Perlou v náhrdelníku, tvořeném horskou řekou Rolavou, je historické město Nejdek. Má bohaté a zajímavé dějiny, turisticky atraktivní památky, z nichž především zbytek bývalého hradu s kostelem tvoří mimořádně malebný celek. Vděčné je i blízké okolí s dominujícím Tisovským vrchem – Pajndlem a kamennou rozhlednou, na znovuvzkříšení čeká kdysi hojně navštěvovaný Křížový vrch. Náš vycházkový okruh není příliš náročný, přestože nás dovede do nadmořské výšky přes 900 m. Výstup je vcelku pozvolný a jistě ho bez problémů zvládnou i méně zdatní turisté.
Nejdek, žel. st. – Nejdek, nám. 0,5 km – Krásná vyhlídka 1,5 km – Tisová, vých. okraj 3,5 km – Pajndl, rozc. 4,5 km – Pajndl, rozhledna 5 km – Nad Tisovou 6 km – Tisová, žel. zast. 6,5 km – Nejdek, nám. 8 km (– Nejdek, žel. st. 8,5 km)
Podle pověsti byl předchůdcem dnešního města loupežnický hrádek. Poté, co se loketská posádka o jeho existenci dozvěděla a zahnala lupiče na útěk, vznikla při hrádku osada, nazvaná podle nové šindelové střechy hradní věže Neudeck, tedy Nejdek**… Kdy přesně prvotní nejdecká osada vznikla, není známo. Snad to bylo již v pol. 13. stol., kdy do divoké horské pustiny pronikali údolím řek a potoků první důlní prospektoři, aby se pokusili vyrvat přírodě její nerostné bohatství. Ti spolu s lovci mýtili na vhodných místech les a zakládali primitivní usedlosti. V Porolaví byla bohatá naleziště cínu, který se zprvu získával rýžováním, postupně pak stále víc i hlubinnou těžbou. Ruda se většinou na místě tavila, proto se tu stavěly i první hutě. Předpokládá se, že při jedné z nich vznikl jako hornická kolonie těžařů cínu kolem r. 1250 i Nejdek.
První písemná zmínka o obci však pochází až z r. 1340, kdy se jako její držitel připomíná Petr Plik. Jeho otec Konrád byl možná zakladatelem zdejšího hradu, který střežil obchodní cestu údolím směrem do Saska a snad sloužil i jako skladiště cínu. Jako městečko se Nejdek poprvé označuje v r. 1410. V letech 1446–1602 vlastnili zdejší panství Šlikové, zdatní podnikatelé (v r. 1516 např. otevřeli stříbrné doly v Jáchymově), kteří významným způsobem rozšířili zdejší dolování i do okolních výše položených a do té doby pustých končin. Právě tehdy byla založena většina dodnes existujících obcí v širokém okolí, které osídlovali němečtí přistěhovalci ze Saska, Poohří a Chebska. Kromě cínu se těžila i železná ruda.
Nic však netrvá věčně – a tak po hornické eufórii přišla koncem 16. stol. stagnace. Bohatá ložiska rud se postupně vyčerpávala, přidala se i důlní neštěstí, způsobená nedodržováním bezpečnostních předpisů. Velkou ránu krušnohorskému podnikání přinesla doba pobělohorská – za nových majitelů, Colonů z Felsu (od r. 1602), bylo v té době převážně protestantské Nejdecko násilně rekatolizováno; mezi těmi, kteří se odmítli vzdát své víry raději volili dobrovolný odchod do emigrace, bylo velké množství předních hornických odborníků.
Následující 30letá válka přinesla další pohromy. Město bylo několikrát vydrancováno a vypáleno, obyvatelé se před vojáky i v tuhé zimě ukrývali v opuštěných dolech. Zkázu dovršily morové rány – ta největší přišla v r. 1633. Mrtvých prý bylo tolik, že je hrobník nestačil pohřbívat. Těla zemřelých ležela u silnic, kde je trhaly smečky hladových zdivočelých psů. Colonové za podporu nepřátel habsburského císaře o nejdecké panství v r. 1631 přišli. Noví majitelé – Černínové – vystavěli kolem r. 1650 ve městě nový zámek a zavedli ve zdejších hamrech výrobu plechů. Položili tak základy budoucí moderní železářské produkce. V r. 1680 se nejdečtí měšťané, podporovaní poddanými z okolních vsí, vzbouřili proti vrchnosti. Povstání potlačilo přivolané vojsko, dva vůdcové rebelů byli popraveni a město potrestáno odnětím starých privilegií.
Úpadek hornictví donutil horaly hledat nové zdroje obživy. Postupně se tu rozvinula řemesla a nejrůznější formy domácké výroby, z nichž největšího rozsahu dosáhlo paličkování krajek. Černínové vlastnili nejdecké panství až do r. 1734, dalších 60 let patřilo Hartigům, později se majitelé často střídali. Katastrofou pro celé Krušnohoří byla neúroda v l. 1770–71, které šly v patách hladomor a epidemie. Obilí tehdy vůbec neuzrálo, lidé se ze zoufalství živili nejrůznějšími náhražkami, jako byla tráva, spařené seno a všelijaké byliny. Hlad a nemoci si tehdy jen na Nejdecku vyžádaly na 2000 mrtvých…
Devatenácté století bylo ve znamení prudkého rozvoje průmyslu. V r. 1836 tu J. Kleist zavedl moderní technologii válcování plechu, o 7 let později založil A. Schmieger přádelnu česané příze, která se lety rozrostla v největší podnik tohoto druhu v českých zemích. V obou těchto továrnách našly práci tisíce dělníků, za obživou sem lidé docházeli i ze vzdálených vesnic. Postupně vznikaly další a další průmyslové závody, významnou pomocí bylo vybudování železniční tratě z Chodova do Nejdku v r. 1881, později prodloužené až do saského Johanngeorgenstadtu. Vlak přivážel do hor i stále větší množství turistů.
Po vzniku ČSR se i v převážně německém Nejdku vyhrotily ostré národnostní rozpory. Během hospodářské krize byla nucena zastavit výrobu místní železárna, řada dalších menších firem zbankrotovala. Po nastolení fašismu v sousedním Německu sílilo nacionalistické hnutí i v Krušnohoří, které vyvrcholilo ozbrojeným pučem na Karlovarsku v září 1938. Československé vojsko jej sice během krátké doby potlačilo, byla to však již jen labutí píseň. Mnichovská dohoda požehnala odtržení Sudet a jejímu připojení k hitlerovskému Německu. Americká armáda vstoupila do Nejdku 7. května 1945, během dvou následujících let bylo německé obyvatelstvo odsunuto a celý kraj dosídlen Čechy.
Z historických památek Nejdku je třeba na prvním místě jmenovat pozůstatek bývalého hradu – starobylou hranolovou věž zv. Černá**, stojící na strmém žulovém ostrohu nad historickým jádrem města. Její jádro pochází asi z doby založení hradu ve 13. stol., později však byla několikrát upravována. Nejvyšší patro dostalo současnou podobu v 18. stol., kdy byla věž změněna na zvonici. Ostatní části tehdy již zpustlého hradu se staly zdrojem stavebního materiálu, použitého především na stavbu nového zámku. Na věži je zavěšen vzácný renesanční zvon z r. 1579, dílo pražského zvonaře Brikcího z Cimperka. Pod bývalým hradem stojí kostel sv. Martina*, původně gotický, později vícekrát přestavovaný a rozšiřovaný, naposledy v letech 1755–56. Má hodnotné, převážně rokokové zařízení. Před kostelem jsou umístěny dvě barokní plastiky – socha sv. Jana Nepomuckého z r. 1710 a sloup Nejsv. Trojice z r. 1715 a také mladší socha archanděla Gabriela z r. 1830. Na náměstí Karla IV. je řada domů s historizujícími a secesními fasádami z let 1860–1914. Zámek v Karlovarské ulici je v dnešní podobě pseudobarokní z r. 1889, vystavěný na místě staršího, barokního, z doby po r. 1650, zničeného požárem. Na návrší nad Bernovským rybníkem stojí pěkný evangelický kostel z r. 1904, dominanta jz. části města. V Nejdku (naproti kostelu sv. Martina) je i městské muzeum**, zaměřené na národopis a dějiny města (otevřeno: ST–NE 9–12 a 13–17 h). Od r. 1990 se ve městě každoročně vždy předposlední červnový víkend pořádá „Pouť dobré vůle“ za účasti místních občanů i bývalých krajanů z Německa. (Ubytování, stravování: hotel Pošta, restaurace PO–ČT, SO, NE 11–22, PÁ 11–23 h; penzion Anna; penzion Anna II; penzion U Matěje; penzion Universe; restaurace Bílý kůň PO–ČT 9–24, PÁ, SO 9–02, NE 10–24 h; kavárna a penzion U kostela denně 15–24 h; bufet v supermarketu Horal PO–PÁ 6–14.30 h.)
Od žel. stanice se po zelené turistické značce kolem průmyslových podniků dostaneme na náměstí Karla IV. v centru města. U turistické orientace před hotelem Pošta se dáme vpravo, přejdeme po mostě Rolavu a za ní se dáme vlevo vzhůru asfaltovým chodníkem a po schodech do přírodního parku. Zvolna stoupáme západním svahem Křížového vrchu. Postupně míjíme kaple křížové cesty*, první dvě byly v nedávné době vzorně opraveny z prostředků podniku Lesy České republiky v Horní Blatné. Původní dřevěné reliéfy, které zdobily jednotlivá zastavení, byly zničeny, při obnově je proto nahradilly reliéfy nové, odlité z umělého pískovce, s moderně pojatými biblickými výjevy. Spolu s dalšími zdobnými prvky je zhotovili sochaři manželé Horňákovi z Hořic. Upraveno bylo i okolí kapliček včetně opěrných zdí a zabudovány nové lavičky. Zbývající zastavení, která již nepatří do majetku Lesů, jsou zatím stále ve značně zuboženém stavu. Celý areál by však měl v brzké době přejít do rukou města, které počítá s dalšími opravami, takže i ostatní kapličky by se mohly časem znovu zaskvět v nové kráse.
U třetího zastavení se široká cesta stáčí vpravo; kdybychom se po ní pustili, dovedla by nás až na vrchol Křížového vrchu* (700 m) s Olivetskou horou a zříceninou barokní kaple. Na východním svahu kopce je vystavěna miniatura bývalého nejdeckého hradu s věží vysokou asi 2,5 m. Naše zelená však pokračuje v přímém směru po široké pohodlné pěšině balvanitou strání, asi po 200 m na vidlicovitém rozcestí se dáme vpravo vzhůru. Vytrvale, ale stále jen zvolna stupáme, v závěru dojdeme alejí lip k místu zvanému Krásná vyhlídka*, odkud se nám ze širokého průseku skutečně otvírá pěkný pohled na město. V okolí je vyznačeno celkem 8 standardních lyžařských běžeckých tratí od 850 do 4300 m. (Ubytování, stravování: hotel Krásná vyhlídka, restaurace denně mimo ST 11–22 h.)
Od turistické orientace pokračujeme vlevo vzhůru asfaltovou silničkou. Na horských loukách se skupinami bříz stojí několik stavení, která tvoří východní okraj vsi Tisová. (Ubytování, občerstvení: penzion a minirestaurant Gajdoš.) Na rozcestí u penzionu uhýbáme vpravo na širokou cestu, lemovanou březovou alejí. Stále zvolna stoupáme, zprvu loukami, pak lesem až ke kamennému mostu, pod nímž v hlubokém zářezu prochází žel. trať. Vlaky, jedoucí ve směru od Nejdku na Potůčky, odtud stále stoupají až do nadmořské výšky 915 m v sedle mezi Bílou a Dračí skálou před Perninkem. Po chvíli vyjdeme z lesa a kráčíme přes podmáčenou horskou louku cestou lemovanou velkými kameny. Opět se dotkneme okraje Tisové; cesta se stočí vlevo a vede nás kolem rozptýlených domků k rozcestí a turistické orientaci na kraji lesa. Vpravo je nově vybudovaný přístřešek s lavičkami. Vstoupíme do lesa a stoupáme kamenitým svahem až do sedélka ke křižovatce cest a další turistické orientaci, nazvané Tisovský vrch (Pajndl), rozcestí. Vpravo v lese vidíme výrazný skalní suk.
Tady opustíme zelenou značku, která pokračuje do Horní Blatné, a dáme se ostře vlevo po žluté. Široká lesní vozovka jen velmi mírně stoupá k předvrcholu výrazného zalesněného kopce s rozhlednou. Vrch zvaný Pajndl (Peindl, Peindlberg) byl v poválečných letech přejmenován podle blízké vsi na Tisovský vrch. V poslední době se začíná opět používat původní název. Rozhledna** nestojí na vlastním vrcholu (977 m), ležícím asi 500 m dál zsz. směrem, ale na 10 m vysokém žulovém skalisku nad údolím potoka Limnice. Tvoří ji čtyřboká kamenná věž o půdorysu 5×5 m, od prahu po vyhlídkovou galerii vysoká 18 m, zakončená 3 m vysokým přístřeškem, na kterou vede 114 schodů. Vystavěla ji v letech 1895–97 Nejdecká krušnohorská jednota nákladem 4000 zlatých. V r. 1908 k ní byla přistavěna stylová výletní restaurace, která zanikla po 2. světové válce a byla nahrazená jen jednoduchým krytým přístřeškem při západní straně věže. Rozhledna v poválečných letech zpustla, v letech 1986–87 a pak znovu v r. 1997 byla naštěstí renovována. Z ochozu na jejím vrcholu je daleký výhled*** na hlavní krušnohorské dominanty, ale i na vrcholy Doupovských hor a Slavkovského lesa; za mimořádně příznivého počasí je odtud možné zahlédnout i pásmo Šumavy. Rozhledna bývá (většinou) volně přístupná.
Z Pajndlu pokračujeme po žluté značce divokým horským lesem. Nepříliš pohodlná kamenitá cesta začíná brzy dost prudce klesat, několikrát změní směr a nakonec nás dovede k asfaltové silničce. Po ní pokračujeme – již pohodlně po vrstevnici – vpravo. Asi po 400 m míjíme po pravé ruce v kamenném tarasu upravený pramen pitné vody. Dojdeme k rozcestí Nad Tisovou, kde se rozloučíme se žlutou značkou (pokračuje do Nových Hamrů a Perninku) a dáme se vlevo po modré. Asfaltová silnička nás vede stále dolů horním okrajem Tisové. Asi po 200 m uhýbá modrá značka mírně vpravo na cestu, my se přidržíme silničky, která nás loukami a hájky dovede k trati v blízkosti žel. zastávky Tisová. – Ves Tisová, jejíž stavení jsou rozptýlena na jihozápadním úbočí Pajndlu, vznikla pravděpodobně v 15. stol. jako hornická osada pod jménem Eibenberg (= Tisová hora). V 16. stol. tu byla v provozu řada cínových dolů, cín se rýžoval i v blízké Rolavě. Po vyčerpání ložisek kolem r. 1800 se přešlo na těžbu železné rudy, zpracovávané v nejdeckých železárnách. S postupným útlumem dolování po 30leté válce se obyvatelé živili především krajkářstvím. Dnes je řada tisovských stavení využívána k rekreaci. (Ubytování, stravování: hotel Kukačka, restaurace ST–NE 11–21.30 h.)
Za přejezdem jdeme několik desítek metrů ke křižovatce pod hotelem, přetneme hlavní silnici a dáme se mírně vpravo dolů úzkou asfaltovou cestou. Dost prudce klesáme bočním údolím kolem domků v dolní části vsi, později kolem hezkých březových hájků a lesíků. Vpravo ve svahu nad cestou nás jistě upoutá vzorně obnovená usedlost čp. 18* s průjezdní kolnou, mohutným obytným stavením a bývalým špýcharem, upraveným k obytným účelům. Stavení i špýchar mají hrázděná patra a šindelové střechy. Pod statkem roste mohutná borovice a o kus dál zajímavá srostlice ze šesti buků. Silnička v závěru dost prudce sestoupí do Nejdku. Přejdeme po mostě přes Rolavu a pokračujeme vlevo po hlavní silnici podél železářského podniku Metalis. Přiblížíme se k výrazné hradní skále s Černou věží, před ní zahneme vpravo vzhůru, mineme nově vybudovanou hradní bránu a pak nad kostelem sv. Martina sejdeme na náměstí Karla IV. Vpravo můžeme pokračovat k hotelu Pošta, případně až k žel. stanici.
(Doporučujemeprůvodce Krušné hory – západ ze Zelené edice.)
