dom.

Prohlédněte si další fotografie k článku…

My po nočním přesunu a přebalení věcí v Taschi vyrazili pěkně po svých přímo z Randy na chatu Domhütte, což znamenalo převýšení 1400 m. Cesta stoupe pozvolna lesem až k lanovému mostu, který vede přes mohutný kuloár, kterým se řítí každou minutu mraky obrovských balvanů. Trochu to houpalo no, ale panoramata byla parádová. Pak přišla nařadu taková lehčí ferátka, kdy jsme museli zdolat skalní práh nahoru na chatu a už jsme byli na chatě. Pivečko v nás jen zasyčelo. Za chvilku byla večeře o čtyřech chodech, přesto měl Kozel stále ještě hlad.

Po romantické noci ve společné noclehárně s dalšíma 40 smradlavejma a chrápijícíma horolezcema jsme ráno posnídali chleba s marmeládou a vyrazili na aklimatizační tůru na ledovec. Zkoušeli jsme si vlastně zítřejší nástup i s poměrně dost obtížným úsekem cesty přes skalní pilíř zvaný Festjoch, jenž připomíná rozsypanou hromadu kamení. No hrůza, jistit není za co a každou chvilku vám něco přiletí na hlavu. Nějakym způsobem jsme se nahoru přeci jen dostali, dali sváču a dolů to vyzkoušeli slanit. Nic moc, ten šutr, kolem kterého byly hozené ty smyčky, už tam podle mě dlouho nebude . . . Dolů na ledovec to bylo přesně 50 metrů. Všichni to zvládli, Dan tam nechal kus sebe a už jsme mazali zpátky na chatu, abychom stihli večeři. Večer šel každý hned spát, jak kvůli únavě, tak brzkému vstávání.

Na vrchol

Jako vrcholový den bylo hvězdami určeno pondělí a tak ve 2:30 ráno sedíme u stolů a předvádíme, že i v tak nekřesťanskou hodinu se dá snídat. Hup, šup, za chvilku už praská zmrzlý firn pod mačkama a my pomalu, ale jistě stoupeme pod Festjoch. Ten překonáváme pomocí fixu a ferátky a libujeme si, že máme ještě stále docela dobrý čas. Začíná pařit sluníčko a tak při průchodu pod hrozivě vypadajícími seráky a procházením čerstvého laviniště nikdo ani nedutá. Pak už to jde nahoru hodně prudce, a stále výš a výš. Pomalu se nám ukazuje zbytek Alp. Trhliny už každý vnímá jako úplnou samozřejmnost a hodinky pomalu odčítají poslední metry.

Půl hodinky po poledni jsme na vrcholu. Nádhera. Výška 4545 m n.m., což znamená, že z chaty to sem bylo rovných 1600 m výškových. Nalevo je v dálce neposkvrněná pana Jungfrau, kolem nás komplet Walliské Alpy a mezi Matternhornem a Dent Blanche vykukuje Mont Blanc. Ke kříži se po smrtelně vyhlížejícím hřebínku paradoxně slézá s kopce. Uděláme pár fotek a mažeme rychle dolů. Výška je znát, únava taky a do toho to zničující horko na rozpáleném a rozbředlém ledovci, kde se člověk nemůže svléknou.

Unavený sestup

Zpátky na Festjochu jsme až ve 4 hodiny, nálada není dobrá. Většina už je značně unavena a čeká nás ještě pěkný kus cesty zpátky. Rozlámanou skálu slézáme ale společnými silami, je radost koukat, jak si všichni v krizové situaci pomáhají. Dole dáváme poslední sváču a mažeme přes trhliny dolů k chatě. Ledovec už tak teče, že končíme skoro v každé trhlině, co nám stojí v cestě. Unavení, zničení, ale šťastní nakonec přicházíme na chatu akorát na večeři. Nezbývá než se poklonit, jak hoře Dom samotné, tak všem, co na ni dnes a kdysi vystoupili. Není to úplně lehký vrchol. Večer to všechno ještě probíráme u pivka, ale ne dlouho, oči se zavírají a vedle nás usínají další pokušitelé .

Další den už nás čeká jen nepříjemný sestup po skalnaté stezce a feratou dolů do Randy. Sluníčko opět pálí, domečky se nám pomalu přibližují, batohy se zařezávají stále více do unavených ramen a kolena se pomalu podlamují. Až v poledne se šťastni setkáváme u autobusu, převlékáme se a jedeme vláčkem do slavného Zermattu, důstojná to tečka za naším povedeným výstupem. Kuřátko, pivo a nakonec i dobré vínečko, jak se říká, vrchol si člověk musí umět užít. No a aby tomu nechyběla třešinka na dortu, tak jsme si zaplavali v krásném jezírku s výhledem přímo na Breithorn.

O Autorovi: Marek Pazderský je cestovatel, horolezec a dobrodruh, zároveň horský průvodce. A když není zrovna někde v Himalájích nebo Alpách, zimu tráví na Bedřichově ve svém Skiservisu Mára. Osobní stránky autora: http://mara-bobo.blogspot.com/