Dačice, jedno z nejstarších a nejhezčích moravských měst, leží na návrší nad pravým břehem Moravské Dyje, v místech, kde řeka zleva přijímá velký potok Vápovku. Pro velké bohatství historických staveb a jen málo narušený středověký půdorys byly vyhlášeny za památkovou zónu. Stojí za to projít se půvabnými uličkami přes dvě historická náměstí, ke dvěma zámkům, řadě kostelů, ke klášteru i renesančním měšťanským domům, zaposlouchat se do příběhů dávných časů, které ještě dnes oslovují návštěvníky doslova na každém kroku.
Vycházkový okruh po Dačicích – 2,5 km
Předchůdcem města*** byla osada, která vznikla při brodu přes Dyji na důležité křižovatce obchodních cest, spojujících Jindřichův Hradec, Jihlavu, Slavonice a Znojmo. První zmínka o ní je z roku 1183, kdy tu byl vysvěcen kostel sv. Vavřince. Prvotní název zněl Dassyce, později Daczicz. V první polovině 13. století přešla osada do majetku křižovníků s červenou hvězdou, kteří u kostela vystavěli hospitál. V polovině 14. století získali Dačice páni z Hradce, kteří na základech osady založili před r. 1378 městečko s velkým trojúhelným náměstím, svažujícím se k brodu. V té době snad již Dačičtí užívali jako znak pětilistou růži v modrém poli doplněnou písmenem M pod zlatou korunkou. Velkého rozkvětu dosáhlo městečko za Krajířů z Krajku (1459–1600), kteří si je brzy vybrali za své hlavní sídlo. Rozvíjejí se řemesla a obchod a především se mění i celková tvář města. Přicházejí sem italští stavebníci, kteří budují pro pány z Krajku oba zámky, přestavují původně gotické domy, kostel doplňují o mohutnou věž a poblíž Nového zámku zakládají novou čtvrť – Nové město. Po roce 1600, kdy rod Krajířů vymírá po meči, kupuje Dačice Vilém Dubský z Třebomyslic. Jako účastník protihabsburského povstání však o majetek konfiskací přišel a ten se dostal do držení Lva Buriana Berky z Dubé.
Za třicetileté války Dačice (které se mezi tím v r. 1585 staly městem) silně utrpěly. V r. 1620 je vyplenilo vojsko Dampierra, v r. 1645 Švédové. Po míru vestfálském zůstalo ve městě pouhých 1000 obyvatel. Válka skončila a přišly další pohromy: v r. 1680 mor, o deset let později požár, který zachvátil obě náměstí a zničil na 90 domů a kostel, v r. 1698 shořelo 83 domů, v r. 1707 celkem 36 domů, v r. 1723 další včetně zámku a radnice. Červený kohout roztahoval nad městem křídla i v 19. století. To všechno měnilo tvář Dačic, zmizela řada renesančních a barokních objektů, pouze některé domy na hlavním náměstí si uchovaly původní vzhled s mázhauzy.V r. 1728 se stal majitelem panství Jindřich Karel z Osteinu, císařský velvyslanec ve Vídni. Osteinská éra přinesla vcelku poklidný život a úspěšný hospodářský růst. V r. 1809 došlo k poslední změně majitelů – Dačice dědí člen německé říšské šlechty Bedřich Karel z Dalbergu. Začátek 19. století přinesl některé průkopnické činy v oblasti školství a průmyslu. V r. 1820 tu vznikla první lesnická škola na Moravě, r. 1829 se v nedalekém Kostelním Vydří rozjel první cukrovar v našich zemích, který vyráběl cukr z řepy, a to zásluhou bratří Grebnerů, kteří byli velkými propagátory pěstování cukrovky u nás.
Jeden z nich, František Grebner, založil v r. 1833 v Dačicích rafinerii cukru, kterou od r. 1840 vedl Jakub Kryštof Rad. Cukr se tehdy dodával do obchodů ve tvaru homolí či klobouků, podřadnější druhy v kusech či bochnících. To bylo málo praktické, protože potřebné dávky bylo třeba pracně odsekávat. Homole se dlouho sušily a při dopravě často poškozovaly. Proto J. K. Rad hledal způsob, jak dát cukru vhodnější tvar a na podzim r. 1841 vyrobil pokusně několik set kostek, první kostkový cukr na světě. Výroba se postupně rozjížděla a od roku 1843 byly již kostky běžně v prodeji. – V polovině 19. století se Dačice staly centrem okresu zabírajícího jihozápadní cíp Moravy se 180 obcemi; okresním městem zůstaly až do r. 1960, kdy se spolu s dalšími moravskými městy a obcemi „ocitly“ v Čechách (okr. Jindřichův Hradec). V r. 1902 dostalo město železnici, která tudy procházela na trati z Kostelce u Jihlavy do Slavonic. Dnes žije ve městě asi 6500 obyvatel, kteří nacházejí pracovní příležitosti např. v Dačických strojírnách (autopříslušenství) či v Centropenu (plnicí pera a popisovače).
Na prohlídku města se vydáme od železniční stanice. Zprvu nás bude provázet zelená turistická značka. Vede Družstevní ulicí, na jejím konci pěšinou mezi tratí a řekou až k turistickému rozcestíu lávky přes Dyji. Pokračujeme vlevo Vápovskou ulicí, mineme žel. zastávku Dačice-město a na rozcestí pod klášterem zahneme vpravo do Kapetovy ulice. Na křižovatce u hotelu Dyje půjdeme krátce vlevo do Jemnické ulice a pak opět vlevo po krytém schodišti ke klášteru.
Františkánský klášter* založil v r. 1660 dačický primátor, soukenický mistr italského původu Matěj Jiří Kapeta. Budovy se stavěly čtyři roky, v letech 1672–77 je doplnil kostel sv. Antonína Paduánského**, vyzdobený plastikami vynikajícího dačického sochaře a řezbáře Matouše Strachovského. Nad hlavním oltářem je světcův obraz z Florencie, varhany z r. 1720 zhotovil dačický varhanář Václav Pantoček. Do roku 1996 sídlilo v klášteře městské muzeum, dnes patří objekty řádu bosých karmelitek.
Od kláštera se vrátíme k hotelu Dyje a půjdeme po mostě přes Moravskou Dyji. U mostu na levém břehu stojí socha sv. Jana Nepomuckého, na pravém sv. Prokopa, obě z r. 1706. Masarykovou ulicí projdeme na hlavní dačické náměstí – Palackého – a zahneme po jeho dolním okraji vpravo. Dochovala se tu řada domů s renesančním jádrem, některé s původními mázhauzy, dnešní podoba je převážně empírová nebo pseudoslohová. Dojdeme až k budově starého zámku**při vyústění Krajířovy ulice. Zámek, který má charakter městského paláce, postavil pro Albrechta Krajíře z Krajku v letech 1572–79 některý z italských stavebníků, činných v Dačicích. Je to dvoupatrová obdélná stavba zdobená sgrafity, ukončená římsou a cimbuřím. Od roku 1939 tu sídlí radnice (městský úřad). Zahneme vlevo a vracíme se horním okrajem náměstí. Všimneme si tu především domu č. 4: tady totiž stávala dačická rafinerie, kde se poprvé na světě začal vyrábět kostkový cukr. Dnes je tu městské kulturní středisko a umělecká škola. Na rohu nás jistě upoutá budova původní radnice* č. 1, renesanční objekt z r. 1559, který několikrát vyhořel a v r. 1723 byl obnoven stavitelem Francescem Camelim. Fasádu zdobí sgrafitová rustika, na nároží stojí hranolová věž zakončená bání. Uvnitř se zachoval prostorný mázhaus s hřebínkovou klenbou a klenutá síň někdejšího obecního šenku. Na věži visí zvonek, na který se zvonilo na začátku a na konci jarmarků.
Zahneme vpravo do Goethovy ulice a vystoupáme na čtvercové prostranství, kterému dominuje mohutná stavba farního kostela sv. Vavřince s renesanční věží**. Jeho předchůdcem byl nejstarší dačický kostel, založený markrabětem Konrádem Otou Znojemským a vysvěcený roku 1183 olomouckým biskupem Pelhřimem. Ve 14. století byl přestavěn goticky a v letech 1775–88 nahrazen dnešní stavbou podle plánů dačického stavitele Michaela Kirchmayera. V interiéru vynikají freskové malby tří oltářů od znojemského malíře Josefa Winterhaltera. Věž, symbol města, vystavěl na náklad obce a Oldřicha Krajíře z Krajku, který ji sám vyměřoval, italský stavitel Francesco Garof z Bissone v letech 1586–92. Sedmipatrová stavba dosahuje výšky 51 metrů, zdobí ji sgrafita a může se pochlubit velmi starým zvonem z r. 1483. Na jižní straně je zasazen český veršovaný nápis o zakládání věže a latinský náhrobní nápis stavitele (†1589). Před věží je pomník, věnovaný první kostce cukru.
Od kostela pokračujeme dál na Havlíčkovo náměstí, které ovládá vlevo stojící objekt Nového zámku***. Byl vystavěn před rokem 1591 stavitelem F. Garofem z Bissone v renesančním slohu pro Albrechta a Oldřicha Krajíře z Krajku a upravován po požárech v letech 1654, 1670 a 1721. Jeho vzhled změnila barokní přestavba v letech 1732–33 a zejména úprava ve stylu empíru, kterou provedl vídeňský architekt H. Riedel v letech 1831–33, přestavbu interiérů se schodištěm navrhl rovněž Vídeňan K. Schleps. Nejnovější – novobarokní a secesní – zásahy pocházejí z r. 1909. Z renesančního období se dochovaly klenby některých sálů a v nádvorní straně předního křídla dvě patra arkád. Veřejnosti přístupné severní křídlo zahrnuje reprezentační prostory přízemí ve stavu z doby posledních majitelů, v prvním patře pak ojedinělý soubor empírových interiérů a pozdně secesní knihovnu. (Otevřeno: duben, říjen SO, NE 9–11, 13–15 h, květen, září ÚT–NE 9–11, 13–15.30 h, červen–srpen ÚT–NE 9–11.30 a 13–16.30 h.)
V zámku nově sídlí i muzeum** města Dačic, jehož sbírky zahrnují ikonografii města, barokní plastiky, dačický graduál Jana Luciána ze 16. století, expozici k významným osobnostem města a galerii s obrazy M. Švabinského, M. Floriána aj. (Otevřeno: denně mimo PO 9–12, 13–17 h.). Na zámek navazuje rozlehlý park. Naproti zámku na domě čp. 97 je pamětní deska, která připomíná, že tu žil český spisovatel Matěj Mikšíček (1815–1892).
Z Havlíčkova náměstí, kde stojí mariánský sloup se sochami světců asi z r. 1725, se vrátíme ke kostelu sv. Vavřince. Dáme se vlevo do Vlašské, vpravo do Soustružnické a znovu vlevo do Cukrovarnické ulice. Ta pokračuje jako Bratrská a v závěru se stáčí vpravo, až vyústí na třídě 9. května. Naproti nám přes ulici v areálu dvora stojí věžovitá kruhová stavba zvaná Bašta s kupolovitou šindelovou střechou*. Je to část opevnění někdejší tvrze, nejstaršího panského sídla v Dačicích, vystavěné asi ve 14. století, ve 2. polovině 15. století rozšířené, protože se stala sídlem správy dačicko-bílkovského panství. Byla opevněna příkopy a hradbou s válcovými věžemi; jednou z nich bývala i tato bašta. Po roce 1579 byla tvrz přeměněna na část hospodářského dvora.
Zahýbáme vlevo po třídě 9. května, mineme autobusové nádraží a dojdeme ke starému hřbitovu*, na kterém se pohřbívalo již v 16. století. Býval hřbitovem českých bratří a nekatolické šlechty. (Českobratrský sbor stával v místech dnešní fary v Bratrské ulici.) Po moru roku 1680 se hřbitov začal znovu užívat. Dochovalo se tu deset náhrobních kamenů šlechty v západní zdi, nejstarší z r. 1586. Na morovou ránu upomíná kaple sv. Rocha a sv. Šebastiána z r. 1680.
Od hřbitova pokračujeme hlavní ulicí k hotelu Stadion a vpravo k žel. stanici.
(Ubytování, stravování: hotel Dyje, tel. 0332/2539, restaurace denně 9–23 h; hotel Stadion, 36 lůžek, 14 pokojů, tel. 0332/2847, restaurace PO–PÁ 9–23, SO 10–23, NE 9–22 h; hospoda Beseda PO–PÁ 10–21 h; hostinec Pod věží PO–PÁ 10–23, SO, NE 14–23 h; Zahradní restaurace PO–ČT 10–23, PÁ 10–01, SO 13.30–01, NE 13.30–23 h; restaurace a bistro U Malínků PO–ČT 9–22, PÁ, SO 9–24, NE 9–22 h; restaurace U Šuláků PO–PÁ 9–17, SO, NE 9–15 h; restaurace U koníčka; restaurace Dačický aj.)
(Doporučujeme průvodce Telčsko a Dačicko ze Zelené edice.)
