Dolomity: nejhezčí via ferraty v italských Alpách

Dolomity jsou tak rozmanitým pohořím, že jedna návštěva rozhodně nestačí. Nenapodobitelné scenérie bílých hor, stovky skalních věží a horské kvetoucí louky musí učarovat každému. Můžete je obdivovat jako fotografové, klasičtí turisté, nároční horolezci, nebo je objevovat na via ferratách. Linie zajištěných cest jsou více než pestré – vedou nejen po skalních stěnách, ale také zákopy, tunely nebo po uměle vytvořených vysokohorských chodnících. Před více než sto lety zde zuřila krutá poziční válka mezi Itálií a Rakousko-Uherskem a na řadě míst, kde kdysi vojáci umírali po tisících, vznikly v druhé polovině 20. století cesty, které dnes patří k nejkrásnějším via ferratám světa.

Vojenskými tunely na Paternkofel (2744 m)

Začneme rovnou u nejznámějších vrcholů celých Dolomit. Tři impozantní skalní zuby Tre Cime di Lavaredo (Drei Zinnen) jsou skalním útvarem, který musí v Dolomitech vidět každý. Na vlastní kůži to pocítíte hned u chaty Auronzo, odkud se k Rifugio Lavaredo a dále přes sedlo táhne opravdu velmi pestrý dav turistů mnoha národností, aby si tuto reklamní ikonu Dolomit vyfotili z nejlepšího úhlu. Výjezd k chatě Auronzo je zpoplatněn – mýtnému se lze vyhnout jen výstupem pěšky, na horských loukách se sice budete sami nerušené kochat alpskou květenou, ale časově budete mít potom trochu nahnáno, abyste stihli trochu více než si jen Tre Cime nafotit zblízka.

Naproti zubům stojí kopec mnohem méně fotogenický, ale historicky neméně zajímavý. Paternkofel (2 744m) se zajištěnou cestou oficiálně nazvanou De Luca Innerkofel-Paternkofel. Vtipné je, že zde už davy turistů nespatříte – původně vojenský chodník vede totiž z velké části uvnitř skalního hřebenu. K povinnému vybavení tak krom ferratové výstroje musíte přibalit i čelovku (což ostatně v Dolomitech platí obecně), jelikož značnou část cesty půjdete potmě. Nic pro klaustrofobiky. Ferratu lze absolvovat oběma směry, z jihu na sever i ze severu na jih. Osobně doporučuju si nejdřív dojít přes sedlo vedle věží až k chatě Dreizinnenhütte, tam se lehce posilnit a začít stoupat nenápadně značeným chodníkem do tunelu vytesaného ve skále. S čelovkou nastoupáte nečekaně další solidní výškové metry. Jen sem tam můžete díky dělostřeleckým stanovištím vykouknout na neskutečná „panoramata.“ Výhled na Tre Cime, Toblinger Knoten, vzdálenější Pyramides nebo Monte Piano nemá konkurenci. Hlavně když se dostanete na konec tunelů.

Vylezete na denní světlo, přehoupnete přes vzdušné sedýlko, lehce sestoupíte sutí a dostanete se na další z válečných chodníků. Koho netlačí čas, může si ze sedýlka ještě udělat odbočku na vrchol a vrátit se stejnou cestou zpět. Celá ferrata je technicky nenáročná. Není po celé délce zajištěná lanem. V Schallově stupnici ji lze hodnotit za B, i když pár vzdušných úseků si tady užijete. S nástupem od parkoviště u chaty Auronzo a krátkým posezením nad italskou kávou u Dreizinnenhütte je to hodnotná celodenní túra. A je nezapomenutelná.

Cesare Piazzetta na Piz Boe (3152 m) tě prověří

V duchu hesla: „Zážitky nemusejí být pozitivní, stačí, když jsou dostatečně silné,“ může být stejně nezapomenutelná i zajištěná cesta na třítisícový vrchol Piz Boe (3 152 m) kralující horskému masivu Sella. Turisticky se jedná o asi nejlehčí dolomitskou třítisícovku, což ale neplatí v případě, že si naplánujete výstup na vrchol ferratou Cesare Piazzetta. Ta je považována za jednu z nejtěžších zajištěných cest bledých hor.

Už pohled ze silničního sedla Passo Pordoi na skalní stěnu vyvolá v mnohých patřičný respekt. Vysoká hradba mohutných skalních stěn. Cesta opravdu hodná Césara. Obtížnost je v dolomitské stupnici udávána jako černá, v Schallově jako D. Zrno od plev se v podstatě rozdělí hned v úvodní lezecké pasáži – pomineme-li ostřejší pěší nástup pod stěnu od vojenského hřbitova, který dá taky někomu zabrat.

Několik prvních desítek výškových metrů vede ferrata kolmou stěnou s minimem stupů. Méně zkušeným jedincům zde nepomůžou ani lezačky, natož specializovaná ferratová obuv. Nicméně pokud ji přeručkujete, máte nejhorší za sebou. I když zdaleka ne vyhráno. Ani zbytek cesty není zadarmo. Dále jsou těžší úseky prokládány těmi jednoduššími a v cestě jsou i místa, kde si lze dobře odpočinout nebo se dokonce v klidu nasvačit. To ale nedělejte v úseku před komínem, abyste se jím potom protáhli :).

Obecně je celá Cesare Piazzetta vedena poměrně hodně v kolmých stěnách a bez nadsázky ji lze zařadit do kategorie vysokohorských sportovních via ferrat. V rámci celých Dolomit patří k těm nejtechničtějším. Můžete být unaveni z celkové délky. Pak se ale vyšvihnete po posledních ocelových lanech na konec a jako maják se před vámi nad neživou plošinou celého masivu bude vypínat Piz Boe s horskou chatou Capanna Fassa. Cíl túry a nejvyšší vrchol. Za lepšího počasí skýtá fantastické výhledy. Za horšího aspoň ty dramatické. Ruce na této ferrátce pořádně vyšťavíte, kolena v zájmu zachování zdraví ušetřete náročného sestupu sutí a dolů zpět do sedla sjeďte lanovkou. Jen pozor – poslední jízda je v 17:00!

KDY VYRAZIT DO DOLOMIT?

Ideální období na ferraty v Dolomitech je od začátku července do konce září, babí léto je tady i pastvou pro fotografy. Během prvního červencového týdne navíc ještě v Itálii nemají prázdniny, a tak na ferratách potkáte více Čechů než domácích.