Dolní jištění

Klasický způsob jištění, téměř nutný, chce-li člověk, aby vykonaný výstup měl sportovní hodnotu. Ideou tohoto stylu jištění je vnímání skály jako nedostupného terénu, ke kterému člověk přijde, a z místa, odkud už nelze dál jít pěšky, začne lézt s cílem dostat se na vrchol. A cestu k němu takříkajíc „dobývat“ metr za metrem. Tento styl jištění však sebou nese podstatné riziko, a tím je možnost pádu. Dolní jištění je typické pro lezení v horách, na pískovcových skalách (věžích), zkrátka všude tam, kde jsou vrcholy skal jinak nedostupné pěší chůzí, nebo kde jsou skály velkých rozměrů, a výstup na ně je dlouhý na několik lanových délek. Je to jistící styl horolezců-romantiků, dobrodruhů, ale i ambiciózních sportovců… Průvodním jevem při tomto způsobu jištění bývá strach z pádu.

Při dolním jištění lanem si lezec buduje postupová jištění odzdola nahoru, a při lezení od něj vede lano dolů. Do postupových jištění připíná karabiny, a skrz ně vede své lano. Vždy, když nějaké postupové jištění zřídí (tzv. „založí“), tak jej vzápětí opustí a vyleze nad něj, tedy se znova vystaví možnosti pádu. Postupové jištění při tomto stylu pouze dočasně řeší nebezpečí pádu, a to se s každým postupem vzhůru znova vrací, ba dokonce stává vážnějším. Logicky z toho plyne, že při malých rozestupech mezi postupovými jištěními je lezec ohrožen jen krátkými pády, naopak při větších rozestupech mezi postupovými jištěními je lezec v některých okamžicích ohrožen dlouhým pádem.

Lezec při tomto způsobu jištění lano za sebou táhne, proto se slangově říká, že lezec cestu „natahuje“, případně „vytáhne cestu“. Lezec natahující lano se nazývá prvolezec. Jeho partner obsluhuje jistící pomůcku, skrz kterou posunuje lano, a proto se nazývá jistící osoba nebo „jistič“. V případě, že prvolezec spadne, jistič zabrzdí posun lana v jistící pomůcce, a tím pád zadrží. Po pádu tedy situace vypadá tak, že jistič dole drží lano v jistící pomůcce, od něj vede lano nahoru k nejvýše založenému postupovému jištění, které pád zachytilo, a odtud vede lano dolů k spadlému prvolezci, který nyní visí na laně ve stěně.

Vedení lana

Prvolezec během výstupu musí dbát na to, aby lano pod sebou táhl správně. Musí si udržovat povědomí o tom, jak bude případný pád vypadat, a jak se lano během pádu bude chovat a kudy je vedeno. Velmi nebezpečný je moment, kdy se lano prvolezci dostane mezi nohy a zadem kříží jednu z noh. Pokud prvolezec v ten moment spadne, lano se mu zaplete za nohu a při zachycení pádu jej přemetem převrátí vzhůru nohama. Spadlý lezec se dostane do rotace a jeho hlava je nahozena proti skalní stěně.

Nebezpečí pro prvolezce při natahování – lano mezi nohama kříží zadem jednu z noh

Při zachycení pádu lezce působí na lano značné síly. Kvalitní, nové a normy splňující horolezecké lano pád v pohodě vydrží. Jediné, co jej může ohrozit, je jeho kontakt s ostrou skalní hranou v momentě zatížení. Tehdy se lano může přeseknout.

Zapínání lana

Lano, jehož prostřednictvím je realizováno jištění, prvolezec zapíná do karabin jednotlivých postupových jištění. Slangově se používá výraz „cvaknou karabinu“ (popř. expresku). Vlastní motorická činnost zapnutí lana do karabiny musí být dobře zvládána, cvaknutí musí být prováděno automaticky, skoro nevědomky. Začátečníci kteří mají s cvakáním lana problémy, by si měli někde doma upevnit expresku s karabinou, a pod ním mít složené lano, a kdykoliv půjdou okolo, tak si lano do karabiny cvaknout, aby si vypěstovali automatickou zručnost.

Různé způsoby cvakání lana do karabiny postupového jištění

Jednou z potíží při zapínání lana je vlastní váha lana a jeho tření o terén. Lano pak jde obtížně vytáhnout rukou nahoru ke karabině. To vede k potřebě přehmátnou rukou při tahání lana, ovšem pro to je nutné si lano v momentě přehmátnutí podržet. Často k tomu lezci používají zuby. Opět je potřeba varovat, pokud v momentě podržení lana v zubech spadneme, reflexivně můžeme zatnout zuby a při dopadu dojde k jejich poranění. Zkušení lezci proto, i když ne vždy to lze uskutečnit, dolézají pasem těla až k zapínané karabině, tudíž pak mají lano blízko u karabiny a nemusejí ho dlouze zdvihat.

Při zapínání lana je potřeba dávat pozor, aby během zapínání neuvízl prst pod lanem. Zvláště je to nebezpečné, když cvakáme lano z posledních sil a hrozí, že co nevidět spadneme. Pokud v momentě pádu budeme mít prst přiskřípnutý mezi lanem a karabinou, hrozí vážné poranění prstu!

Sestup – spouštění a slaňování

Poté co prvolezec dosáhne konce cesty nebo konce lanové délky, a zbuduje nahoře jistící stanoviště, zřídí si sebejištění, a pro další chvíle se stane jističem. Od této chvíle bude dobírat druholezce. Druholezec je už jištěn shora, má horní jištění, a není tedy ohrožen pádem, pouze si při neudržení se na skále odsedne do visu v laně.

Pokud se leze pouze na malých skalách, kde svou délkou stačí lano přeložené napůl, tak je často praxe taková, že jistič prvolezce poté, co dosáhl posledního, nejhornějšího jištění (které se nazývá vratný jistící bod), spustí dolů pomocí jistící pomůcky. Spouštění přímo přes oko fixního vratného bodu však není vůči němu příliš šetrné! Lano totiž bývá často ušpiněno prachem, někdy i pískem, a třením lana se obrušuje oko vratného jištění. Pokud se jedná o hojně navštěvovanou skalní oblast, kde o víkendech leze množství lidí, může již po několika málo letech být oko vratného bodu zbytečně poškozené. Bývá nepsaným zvykem v situaci, kdy k danému vratnému bodu polezeme několikrát, dát si do něj své karabiny s pojistkami zámku, a přes ně se spouštět, a při posledním výstupu se na zem vrátit slaněním. V průběhu spouštění může, chce-li, spouštěný lezec se skály vyjmout svůj horolezecký materiál, který použil na tvorbu postupových jištění.

Během spouštění je vratný bod obvykle jediným jištěním, a proto musí být věnována značná pozornost jeho kvalitě. Nejlepší je, když je tvořen masivním vrtaným borhákem nebo slaňovacím kruhem. Bezpečnost ještě zvýší, je-li vratný bod složen ze dvou jistících bodů, které jsou vzájemně propojeny a tudíž se zálohují.

Pokud není vratný jistící bod kvalitní, navíc není zálohovaný a jsou pochybnosti o jeho pevnosti a hrozí, že se vratný bod vtrhne, může se spouštěný lezec provést sebejištění prusíkem. Musejí být ale splněny tyto podmínky: 1) v cestě musejí být jednotlivá postupová jištění, 2) být vybaven silnější prusíkovací smyčkou. Spouštěný lezec si k úvazku připojí prusíkovací smyčku, kterou předtím osadí na pramen lana, který vede od vratného bodu k jističi a vede skrze postupová jištění. Jak je následně lezec spouštěn, posunuje prusík po laně dolů. Postupová jištění, která se mu stavějí do cesty odebírá. Kdyby během spouštění došlo k vytržení vratného jistícího bodu, nebude spouštěný lezec padat celou délku lana počítanou od úvazku přes vratný bod k momentálně nejvyššímu postupovému jištění (což v závislosti na rozmístění postupových jištění může nečekaně brzy znamenat pád až na zem), ale spadne pouze krátkou délku počítanou od úvazu přes prusíkovací smyčku a lano k momentálně nejvyššímu postupovému jištění.

Sebejištění při spouštění – pomocí prusíkovací smyčky si spouštěný lezec zkrátí délku lana k nejbližšímu postupovému jištění, a tím si i zkrátí možný pád při vytržení vratného jistícího bodu

Při sebejištěním prusíkem tak spouštěný lezec především zkracuje aktvní část lana a tím případnou délku pádu. Vlastní zachycení pádu při vytržení vratného bodu musí tak jako tak samozřejmě provést jistič, který ovládá lano v jistící pomůcce a řídí spouštění.

Pokud by ale spouštěný lezec ponechával v cestě postupová jištění a zapínal je při spouštění zpět na lano nad prusík, vznikal by tak uzavřený okruh lana, a pak by takové sebejištění zachytilo spouštěného lezce i v případě, že by jistič svou činnost nezvládl. A to ať už v případě vytržení vratného bodu (pak by ale záleželo, jak blízko pod vratným bodem se nachází nejbližší postupové jištění, aby pád nesahal až na zem), anebo v případě, že selže pouze jistič.

Pro sebejištění při spouštění se musí použít masivnější, dostatečně nosná smyčka. Aby se taková zatáhla na laně, je potřeba použít k tomu vhodný typ prusíkovacího uzlu. Doporučuje se Machardův prusík.

Pro spouštění musíme lano provléci okem vratného jistícího bodu. Není ale dobré se z lana odvázat, a pak jej prostrkávat okem, protože může se stát, že nám lano vypadne z rukou, a pak bychom zůstali nahoře osamocení a bez spojení se zemí. Proto vždy lano nejprve k sobě připevníme na druhém místě, a teprve pak zrušíme navázání na konci lana. Nejobvyklejší a rychlou metodou je lano ohybem provléci okem vratného bodu, poté na vrcholu ohybu navázat vůdcovskou smyčku a tu si pomocí karabiny s pojistkou zámku připevnit k úvazu, a následně odvázat původní navázání na konci lana. Poté můžeme okamžitě dát jističi pokyn k dobrání a spouštění.

Instalování lana pro spouštění z vratného bodu, lezec je během operace v každém okamžiku spojen s lanem a nehrozí jeho ztráta, vypadne-li mu z rukou

Jakmile na dané cestě již nebudeme dál působit, nezbývá, aby poslední ze skupiny, kdo k vratnému jistícímu bodu přileze, odtud slanil. Při instalování lana pro slanění jej musíme provléknout přímo okem vratného bodu. Aby to šlo provést, je nutno se odvázat z lana. Opět provádíme zásadně tak, abychom v každý okamžik měli lano k sobě připevněno, a to nám nemohlo vypadnout z rukou.

Slanění je jedinou možností, jak se vrátit dolů, je-li vratný bod takové konstrukce, která neumožňuje spouštění prvolezce jističem. Typická situace je slanění ze smyčky z umělého vlákna, kdy jsme předtím odebrali karabiny (které jsme nebyli ochotni ponechat navždy v terénu). Pozor – pokud by jistič spouštěl lezce dolů lanem vedeným skrz pouhou samotnou smyčku, je to životu nebezpečné, neboť třením lana vzniká značné teplo, které smyčku velmi brzy přetaví! Dále slanění uplatníme v situacích, kdy je kovové oko vratného bodu příliš rezavé, což by při spouštění poškozovalo naše lano, anebo jsou na oku vratného bodu ostré hrany, které opět mohou lano při spouštění poškodit.

Lezecké družstvo na vícedélkových výstupech

Pokud je výstup na horu, skálu, věž, delší jak jedna lanová délka, je nutno během výstupu zbudovat ve stěně jistící stanoviště (slangově „štand“). U jistícího stanoviště končí předchozí lanová délka, a začíná následující lanová délka. Lanovou délkou se míní úsek, který je prvolezec schopný vylézt odjištěn lanem, které si za sebou táhne. Optimální vzdálenost mezi jednotlivými jistícími stanovišti by měla zhruba odpovídat právě délce lana. Obvykle je to 50 m dlouhé lano. Často však bývají úseky mezi jistícími stanovišti kratší, neboť nás omezují možnosti skály pro zbudování jitícího stanoviště. Než abychom se po 50 m nad předchozím jistícím stanovištěm ocitli v úseku skály, kde nejde založit pevné jištění a zbudovat tak další jistící stanoviště, je lepší „zaštandovat“ o trochu níž, kde pro to jsou podmínky dobré.

Pohyb lezeckého družstva na více délkových cestách je možno rozdělit na dvě formy, a to na tzv. „zásobník“ a tzv. „frontu“.

Schéma pohybu lezeckého družstva na vícedélkových cestách – vlevo: zásobník („střídavě“) – vpravo: fronta („vláček“)

Zásobník se často popisuje výrazem „střídavě“. Jeho principem je pravidlo „kdo přijde poslední, odejde první“. Nejpraktičtější forma postupu lanového družstva při klasickém lezení, protože šetří čas. Předpokládá se, že dvoučlenné lezecké družstvo je tvořeno výkonnostně rovnocennými partnery. Druholezec, který přileze na jistící stanoviště, může plynule pokračovat v lezení výše, to už jako prvolezec. Pokud nemá nějaký důvod pro to, aby se zdržel na jistícím stanovišti delší dobu, nemusí si při míjení jistícího stanoviště zbudovávat sebejištění. Stačí když jej pořád jistí kolega. Sebrané jistící prostředky si přilezivší druholezec může ponechat u sebe, neboť tím, že přeleze výš a bude další lanovou délku natahovat (to už bude prvolezcem), je bude potřebovat pro budování svých postupových jištění. V případě, kdy lezecké družstvo má více než dva členy, jsou logicky ti uprostřed zbaveni možnosti lézt jako prvolezci. Ve vedení lana se střídají pouze první a poslední lezec družstva.

Fronta je vhodná pro lezecké družstvo tvořené nestejně zdatnými lezci. Řídí se pravidlem „kdo první přijde, první odejde“ Někdy se také popisuje výrazem „vláček“. Zkušenější leze stále jako prvolezec, nezkušený je stále v pozici druholezce. Při setkání obou lezců na jistícím stanovišti musí druholezec vrátit sebrané jistící prostředky prvolezci. Také si lezci musí na jistícím stanovišti prohodit role jističů. Prvolezec, který dobíral druholezce, musí zrušit jištění (vyndat lano z jistící pomůcky, a jistící pomůcku uklidit), načež do štandu zapne svou jistící pomůcku druholezec a vloží do ní lano vedoucí od prvolezce. Tím jej začne jistit. V mezidobí, kdy nejsou lezci jištěni přes jistící pomůcky, musí mít oba zřízené sebejištění. V případě, kdy lezecké družstvo má více než dva členy, postupuje se analogicky, jeden stále leze jako prvolezec, ostatní jej v daném pořadí následují.

Tomáš Kublák, autor internetové učebnice Horolezecká metodika.