Divokou přírodou za poklady do Pulčínských skal

Francova Lhota – Pulčín, roz. 3 km – Pulčín, ves 4 km – Pulčínské skály 5 – Zámčisko 5,7 km – Pod Hradiskem 6 km – Radošov, rozc. 8,5 km – Šerklava 10 km – Butorky, hřeben 12,5 km – Valašská Kyčera, sedlo 15,5 km – Makyta 16,5 km – Mikolínův vrch 20 km – Kobzova lípa 24 km – Čubův kopec 26 km – Střelenský vrch
28 km – Francova Lhota 30,5 km

Okruh začíná i končí ve Francově Lhotě*, rozlehlé vsi při horním toku říčky Senice, dlouhé asi 2,5 km. Vznikla pozdní kolonizací na brumovském panství. První zmínky o ní pocházejí z konce 15. stol., po r. 1525 byla v majetku France Tristana z Háje, po kterém dostala i dnešní jméno; dříve se nazývala Petrovská či Zbelová. V r. 1663 byla prakticky zničena při nájezdu Turků. Na horním konci (mimo trasu) stojí pozdně baroní kostel sv. Štěpána Uherského z let 1786–87, trojlodní stavba s odsazenou apsidou a hranolovou věží v jižním průčelí. Před kostelem je kamenný kříž z r. 1815, poblíž stojí i fara, soudobá s kostelem. Mezi převažující moderní zástavbou se místy dochovaly staré roubené chalupy. V obci se narodil kardinál Štěpán Trochta (1905–74). (Stravování: hostinec U Ptáčků denně 9–23 h; ranč U zvonu PO–ČT 10–22, PÁ, SO 10–23, NE 10–21 h.)

Z centra obce od obchodního střediska, hostince a ranče jdeme po červené značce – zprvu silničkou podél potoka, po 300 m u mostku vpravo vzhůru. Za posledním domem asfaltový povrch končí, pokračujeme polní cestou mírně vzhůru. Po dalších 300 m narazíme na jinou asfaltovou silničku a stáčíme se na ni vlevo. Stále zvolna stoupáme přes rozsáhlé pastviny k lesu; od jeho okraje se nám při pohledu zpět otevírá pěkný výhled na panorama Javorníků, mj. vidíme i rozhlednu na Čubově kopci, jeden z dalších cílů našeho putování. Projdeme lesem a dostaneme se do sedélka k turistické orientaci Pulčín, rozcestí. Před námi na protilehlém svahu jsou rozptýlené domky vsi Pulčína. Následuje krátké klesání do bočního údolíčka a pak znovu výstup k autobusové zastávce v Pulčíně**, neboli – jak říkají místní – v Pulčinách. Je to malebná ves, s domky rozhozenými na kopci, nejvýše položená na celém Valašsku (680 m), dnes místní část Francovy Lhoty. První zmínka o osadě Plučiny, později Pulčiny, je z r. 1426, kdy patřila Barboře Celské, manželce císaře Zimunda, její vznik je však třeba klást už do doby krále Přemysla Otakara II., druhá vlna kolonizace tu pak proběhla v době lucemburské. Po zániku hradu zpustla a zanikla i ves v podhradí, teprve v r. 1570 se objevuje nová ves Pulčiny, vybudovaná na kopci proti skalám. V 17. stol. bylo mnoho zdejších obyvatel mezi zbojníky; až do 1. světové války si venkované z Pulčína a okolí přivydělávali zvěrokleštičstvím a za prací putovali až do Polska a Ruska. Lišky tu poměrně dlouho dávaly dobrou noc – vždyť silnice sem byla vybudována až v r. 1940, elektrický proud v r. 1948. Ve vsi se dochovalo několik valašských dřevěnic. (Stravování: western saloon u Williho PO–PÁ 16.30–23, SO 10–23, NE 10–14 h; občerstvení u Josefa Žídka PO–PÁ 8–18, SO, NE kdykoli na zazvonění.)

Od autobusové zastávky a turistického orientačního místa  pokračujeme po červené značce asfaltovou silnicí mírně dolů. Na konci vsi silnice končí, jdeme dál širokou polní cestou. Před námi se otevírá úchvatné panorama Pulčínských skal*** s mohutnou skalní stěnou, vystupující od úpatí zalesněné stráně. Cesta se u pěkného trampského tábořiště stočí vpravo, hned za zatáčkou však značka odbočí doleva a poměrně strmou pěšinou sestoupí k potůčku na dně údolí, k turistickému orientačnímu místu Pulčínské skály, rozcestí. Tady si můžeme vybrat, zda k výstupu na skalní stěnu použijeme dost strmě šplhající trasu naučné stezky, nebo se budeme i nadále držet značky červené. Ta pokračuje vpravo údolím, stočí se k cestě, z níž jsme před tím odbočili, po ní sestoupí vlevo k potoku a začíná stoupat. Zahneme vlevo na pěšinu do zalesněného svahu, který je plných balvanů a kamenných bloků. Vcelku pohodlný výstup skončí u mohutného skaliska po naší levé ruce. Jmenuje se Ludmilina skála či Zámčisko a je nejvyšším bodem mohutného skalního bradla; na jeho vrchol vede krátká odbočka. Na Ludmilině skále stával středověký hrad Pulčín. Dodnes jej připomínají tři schody vytesané do skalního podloží a několik prohlubní po dřevěných stavbách; při výstupu si vpravo můžeme všimnout asi 0,5 m vysokého kusu zarostlého zdiva. Hrad vznikl v blíže neznámé době k ochraně střelenského průsmyku i jako sídlo menšího panství. V polovině 15. stol. jej držel obávaný loupeživý rytíř Miroslav z Cimburka, který odtud škodil širokému okolí. Skalní „hnízdo“ bylo zničeno v r. 1470 za česko-uherských válek, v r. 1517 se hrad připomíná již jako pustý. Z vrcholu skaliska je úchvatný výhled. Podle pověsti se skála jmenuje po Ludmile, dceři jednoho z hradních pánů, která prý z nešťastné lásky skočila dolů. Její příběh zpracoval S. Čech v povídce Hovor listí. Jiná pověst tvrdí, že jsou tu zakopány poklady loupeživého rytíře. Na den sv. Jana Křtitele svítí slunce přesně na místo, kde jsou ukryté dveře vedoucí do podzemí. Klíček od nich nosí na prostředním prstě Bílá paní, která se tu zjevuje s dvěma páry bílých koní. Občas se tu ukazovali i černokněžníci, zavádějící chuďase k pokladům.

Pulčínské skály jsou součástí národní přírodní rezervace Pulčín-Hradisko, vyhlášené v r. 1989 na ploše 107 ha. Jde o rozsáhlé skalní útvary v magurském flyši, tvořené středně zrnitými pískovci až slepenci. Vznikly erozí na odlesněném svahu, při níž odolnější pískovce vytvořily strmou skalní stěnu. Jeden z útvarů se jmenuje Kravský krchov. Je to skupina rozpukaných skal, kam údajně zbojníci odváděli nakradený dobytek. Pod jedním z balvatů jsou prý také uschované poklady. V dolní části prudce klesajícího údolí asi 1 km zsz. od Pulčínských skal poblíž hájovny Pulčínsko je skalní útvar Pět kostelů. Na území rezervace rostou přirozená lesní společenstva.

Vrátíme se na hlavní cestu, která se stáčí vpravo a zvolna stoupá k rozcestí Pod Hradiskem, kde se k nám zleva přidá modrá značka (a odbočuje trasa naučné stezky). Zahýbáme doprava a poměrně prudce stoupáme na vrchol kopce Hradisko***(773 m), který obklopuje labyrint skal zvaný Izby. Pod jednou ze skal zvanou Kazatelna, k níž se váží pověsti o bratrských kazatelích, je vstup do puklinové pseudokrasové jeskyně, dlouhé asi 40 metrů. Hradisko je archeologickou památkou – bývalo tu sídliště lidu popelnicových polí s nálezy z doby bronzové, kultury lužické, laténské a slovanské. – Cesta pak pokračuje prakticky po rovině, z občasných pasek se otvírají hezké výhledy; na jedné z nich je pěkné nové odpočivadlo se stolkem a lavičkami. Široká, místy dost bahnitá cesta pak zvolna klesá až na rozcestí, odkud nás značky vedou vlevo po zpevněné lesní vozovce.

Za mírného klesání dorazíme na loučky v sedélku Skaličí, kde je křižovatka několika cest. Červená a modrá značka pokračují vlevo, my je však v těchto místech opustíme a dáme se neznačenou cestou mírně vpravo, po 25 m na dalším rozcestí vlevo. Opět zvolna stoupáme, u krmelce se cesta stáčí doprava. O kus dál mineme odbočku doleva a po dalších 100 m vyústíme na jinou cestu, provázenou červenou značnou – po ní mírně vpravo. (Vynechali jsme rozcestí Radošov a ušetřili tak asi 700 m.) Pozorně sledujeme značení, protože lesní cesta dost kličkuje, přetíná jiné komunikace nebo se na ně napojuje, místy se mění v pěšinu. Nechybí ani dost blátivá místa. Pohybujeme se zhruba po vrstevnici, později znovu mírně stoupáme až na vrchol kopce Šerklava (798 m). Z turistickou orientací opustíme širokou cestu a dáme se mírně vlevo pěšinou přes zarůstající paseku, pak dolů lesem, později při jeho kraji krásnou rozlehlou horskou loukou, ze které se před námi otevírá široké panorama** hraničního hřebene Javorníků. Nevšímáme si cest, které louku křižují, držíme se stále hranice lesa. Později do něho opět vstoupíme a sledujeme hřebínek, zprvu téměř bez výškových rozdílů; asi po 600 m začíná táhlé stoupání. Místy dost blátivá cesta obchází zleva vrchol Butorky (825 m). Postupně se změní v pěšinu plnou kamenů a kořenů, místy i nepříjemných mokřin, která stále zvolna stoupá divokým zarostlým lesem, mísy pasekami. Nakonec vyústí na širokou silně rozježděnou lesní cestu. Ta se po 250 m stáčí vpravo, my pokračujeme stále po červené značce pěšinou v přímém směru. I ta se po chvíli napojí na širokou lesní cestu, která vede střídavě nahoru a dolů, občas se objeví blátivé úseky.

Postupně opět začínáme stoupat, z pasek se nám nabízejí dílčí výhledy. Táhlý hřbet nás posléze dovede na vrchol Valašské Kyčery (863 m), odkud jdeme dál kamenitou pěšinou přes zarostlou paseku, před sebou vidíme další cíl naší cesty – vrch Makytu. Sestoupíme do sedla ke křižovatce cest a turistické orientaci (vlevo odbočuje zelená značka do Huslenek). Teď už nás čeká závěrečný výstup – červená značka nás vede zprvu po široké lesní cestě, dost poškozené stahováním dřeva. Ta se po 350 m změní na pěšinu, po dalších 200 metrech se stočí vpravo a vede nás stále vzhůru, poslední desítky metrů prudce stoupá na vrchol Makyty (923 m) na česko-slovenské hranici, nejvyšší bod západní části Javorníků. Je celý porostlý horským lesem, bez výhledu. Stojí tu krytý přístřešek s lavičkami. Na vrcholu uděláme vpravo v bok a pustíme se neznačenou pěšinou, který dost prudce klesá podél hraničních patníků. Asi po 300 metrech vyústí na širokou cestu, přicházející zleva (ze slovenského území), kterou sleduje modrá, zelená a žlutá značka. Po ní budeme pokračovat mírně vpravo. Po chvíli odbočí doleva zelená, o 100 m dál i žlutá, my se přidržíme modré, vedoucí po široké cestě stále zvolna podél hranice, prakticky nepřetržitě mírně dolů. Nakonec vyjdeme z lesa, přejdeme přes nesečenou lesní louku a za ní pěšinou dál lesem podél hraničních patníků.

O kus dál se z levé strany znovu přidá cesta, která nás dovede na rozcestí pod vrchem Kyčerou (804 m). Modra značka se tu stáčí vpravo a opouští hranici. Následující křižovatku protneme v přímém směru, po 800 m nás blátivá cesta dovede k asfaltové silničce, po které půjdeme vlevo. Opustíme les a před námi se otevřou krásné horské louky. Vpravo pod námi je hluboké údolí Senice, za ním vystupuje hradba kopců, přes které jsme prošli v první části výletu. V závěru údolí jsou staré bukové lesy se vzácnou faunou, žijí tu mj. rys, čáp černý a holub doupňák. Silnička nás pak lesíky a loukami dovede k turistické orientaci na rozcestí pod Mikulinovým vrchem (727 m); horská chata Selanka, kterou vidíme před sebou, byla v době přípravy průvodce mimo provoz. Stočíme se vlevo a lesem sestoupíme asi 500 m k dalšími rozcestí; tady opustíme silničku a dáme se mírně vpravo vozovou cestou se zbytky dávného asfaltového povrchu. Velmi zvolna stoupáme loukou, pak lesem pod vrchol Chmelince (726 m), následuje opět táhlé klesání.

Před námi se rozprostře další horská louka s pěknými výhledy* především na slovenskou stranu. Dostaneme se pod vrchol Surového vrchu (vpravo) pokrytého pastvinami, po dalším kilometru začne asfaltová silnička dost prudce klesat. Přímo před námi vidíme Francovu Lhotu s kostelem, vlevo rozhlednu na Čubově kopci. Sestoupíme až k okraji lesa, kde modrá značka silničku opouští a zahýbá vlevo na blátivou cestu; chůzi místy ztěžuje navezená suť. Klesáme přes pastviny, asi 50 m za zrezivělou nádrží na rozcestí několika cest se dáme vpravo na sotva znatelnou travnatou pěšinu podél keřů. Na konci pastviny půjdeme vlevo, přejdeme úsek kopřiv, u první chalupy překročíme potůček a dostaneme se na silnici v osadě s podivným jménem Poschla, místní části Francovy Lhoty. Po ní sejdeme na křižovatku, kde zahneme vlevo mírně vzhůru k turistickému orientačnímu místu Kobzova lípa. K vlastní lípě – mohutnému památnému stromu, starému asi 450 let, vede odbočka vpravo (200 m a zpět). Modrá značka míří mírně vpravo na silničku, která nás dovede do osady Jáma. V levotočivé zatáčce asfaltku opustíme a pokračujeme širokou cestou do lesa. Za stálého, místy dost výrazného stoupání dorazíme na Čubův kopec**(720 m) a pěšinou vlevo dojdeme k rozhledně na jeho vrcholu, jediné na české straně Javorníků. Čtyřposchoďová stavba vysoká 20 m, na jejíž vyhlídkový ochoz vede 60 schodů, byla postavena v r. 1991 zemědělským družstvem ve Francově Lhotě a dnes je majetkem obce.

Nově opravená byla v r. 1999. Je to celodřevěná trámová věž, každé patro je zabezpečeno zábradlím, nad nejvyšší se klene stříška. Je celoročně volně přístupná. Z vrcholu se otvírá daleký kruhový výhled na moravskou i slovenskou stranu (věž stojí asi 200 m od hranic).

Vrátíme se k široké cestě a jdeme po ní vlevo, po chvíli opět stoupáme. Cesta je silně rozježděná od lesní techniky a místy velmi blátivá. Vede stále lesem, občas mění směr, přejde před vrchol Tisůvku (640 m) a po chvíli nás dovede k turistickému orientačnímu místu Střelenský vrch. Tady se dáme vpravo po červené značce a dost otřesnou cestou, prakticky zničenou při nedávném stahování kalamitního dřeva, zprvu lesem, pak okrajem louky sestoupíme do výchozího místa výletu – centra obce Francova Lhota.

Další doporučené cíle:

Horní Lideč** – 3,5 km jz. od Francovy Lhoty, památkou lidové architektury je dvoupodlažní roubená sýpka s pavlačí čp. 18 z 19. stol., moderní kostel sv. Václava z let 1992–94 se samostatnou zvonicí. Obec byla v rámci kraje oceněna titulem „Vesnice r. 2001“.

Lidečko**– 3,5 km záp. od Francovy Lhoty, protáhlá, několik kilometrů dlouhá ves v hlubokém údolí Senice, s jednolodním kostelem sv. Kateřiny z r. 1511, upraveným v r. 1700, obehnaný hřbitovní zdí s branou, v areálu barokní kamenný kříž; ve středu obce pozdně barokní socha sv. Jana Nepouckého z r. 1753. Nad severním okrajem obce přírodní památka Čertovy skály, pískovcová skalní stěna 150 m dlouhá a 6–20 m vysoká (cvičné horolezecké terény).

Střelná*– obec v Lyském průsmyku 2 km jižně od Francovy Lhoty, dochovány památky lidové architektury – roubená valašská zvonička z r. 1837 a bývalé fojtství čp. 18 se stodolou a seníkem z r. 1863. Kostel Nanebevzetí P. Marie je nový z r. 1972. Silniční a železniční přechod na Slovensko.

(Doporučujeme průvodce po Beskydech z edice Česko všemi smysly.)