Do terénu s mapou a buzolou: k čemu jsou azimuty, vrstevnice, měřítko a plánovací folie

Jaké zvolit měřítko?

Zkontrolujte si u mapy měřítko: s „pětadvacítkou“ (tedy mapou 1:25 000) se vám bude líp pracovat (měření vzdáleností, sklonů svahu, souřadnic apod.), na druhou stranu, když tuto mapu rozložíte, tak málem převrhnete pivo u sousedního stolu.

Někteří výrobci začali vyrábět mapy laminované, tištěné na voděodolné materiály nebo upravené tak, aby výrazně zvýšili jejich životnost. Stojí za to se zamyslet nad tím, jestli považujete mapu za spotřební zboží, nebo se chcete s jednou a touž do oblasti vrátit. Klasická papírová mapa se časem jednoduše potrhá, a tak budete nuceni investovat svůj čas a izolepu do její opravy nebo koupit další novou. A mapa odlehlé oblasti někde na druhé straně zeměkoule asi nebude v obchodech tak snadno dostupná jako mapa Dachsteinu.

V neposlední řadě si projděte tiráž mapy – jestli vám stačí všechny uvedené informace, jestli na mapě nechybí souřadnicová síť (v ideálním případě pro určení geografických i UTM souřadnic) nebo jestli vám vyhovuje ekvidistance (výškový rozdíl mezi vrstevnicemi).

Čteme vrstevnice

Křivkám na mapě, které spojují body se stejnou nadmořskou výškou, nebude od věci věnovat víc pozornosti. Setkáte se s třemi základními typy vrstevnic – vrstevnice základní (nepřerušované tenké hnědé linie), zesílené (rovněž nepřerušované, ale zesílené linie) a doplňkové (zakreslují se čárkovanou čarou a používají se v takových místech, kde základní vrstevnice nestačí k vystižení tvaru terénu). Zesílené vrstevnice bývají doplněny výškovou kótou. Ta je na mapách vždycky psána tak, abyste ji četli po směru stoupání terénu. Díky vrstevnicím znáte tedy nadmořskou výšku každého místa (chaty, jezera, vrcholu).

Na mapě bychom měli být schopni přečíst díky vrstevnicím také reliéf terénu (vrcholky, údolí, hřebeny…), což je jedno ze stěžejních umění orientace. Pokud stoupáte údolím, ale z mapy pomocí vrstevnic vyčtete, že cesta vede spíš po hřebeni, s největší pravděpodobností jste na jiné stezce. Jednoduché pravidlo velí – čím klikatější vrstevnice, tím členitější terén. Řada map zjednodušuje začátečníkům orientaci v terénu tím, že má vystínovaný reliéf.  Mapa tak působí víc plasticky.

Sklon terénu

Čím blíže jsou vrstevnice u sebe, tím prudší je terén. A platí to samozřejmě i naopak. S tímto faktem souvisí další dovednost – určení sklonů svahů na mapě. Při pohybu ve vysokohorském terénu je tato dovednost mnohem důležitější než odhad vzdálenosti. Např. v zimě je znalost sklonu svahů, na kterých se budeme pohybovat, zcela stěžejní informace při našem rozhodování o tom, jestli na túru vyrazit nebo ne, protože určité sklony svahů jsou např. náchylnější k lavinám apod.  Měření sklonů se přitom na mapě provádí velmi jednoduše. Tedy za předpokladu, že máte kvalitní mapu, kterou výrobce opatřil patřičným měřítkem. Skvělé pro určování jsou mapy, které vydává Österreichischer Alpenverein. Mají vrstevnice kreslené po 20 výškových metrech (což je už výš zmiňovaná ekvidistance), vrstevnice znázorňující stometrové vzdálenosti jsou navíc tučněji zvýrazněny a vždycky obsahují i výškovou kótu.

S mapami je kompatibilní i plánovací fólie, tzv. Planzeiger – pokud jedno meřítko na něm přiložíte na mapu tak, aby spolu lícovaly jednotlivé linky, víte během pěti vteřin, kolik stupňů konkrétní svah má. Někteří vydavatelé tisknou mapy s ekvidistancí 10 nebo 25 metrů, často ale přikládají ke svým mapám vlastní měrku pro změření sklonů. Obecně – pokud je vzdálenost mezi vrstevnicemi na mapě 50 až 100 metrů, zkuste se poohlédnout po jiném vydavateli. Čitelnost takové mapy je velmi špatná a nejste schopni rozlišit důležité detaily.

Co vám řeknou azimuty?

Dočetli jste až sem? Už máte kvalitní mapu a vyrazili jste do terénu? Do batohu přibalte ještě buzolu, nebo aspoň kompas (buzola je de facto kompas doplněný o úhloměr). Oproti GPS má jednu ohromnou výhodu – nikdy jí nedojdou baterky a práce s ní je velmi jednoduchá. Základní pravidlo orientace zní – v každém okamžiku znáte svou polohu a dokážete ji určit i na mapě. Drtivá většina map je zorientována na sever. Tam ukazuje i magnetická střelka kompasu.  V terénu se proto vždycky snažte orientovat si mapu směrem k severu. Jednoduše tak, že mapu otočíte tak, aby sever na mapě mířil tam, kam ukazuje střelka buzoly. Můžete pak porovnávat terén s mapovými podklady a případně si pomocí azimutů třeba změřit, na které vrcholy koukáte. Jak na to?

Z terasy na horské chatě se například díváte na lákavý kopec a s parťáky se hádáte, jak se jmenuje. Wi-fi na chatě není, signál taky ne, GPS nemáte. Vezměte si k ruce buzolu a zaměřte cíl, který vás zajímá, v našem případě vrchol kopce. Buzolu držte v úrovni očí. Pak otáčejte úhloměrem buzoly tak dlouho, dokud nebude střelka ukazující na sever schovaná přesně mezi ryskami. Na stupnici úhloměru si pak přečtěte změřenou hodnotu (např. 320 ⁰). Na papírové mapě si najděte bod, ze kterého azimut měříte (tedy terasu chaty). Teď můžete použít znovu buzolu, libovolný úhloměr nebo plánovací fólii. Ta je pro práci s mapou při určování azimutů rozhodně nejpřesnější. Z bodu, ze kterého jste azimut měřili, si na mapě vytáhněte linku, která svírá se severem úhel právě oněch 320 ⁰. Tato linie protne na mapě vámi měřený vrchol. Jakmile si osvojíte dovednost měření azimutů, jejich přenos z mapy do terénu nebo opačně přenos naměřeného azimutu na mapu, dokážete tyto znalosti využívat např. i při obcházení překážek nebo při určování vlastní polohy podle dvou známých bodů.

Úskalí magnetické deklinace

Pro práci s buzolou/kompasem je jedinou větší záludností tzv. magnetická deklinace. Jedná se o odchylku – úhel mezi geografickým a magnetickým pólem Země. Zatímco střelka kompasu ukazuje vždycky k pólu magnetickému, ten není totožný se severem zeměpisným, kam jsou naopak orientovány mapy. V rámci střední Evropy se pohybuje magnetická deklinace v jednotkách stupňů (asi 2 – 4 ⁰), a tudíž je pro praktickou orientaci v terénu opravdu zanedbatelná. Při treku např. v Kanadě, ale i v severnějších částech Skandinávie, je ale už potřeba tento údaj zohlednit, deklinace tam může dosáhnout odchylky až 20 stupňů. Na kvalitních mapách si v tiráži můžete vyhledat informaci o tom, jaká je magnetická deklinace pro danou oblast. Zajímá vás velikost a směr – západní či východní.  Dražší, kvalitnější buzoly nabízejí možnost deklinaci v těle korigovat. Magnetická deklinace navíc není stálá, ale časem se mění. Hlavně praxe Rada na závěr: Umění orientace je běh na dlouhou trať. Můžete si přečíst desítky článků a prozkoumat stovky map, ale absolutním základem je hlavně praxe. Koukejte na túrách do mapy, porovnávejte s terénem, který vidíte, a cvičně si počítejte. Vzdálenosti, převýšení, sklony svahů. Noste a používejte kompas. Porovnávejte svůj odhad s realitou. A hlavně si udělejte z orientace zábavu, ne nepříjemnou povinnost.