Nenáročný výlet (na trase bez možnosti občerstvení) nás zavede do klidné a odlehlé oblasti v těsné blízkosti státní hranice do míst, která byla jako příhraniční prostor normálnímu smrtelníkovi nepřístupná. Z větší části se budeme pohybovat po neznačených cestách, orientace ale není obtížná.
Putování začínáme v místní části Aše Krásná, kam se dostaneme autem, případně městským autobusem. Krásnou prochází červená turistická značka (směr Novosedly a Hranice). V místech, kde uhýbá z obce, pokračujeme beze značky asfaltovou silničkou alejí do mírného kopce. Pár kroků za horizontem přetínáme železniční trať, vpravo je žel. zast. Štítary. Procházíme osadou Štítary kolem točny městských autobusů, vlevo jsou chátrající činžáky. Pokračujeme stále přímým směrem po silničce k lesu. Po levé ruce máme jednu z dominant Smrčin, zalesněný Štítarský vrch (716 m), vpravo odbočují vedlejší cesty do cenné lokality Lučního potoka v oblasti Smrčin.
Toto horské pásmo k nám zasahuje svými východními výběžky z Německa. Tvořeno je především krystalickými břidlicemi – fylity, svory, rulami a v některých případech i vyvřelinami. Napříč se táhne pruh křemene o mocnosti až 40 m.V sezóně zde občas narazíme na parkující auta a houbaře. Nestojíme-li o houbařské úlovky, vezmeme zavděk třeba ostružinami, které lemují naši cestu.Asfaltová silnička nás přivádí k vyklizenému objektu pohraniční stráže (v době přípravy průvodce), čekajícímu v dosud dobrém stavu na využití.
Dopravní značka zakazuje další vjezd a asfaltová silnička se postupně mění v cestu. Kdo ví, třeba právě tady potkáme Divokého myslivce, dříve pyšného panského synka, který musí dnem i nocí cválat na svém koni a lovit všechnu zvěř, na kterou narazí. Nikdy ale nic netrefí, vždy mine cíl. Nikdy nemůže být vysvobozen a jen jediná věc mu ulehčuje trápení. Patří mu tajemná jezera, která obyčejný smrtelník nikdy neobjeví, skrytá v horách, vzdálená od sebe tak, aby cestu mezi nimi lovec urazil od půlnoci do půlnoci, osvěžil se a dál pokračoval v nekonečné štvanici…
My přicházíme na rozcestí, kde se cesta dělí. Pokračujeme přímým směrem a na dalším vidlicovitém rozcestí již v otevřeném terénu se pustíme mírně vpravo. Místy obtížněji schůdná a zarostlá cesta a pěšina nás přivádí k nepatrným ruinám, patřící někdejší vsi Újezd. První doklad o osadě pochází z r. 1331, kdy je uvedena mezi lény Najperků z Podhradí, osvobozenými králem Janem Lucemburským od daní a dávek ve prospěch města Chebu.
Nicméně r. 1392 je Újezd uveden jako léno Chebu. Město si činilo nároky i na poplatky z této osady a to se Konrádovi z Najperka vůbec nelíbilo. Ve 14. století se Újezd stal cílem nájezdů loupeživých rytířů. Roku 1400 získali Újezd s Aší a Krásnem Cedvicové, kteří drželi zdejší statek až do roku 1945. Střediskem léna bývala také tvrz, chránící přístup na Ašsko ze západu.
Zanikla patrně po připojení k panství Cedviců, kdy přestala plnit vojenskou a správní funkci. Ves byla zlikvidována v padesátých letech, jediným objektem byl dlouhé roky falešný kravín – sloužil jako maskovací objekt pro úkryt vojenské techniky. Dnes zde vidíme jen zarůstající ruiny, stopy po tvrzi lze při troše úsilí rozeznat jen v terénních nerovnostech uprostřed bývalé vsi.Pěšina prochází mezi ruinami, přetíná potok, za ním se takřka ztrácí – vystoupíme mírně vzhůru na „signálku“, zpevněnou komunikaci, vybudovanou pro lepší pohyb hraniční ostrahy. Po ní se dáme vpravo, na návrší na rozcestí opět vpravo.
„Signálka“ jde takřka po vrstevnici nebo se jen mírně vlní, údolím pod námi už prochází státní hranice. Cesta to je sice pohodlná, místy ale trochu fádní. Ze „signálky“ nikam neodbočujeme, po levé ruce máme dnes už historický pruh země – namísto ostnatých drátů už tady utěšeně rostou jehličnaté stromky. Dorazíme na kraj lesa, vpravo na návrší vidíme osadu Pastviny. My se k ní ale dostaneme menší oklikou – stále po „signálce“ scházíme do zarostlého údolí Lučního potoka a následuje kratší strmější výstup podél pastvin na rozcestí – tady jdeme vpravo. Po naší pravé ruce se otvírá hezké panorama. Zpevněná komunikace nás přivádí na silnici, po ní se dáme vpravo do obce Pastviny. Projdeme kolem autobusové zastávky a za vsí odbočíme první odbočkou vpravo. Kamenitá cesta jde kolem statku zprvu otevřeným terénem a pak lesem.
Držíme se stále hlavní cesty, procházející velice příjemnými partiemi jehličnatého lesa, až se k nám zleva připojí červená turistická značka. Přicházíme na rozcestí pod vrchem Loupežník (709 m) a sestupujeme k železniční trati, k turistické orientaci – vlevo pár kroků je žel. zast. Podhradí.Široká cesta pokračuje přímo z kopce, my se dáme pěšinou vpravo podél trati k osadě Kamenná, k Černému Luhu. Zleva obcházíme romantický rybníček, projdeme mezi domky (vlevo v sezóně občerstvení), mírně stoupáme a pak po silničce přicházíme do Krásné.
(Doporučujeme průvodce Smrčinami, Chebskem a Ašskem ze Zelené edice.)
