S přírodním parkem Východní Krušné hory se můžeme seznámit cestou z Komáří hůrky do Cínovce. Tentokrát se po jeho území vydáme na druhou stranu, k Telnici. Je to nenáročná, v první části možná trochu jednotvárná trasa, která zprvu vede odlesněnou horskou plání s častými výhledy, později pak stále dolů pěkným údolím Telnického potoka kolem lyžařského areálu v Zadní Telnici.
Komáří hůrka, vrchol – Fojtovická pláň 1,5 km – Habartice 3 km – Černá louka 5 km – Adolfov 5,5 km – Zadní Telnice 7 km – odbočka k autobusové zast. 9 km – Telnice, žel. stanice 11 km
Značné stoupání si ušetříme tím, že na místo startu – Komáří hůrku***vyjedeme sedačkovou lanovkou z Bohosudova, která jezdí denně vždy v hodinových intervalech od 8.30 až do 18.30 h. Z vrcholu Komáří hůrky nás bude provázet červená (a zprvu i modrá) turistická značka, která vede po trase známé Krušnohorské lyžařské magistrály. Půjdeme po široké cestě, která zprvu klesá odlesněným terénem až k horní části údolí Unčínského potoka, do kterého odbočuje vpravo neznačená cesta. O 500 m dál je turistické orientační místo Fojtovická pláň, kde modrá značka uhýbá doprava ke zřícenině hradu Kyšperk a do Bohosudova.
My pokračujeme po červené rovně přes pláň, v závěru mírně vzhůru ke kótě 767 m, pak dolů ke křižovatce v bývalých Habarticích. Horská ves, založená v souvislosti s dolováním cínu v blízkém okolí, zůstala po r. 1945 neosídlená a v r. 1962 zanikla. Zůstalo z ní jen několik osamocených objektů. V Habarticích se napojíme na silnici, která protíná pláň, střídavě mírně stoupá a klesá. Vlevo vidíme nevýrazný vrch Mohelnice (746 m), za ním, v těsné blízkosti státní hranice, stávala stejnojmenná ves, v níž se v minulosti drtila a zpracovávala cínová ruda. Před 2. světovou válkou v ní byl hraniční přechod do Německa.Potkal ji stejný osud jako Habartice: v poválečných letech zanikla.
Silnice, místy značně rozbitá a vytlučená, vystoupá na kótu 754 m a pak zvolna klesá k turistickému orientačnímu místu uprostřed Černé louky, která leží v jádrové zóně přírodního parku. Vpravo odbočuje modrá značka přes Rudný vrch (795 m) do Telnice; můžeme ji použít jako jinou variantu další cesty. Rudný vrch byl v minulosti místem soustředěné hornické činnosti. Již od doby Karla IV. se tu těžily křemenné žíly, obsahující měď, železo, olovo a stříbro, ruda se pak tavila v hutích v nedalekém Chlumci. Pro malý obsah kovů v rudě bylo dolování v 18. stol. zastaveno. Dnes je připomínají jen stopy po starých dolech a haldách.
Naše červená značka pokračuje od rozcestí stále po silnici do Adolfova, dnes převážně rekreační osady na kraji horské pláně nad vyústěním zalesněného údolí Telnického potoka. (Ubytování, stravování: horský hotel Adolfov a restaurace U baby Jagy PO–ČT 12–22, PÁ, SO 10–24, NE 10–18 h.) Na křižovatce u turistické orientace se rozloučíme s červenou značkou a dáme se vpravo po silnici po modré. Dáme pozor, aby na nás nevyběhla baba Jaga ze stejnojmenné restaurace, za osadou pak sestupujeme stále po silnici (neodbočujeme tedy vpravo, jak je chybně zakresleno v některých turistických mapách) kolem několika osamělých rekreačních objektů a teprve za nimi si zkracujeme výraznou zatáčku pěšinou vpravo. Pak jdeme dále po silnici, po naší levé ruce vstupuje Telnický potok do rychle se zahlubující rokle. Do ní asi 250 m za zatáčkou odbočíme i my a dost prudce klesáme kamenitou lesní cestou.
Ta znovu vyústí na silnici, kterou přetneme a pokračujeme dál cestou přes loučku s krátkým lyžařským vlekem údolím do osady Zadní Telnice. Vpravo roste stará lípa – dvoják, o kus dál, u objektu Horské služby, se dostaneme znovu na silnici u turistické orientace Zadní Telnice a jdeme po ní dolů přes osadu až ke spodnímu okraji velkého lyžařského areálu. Ve svahu Rudného vrchu je řada sjezdových tratí, od náročných až po turistické a dětské, vybavených vleky. Nejfrekventovanější je vlek Rudný, který je nástupním místem pro většinu sjezdovek. Slalomový svah je vybaven sněhovým dělem. Zadní Telnice je známým lyžařským střediskem, které využívají zejména milovníci zimních sportů z Ústí n. L. (Ubytování, stravování: penzion Tereza ST, ČT 11–22, PÁ, SO 11–24, NE 11–21 h; chata U vleku ÚT, ČT 10–20, PÁ 10–22, SO 10–23, NE 10–18 h; turistická chata Vestas PO–ČT, NE 10–22, PÁ, SO 10–24 h; hotel Telnický dvůr ÚT–ČT 10–22, PÁ, SO 10–23, NE 10–20 h.)
Projdeme osadou, za chatou Vestas půjdeme ze silnice vpravo na cestu do údolí potoka. Cesta z větší části sleduje výše položenou silnici. Vede nás převážně vysokým listnatým lesem, místy i loučkami při potoku. Tu a tam ji protínají drobné potůčky, její okraje občas lemují vysoké porosty kapradí a lopuchů. Dojdeme k rozcestí u vodojemu, kde se napojíme na silničku. Vlevo bychom po ní přišli po 100 m ke konečné stanici autobusů ČSAD.
Pokračujeme po silničce, brzy se objeví první domy Telnice**, některé z nich mají hrázděná patra. Znovu se přiblížíme k silnici, na kterou u autobusové zastávky vyústíme. Naproti zastávce stojí nově upravená patrová budova čp. 22 s pěkným kamenným portálem a letopočtem 1813, bývalý lesní zámeček. O něco níž, ve svahu nad silnicí, je kolonie rekreačních objektů. Silnice znovu vstoupí do lesa a dost prudce klesá do níže položené části obce. I tady jsou staré domy s hrázděnými patry, stojí tu také novogotický kostel z r. 1910 s pětibokým presbytářem, průčelní věží a zvoničkou na hřebeni střechy. Pod kostelem je pomník Rudé armádě. Telnice vznikla jako osada lesních dělníků a horníků, těžících na blízkém Rudném vrchu kovové rudy. Připomíná se již ve 14. stol. Typologicky představuje tzv. ulicovku se dvěma řadami domů, lemujících svažující se silnici. – Sestoupíme do dolní části obce, na bývalou náves; při ní vlevo je žel. stanice. (Ubytování, stravování: penzion U zeleného stromu PO–ČT 11–21, PÁ, SO 11–22, NE 11–20 h; kinorestaurant PO–SO 11–22, NE 11–20 h.)
(Doporučujeme průvodce Krušné hory – východ ze Zelené edice.)
