Dvě významná města podbeskydské oblasti – Příbor a Frenštát pod Radhoštěm, spojuje tato nepříliš náročná trasa bez výrazných stoupání, jejíž osu tvoří říčka Lubina. Vede vesměs po silničkách nebo solidních polních cestách, které však za deštivého počasí mohou být blátivé. Z několika míst si budeme moci vychutnat pěkné pohledy na panorama Beskyd, zejména z úpatí vrchu Kazničova. Kromě výchozího a cílového místa prakticky nenarazíme na hostinec a tak doporučujeme přibalit nějaké to jídlo a pití.
Příbor, žel. zast. – Příbor, nám. a zpět 1 km – hrádek Dětřichovice 2 km – Větřkovice, kostel 3,5 km – Mniší 6,5 km – Měrkovice, U zvonařky 9 km – Tichá, most 13 km – Frenštát pod Radhoštěm, kemp 16 km – Frenštát pod Radhoštěm, nám. 17 km – Frenštát pod Radhoštěm, žel. st. 18 km
Příbor*** je nejstarším městem okresu Nový Jičín. Leží v půvabné poloze na výrazném návrší nad říčkou Lubinou v Příborské pahorkatině. Původní osada se prvně připomíná již v r. 1178, kolem r. 1250 bylo na jejím místě na příkaz moravského markrabího Přemysla, pozdějšího krále Přemysla Otakara II., založeno město na pravidelném šachovnicovém půdorysu, typickém pro kolonizaci 13. století. (Jeho historické jádro je dnes městskou památkovou rezervací.) Ve 14. století byl Příbor obehnán hradbami se třemi branami. V 16. století se město stalo centrem řemeslné výroby a obchodu. Po staletí bylo největším sídlištěm hukvaldského panství olomouckých biskupů. Měšťané, kteří rychle bohatli, si stavěli výstavné domy na náměstí a v přilehlých ulicích; tradičně úspěšným řemeslem bylo soukenictví.
Za třicetileté války obsadila město dvakrát krátce nepřátelská vojska – v r. 1628 Dánové, r. 1643 Švédové. Později se stal Příbor významným kulturním centrem kraje. Již v r. 1694 tu vznikla piaristická kolej s gymnáziem, která položila základy zdejšího proslaveného školství. U piaristů studoval na přelomu 17. a 18. století i Ondřej Šebesta z Janovic, pozdější zbojnický hejtman Ondráš. Z příborských rodáků je nejvýznamnější MUDr. Sigmund Freud, zakladatel psychoanalýzy, dále Řehoř Tomáš Volný (Gregor Wolny), historik, autor moravského místopisu, Berthold Bretholz, rovněž historik, který se snažil dokázat kontinuitu mezi germánským kmenem Markomanů a německými kolonisty z 12. a 13. stol. (jeho dílo později zneužili nacisté), sochař František Juráň (1870–1939) a další.
Na prohlídku města se vydáme od žel. zastávky na trati 304 Veřovi- ce–Studénka. Podél kolejí dojdeme k přejezdu, nepustíme se však přes něj, ale pokračujeme cestou podél trati až k lávce přes Lubinu. Teprve tady zahneme vlevo přes koleje a pustíme se vzhůru Stojanovou ulicí, pojmenovanou podle olomouckého arcibiskupa A. C. Stojana (1854–1923), který v Příboru působil; jeho pamětní deska je na budově nové fary po naší pravé ruce. Ve Stojanově ulici i v přilehlých uličkách si můžeme povšimnout původní oblázkové dlažby. Dojdeme k farnímu kostelu Narození P. Marie**, jehož mohutná věž tvoří dominantu města. Kostel pochází ze 14. stol., presbytář dostal klenbu v r. 1560, věž byla přistavěna v r. 1577. Na hlavním oltáři je gotická socha Madony z doby kolem r. 1400, kterou v 16. stol. do města přivezl kněz Vavřinec Affelius, pražský kanovník, pozoruhodné jsou i dva barokní obrazy sv. Sidonia a sv. Vendelína, na nichž jsou zachycena postavy v lašských krojích. Kolem kostela je hřbitov, obklopený zdí se střílnami (pozůstatek někdejšího opevnění), kapličkami a kaplí P. Marie Lurdské.
U kostela se dáme vlevo krátkou uličkou Politických vězňů na rozlehlé obdélné náměstí Sigmunda Freuda**, jehož převážně renesanční domy z 2. poloviny 16. století mají dnes vesměs barokní fasády, místy se dochovaly zbytky sgrafit. Sgrafita zdobí i radnici z r. 1590, v nedávné době rekonstruovanou. Z domů vynikají např. Dietrichsteinský (č. 6) s kardinálským znakem, Sarkanderův dům (č. 41), v němž v letech 1587–90 se svou matkou bydlel a navštěvoval farní školu sv. Jan Sarkander, secesně přestavěná stará pošta z r. 1785 a další. Uprostřed stojí socha P. Marie z r. 1713.
Z náměstí pokračujeme uličkou podél radnice ke křižovatce, kde vpravo v malém parčíku stojí památník S. Freuda (1856–1939) od sochařů Františka Navrátila a Vincence Makovského. Slavný tvůrce psychoanalýzy světového významu se tu v roce 1856 narodil a prožil v Příboru pouhá tři léta. Poté, co obchod se suknem jeho otce začal upadat, odstěhovala se rodina Freudových přes Lipsko do Vídně. Sigmund tu vystudoval a natrvalo se usadil. Příbor znovu navštívil v r. 1872 jako student gymnázia; tehdy zde vzplanul láskou k patnáctileté sestře svého přítele Emila Flusse, na kterou pak často vzpomínal. Později vystudoval medicínu, věnoval se neurologii a zejména psychiatrii. Za výsledky na poli psychoanalýzy získal v r. 1930 Goethovu cenu. Po obsazení Rakouska fašistickým Německém v r. 1938 pomáhá jeho rodině opustit zemi princezna Marie Bonapartová. Díky ní odjíždějí Freudovi do Londýna. Doktor Freud je však vážně nemocen, již od r. 1923 trpěl rakovinou patra dutiny ústní; jeho stav se stále zhoršuje, trpí nesnesitelnými bolestmi a tak požádá svého lékaře o milosrdnou injekci morfinu. Dobrovolně tak umírá 23. září 1939. Jeho rodný dům s reliéfem je v dnešní Freudově ulici (od pomníku vlevo dolů).
Přejdeme přes křižovatku a pokračujeme Jičínskou ulicí. Vpravo míjíme starou lékárnu z r. 1756 (č. 54), za ní se pak objeví rozlehlý objekt piaristické koleje*, barokní stavby z r. 1694 od vídeňského architekta G. P. Tencally. Po zrušení koleje tu v letech 1878–1938 sídlil český učitelský ústav. Dnes je v objektu městské vlastivědné muzeum s památníkem S. Freuda. Na protější straně Jičínské ulice stojí Masarykovo gymnázium, na fasádě zdobené sochami Františka Úprky. Zahneme vpravo, po levé straně zůstává piaristický kostel sv. Valentina*, barokní objekt z let 1740–50 od stavitele B. Witwe se starší renesanční věží. V interiéru jsou cenné barokní varhany z r. 1770. Na další křižovatce se dáme opět vpravo do Lidické ulice, o kus dál vlevo do Ostravské a vzápětí vpravo do uličky B. Buzka. Dovede nás k dalšímu kostelu, sv. Kříže*, původně obklopenému hřbitovem, kde byli pohřbeni členové bohatých příborských rodin. Kostelík pochází ze 17. stol., později byl několikrát upravován. Za ním se pustíme vlevo úzkou uličkou, která se vzápětí stočí doprava a vystoupá k farnímu kostelu Narození P. Marie. Odtud se stejnou cestou vrátíme k železniční zastávce. (Ubytování, stravování: hotel U nádraží, 8 pokojů, 30 l., tel. 0656/91 14 35, restaurace denně 9–24 h; hotel Viktorie, tel. 0656/72 22 10; restaurace Oáza, PO–SO 9.30–23, NE 10.30–20 h, pivnice denně 7–21 h; restaurace Slavie, denně 9–22 h; vinárna Armanka PO–ČT 12–23, PÁ 12–24, SO 17–24 h; bufet U Majznerů PO–PÁ 7.30–16, SO 8–11 h; bistro Beta PO–PÁ 7.30–18; SO 8–11 h.)
Začíná tu zelená turistická značka, která nás bude provázet na další cestě. Vede vlevo po mostě přes Lubinu do místní části Véska a pak cestou vpravo podél Lubiny. Za posledními domky vystoupíme na násep, o kus dál projdeme lesíkem a vyústíme na široké cestě na kraji chatové osady. Cesta se stočí vlevo, serpentýnou vystoupá do svahu a sleduje oplocení zahrádek. Vpravo si všimneme zajímavého patníku s letopočtem 1761 a s reliéfem lidského obličeje v podobě slunce v dolní části. Na konci chatové osady se po naší pravé ruce otevře loučka, na konci ohraničená svahem, porostlým vysokými stromy. Zamíříme přes ní k ostrohu, který je chráněnou archeologickou lokalitou. Stával tu středověký hrádek Dětřichovice, po němž zbyly jen nevýrazné stopy v terénu. Hrádek se v žádné literatuře neuvádí, snad vznikl na přelomu 13. a 14. stol. na ochranu zdejšího biskupského zboží.
Vrátíme se zpátky na cestu, na křižovatce poblíž dvora Haškovec pokračujeme v přímém směru silničkou do vsi Větřkovice, dnes součásti Kopřivnice. Ves se připomíná v r. 1302, v letech 1437–1584 byla součástí hukvaldského panství. Ve středu obce na křižovatce turistických cest se zleva přidá modrá značka z Hukvald a spolu s naší zelenou míří ke kostelu sv. Václava*, stojícímu v dominantní poloze na výšině nad Lubinou. Předchůdcem dnešní stavby byl dřevěný kostel, který se nacházel asi o 50 m dál na hřbitově. Byl postaven v r. 1638, v letech 1868–70 regotizován a v r. 1887 zcela zničen požárem. Dnešní velkorysá stavba pochází z let 1898–1901. Je to novorománská architektura s věží od projektanta J. Ryšavého. Areál postupně doplnily 4 kapličky v prostoru kolem kostela, všechny ze začátku 19. stol. Vedle stojí novorenesanční fara ze stejné doby. V r. 1985 byl před kostel přemístěn kamenný kříž z r. 1877.
Od kostela nás zelená značka vede dolů ke křižovatce (modrá odbočuje vpravo) a pak pokračuje asfaltovou silničkou mezi rozptýlenou zástavbou. Za vsí začíná zvolna stoupat mezi poli až ke kamennému kříži z r. 1859 v lidovém stylu. Od něj se otevírá krásný pohled* na Kopřivnici s Kotoučem a skupinou tzv. Kopřivnických hor s dominantou Červeného kamene. Za křížem jdeme mírně dolů k silnici a po ní vpravo do středu vsi Mniší. Předchůdcem dnešní obce (část Kopřivnice) byla vesnice Zdislavice, uváděná roku 1347 jako pustá. Dnešní Mniší se poprvé připomíná v r. 1480. Leží v údolí potoka Lubinky na úpatí Kazničova. V turistických průvodcích a mapách tvrdošíjně uváděný cenný gotický kostel s mohutnou věží a ohradní zdí zde nestojí a nikdy nestál. Jedinou církevní stavbou je zde nevelká bezslohová kaple ve svahu nad návsí. Značka nás provede vsí a stoupá asfaltovou silničkou do svahu výrazného vrchu Kazničov (601), který je součástí hukvaldské obory. Projdeme osadou Pružinky a za ní, na okraji Měrkovic, dorazíme k rozcestí turistických cest U zvonařky.
Tady vyměníme zelenou značku za žlutou. Vede nás ještě krátce po silnici kolem vidlicové zvoničky, vzápětí však zahne vpravo na polní cestu. Zvolna sestupujeme kolem osamocených domků, cesta se postupně vytrácí; za poslední chalupou na začátku švestkového stromořadí se dáme mírně vpravo dolů přes louku k potoku, za ním pokračujeme krajem lesa a vzápětí cestou vlevo vzhůru. Projdeme lesním porostem a dostaneme se k úzké louce, kde cesta u sloupu elektrického vedení opět mizí. Pozorně sledujeme značení a držíme se pravého okraje lesa. Na jeho konci jdeme stále přímým směrem dolů přes pastvinu, v závěru mírně vpravo k mostu přes potok. Mineme turistickou orientaci, projdeme kolem opuštěných zemědělských objektů a za nimi již na širo- ké cestě zvolna stoupáme do mělkého sedla; vpravo zůstá- vá zalesněná Tichavská hůrka (544 m).
Bez problémů dojdeme do vsi Tichá*, kde zahneme vpravo po silnici, která sleduje potok Tichávku. Obec, dlouhá 5 km, vznikla v r. 1846 spojením Velké a Malé Tiché, které se připomínají již v r. 1297. V centru vsi (vlevo asi 0,5 km, mimo popisovanou trasu) stojí moderní kostel, který nahradil původní dřevěnou svatyni sv. Mikuláše, zničenou požárem v r. 1964. Poblíž kostela u vstupu na hřbi- tov je rokokový kamenný kříž z r. 1770, na hřbitově proti vstupu pak sousoší Píseň smuteční od Vl. Navrátila z r. 1959. Z nedalekého památného dubu, zvaného pranýřový, zbylo jen torzo. Při silnici do Frenštátu stojí kamenná boží muka ve tvaru obelisku, podle lidové tradice pořízená na paměť ústupu morové rány ve 40. letech 17. století.
Po silnici dorazíme až k lávce přes potok, přejdeme po ní, protáhneme se uličkou mezi domky až k široké cestě, na kterou zahneme vlevo. Vystoupáme do sedla pod Janičkovým vrchem (464 m, vpravo), mineme kamenný kříž pod čtyřmi lipami a sestoupíme k potoku. O kus dál přejdeme další potok, stočíme se vlevo a míříme k okraji Frenštátu pod Radhoštěm**. Za jezdeckým stadiónem míří značka mírně vpravo mezi rodinné domky, na konci ulice nás vede po břehu potoka Lomná až k lávce; za ní je turistická orientace. Tady naposledy změníme značku – dál půjdeme vlevo po červené. Po opačném břehu potoka se dostaneme ke vchodu do kempu a pak dál do středu města, případně k žel. stanici.
Další doporučené cíle:
Vlčovice* – 1,5 km jjz. od Mniší, gotický kostel Všech svatých z konce 16. stol., hranolová věž zakončena cibulovitou bání, presbyterium opatřeno opěráky. Na přelomu 19. a 20. stol. objekt regotizován. Kostel obklopen hřbitovem, ohraničeným zdí ze 16. stol., se dvěma brankami, k nimž vede kamenné schodiště.
(Doporučujeme průvodce po Beskydech ze Zelené edice.)
