Průvodce zájezdů do Ruska

Dobrý den, celkem 420 dní jsem strávil cestováním po Rusku
Se psím spřežením z Bijska na pol. Jamal 70°s.š.
Na mořském kajaku Ust Kutu po řece Leně do Tiksi
Po Jeniseji s Kyzylu do Dudinky

Vím, že se píše rok 2020, ale možná že do budoucna bude zájem. Hezký den

Český cestovatel vydírán tajnou policií

Úvod
Cílem devadesáti denní expedice po řece Leně bylo dosažení osady městského typu osídlení – Tiksi, na pobřeží moře Laptěvů. Tuto cestu jsem absolvoval na mořském nafukovacím kajaku a jako zákusek jsem za sebou táhl raft plný zásob a vybavení celých 3600 km z města Usť Kutu, přes Lensk, Jakutsk, a Žigansk do poselku v zálivu moře Laptěvů – do Tiksi. Musím se také zmínit o sponzorském daru jakutské nemocnici, o speciálním mechanickém vozíku pro traumatologické oddělení. Tento vozík jsem ještě po letecké a železniční přepravě sebou táhl za sebou na raftu po řece Leně.
Vůbec bych se o této skutečnosti nezmínil, ale já se domnívám, že tento dar měl podstatnou měrou vliv na myšlení lidí, které jsem na své cestě potkal a který ovlivnil jejich myšlení do té míry, že mně způsobil nesnáze, se kterými jsem nepočítal.

Český cestovatel vydírán tajnou policií

Niť z klubíčka událostí se začala se vší pravděpodobností odvíjet v jednom domě jakuta na břehu malé Prošky – říčky, kam jsem záměrně doplul ve večerních hodinách úplně promočený na kůži od lijáku, který ne a ne přestat. Počítal jsem s pohostinstvím Jakutů a s možností usušit se v bani a snad i popít horký čaj. Do města Jakutsk mě chybělo ještě dvacet kilometrů a tento poslední úsek jsem si chtěl nechat jako zákusek, jako odpočinkovou etapu před jednáním s jakutskými orgány povolující pohyb cizinců v pohraničních oblastech Ruska.
Můj předpoklad se vyplnil a tak jsem zanedlouho seděl převlečený a suchý v kruhu rodiny a vyprávěl o své nedávné cestě po řece Obu se psím spřežením, o lidech, kteří tam žijí, o tom jaký je můj cíl tady v Jakutsku na řece Leně, o množství fotografií které chci pořídit nejen na březích Leny, ale i o svém zájmu poznat lidi a jejich vesnice, jejich zvyky a obyčeje. Prostě chci napsat knihu a Vaší krásné řece a o všem co je s ní spojeno, vysvětluji na závěr. Ještě se zmiňuji o svém záměru a nutnosti jednat s úřady / OVIR / o vydání propustky do pohraniční zóny severu Jakutska. Hostitelku napadlo, že by i mohla pomoci, respektive její příbuzný, který tam pracuje. Asi si uvědomila, že řekla více, než měla a nápadně převedla řeč na jiné téma.
Tak jako všichni, tak i tuto rodinu velmi zajímalo, co vezu v plastových sudech, kolik stály lodě, že můj fotoaparát je asi drahý a proč mám sebou vozík a kam ho vezu. Tyto otázky velice časté na mé cestě, mě sice unavovaly, ale jako host jsem na ně trpělivě odpovídal.
Celkem brzy jsem odešel do svého dočasného příbytku. Liják už dávno přešel ve slabý deštík a obloha už ne tak temná slibovala na zítřek pohodovou plavbu.
Vstávám brzy, chci využít příznivého větru, tady mu říkají popútny a rychle balím. Nechci budit příjemné hostitele a tak jen v myšlenkách se loučím a děkuji za chutnou polévku a horký čaj. Celkem bez problémů se dostávám k přístavu města Jakutsk, ale proud v rameni řeky, kam jsem se potřeboval dostat a využít tím pomoci, kterou mě nabídl člen říční inspekce, byl silnější než já. Potkali jsme se v Pokrovsku na břehu Leny, kde jsem zakotvil s úmyslem pořídit menší nákup a využít veřejného internetu k napsání dopisů.
Nakrmte, napojte a ubytujte českého cestovatele! Žádá své kolegy v dopise, který předkládám hlídce říční inspekce a ta hned zařizuje moje dočasné ubytování na plavkranu.
Vítám tuto skutečnost tím spíš, že bandita, který se na mne dívá ze zrcadla při holení, by neušel pozornosti milice v ulicích města. Je čtvrtek 31. června večer a nechávám proto jednání na OVIRU na páteční ráno.
Uplavalo mi při bouři veslo a tak ho musím za každou cenu sehnat. Jeden tisíc kilometrů před Kirenskem jsem osekal nahrubo prkno do tvaru vesla a utěšoval se tím, že ho přece tady u velké řeky musím koupit v každé vesnici. Nekoupil, nebylo kde. Taky nějaké zásoby a nepromokavou rybářskou vestu. Ta moje česká a nová vydržela jeden měsíc!

Mám rád přesnost a tak ráno pár minut před devátou se pomalu vsakuji do hloučku již čekajících žadatelů. Jsou to žadatelé o práci a valí se k jiným dveřím, než kam mám já namířeno. Brzy přicházím na řadu a vstupuji do kanceláře označené tabulí oznamující sídlo náčelníka.
Nevím, jestli žena, která se mne ujímá je oním náčelníkem, ale radost mě nedělá. Odkazuje mě na pondělní ráno ve stejnou dobu. Opět se pokouším obměkčit její profesionální tvrdost, znovu vysvětluji a vyprávím o svém slavném předkovi, který právě před sto lety dělal náčelníka na Novosibiřských ostrovech, o nutnost ověřit a objasnit některé skutečnosti a nejasnosti z doby jeho působení na Nové Sibiři. O chystané reportáži a připravované knize. Je profesionálně neoblomná a tak se ocitám před budovou, čučím před sebe. Právě prožité zklamání trochu mírní hlas ochotného jakuta. Nepotřebujete někam svézt? Nastupuji do drahého japonského terénního auta k velice dobře oblečenému muži. Přece jen jsou ještě dobří lidé, pokouším sebe sama v duchu utěšit a současně prosím o vysazení před prodejnou
„ Lovec“, kde bych snad mohl veslo koupit.
Ukazuje rukou na dvacet metrů vzdálenou prodejnu. Je to velice malá prodejna a pro zbraně těžkého kalibru už nebylo pravděpodobně místo pro malé a obyčejné veslo na kajak. Po schodech scházím dolů před chodník. Přistupuje ke mně mladičký a upravený jakutík. No, žebrák to není, mohl by to být vekslák anebo policajt, říkám si pro sebe. Jemně mě naznačuje, abych šel s ním. Kdo jste a co chcete? Tipuji na devadesát procent policajta.
Vy jste od milice, ptám se? Vytahuje z kapsy průkaz, z dálky nečitelný a už jemně nařizuje, abych s ním šel, že to bude jen na chvíli. Nemám čas, potřebuji koupit veslo na loďku, odpovídám. Začíná být nekompromisní a mě dochází, že budu muset.
Těžké a vysoké okované dveře, za nimi druhé a třetí, mě pouští do tmavé ponuré chodby. V kukani sedí stráž. Mladík mě odvádí napravo do přijímací komory, která je už podle strohého vybavení určena pro výslechy.
Nechává mě deset minut smažit. Cestovním pasem začal, ptá se na má data z cestovního pasu a přechází na celní deklaraci. Tady u sebe ji nemám. Možná v loďce. Pak mě dochází, že jsem vlastně ani žádnou nevyplňoval. Uvádím i tuto možnost a obhajuji ji tím, že mám věci jen k osobní potřebě a valut jsem měl do tří tisíc USD a že jsem tedy asi nevyplňoval celní deklaraci. Náčelnice nákladového přístavu mě ráno darovala mapu – lociju Leny. Má velký formát. Bere mně ji ze stolu, kam jsem ji odložil, a prohlíží zápis o darování českému cestovateli. Je to špatné, říká. Je to utajovaná mapa. Je stará, dodávám já. Dělá si poznámky. Nosím sebou na zádech batůžek pro fotografa. Je také na stole a pořádně nafouklý. Už hezkou chvíli si říkám, kdy ho začne zajímat. Konečně se přemohl a žádá mě o vyložení obsahu na stůl. Nejsem špion a tak s tím nemám problém. Krásně žlutý GPS upoutal jeho pozornost jako první.
Je to moc špatné, říká. Vy neznáte zákony Jakutské republiky. GPS musí být zapsán v celní deklaraci. Mám v ruce trumf a tak jsem klidný. Nechal jsem si v Praze na letišti potvrdit celníkem seznam vyvážených věcí. Bylo tam úplně všechno.
Ukazuji seznam o třech stranách, prstem ukazuji položku GPS a razítko celní správy. Hm, suché konstatování státní moci. Vy máte profesionální fotoaparát. Otázky se stáčí směrem ke špionáži a já začínám být trochu nesvůj. Je to poloprofesionální fotoaparát. Profesionální by stál deset krát víc, odpovídám. A na internetu si to můžete taky přečíst. Chci napsat knihu o řece Leně a to je důvod, proč mám kvalitní fotoaparát. Potřebuji kvalitní fotografie, zdůrazňuji.
Na svoji cestu jsem se připravoval tři měsíce. Na internetu jsem studoval tok řeky Leny, stahoval mapy, dělal poznámky a to všechno je teď tady přede mnou na stole. Prohlíží mapy, dělá poznámky. Důkladně jste se připravoval. Lena je velká a těžká řeka pro vodáky, odpovídám. Odchází. Za patnáct minut mě vybízí k odchodu. Pojedeme na loď, kde jste ubytován. Před budovou už čeká řidič v zeleném gazíku. Kapitánu plavkranu vysvětluje, že jeho se to netýká, že může být klidný. Prohlíží si na stole zbytek mých map, probírá se deníkem a opisuje adresy. Zítra přijďte v deset. Mnoho lidí mně na cestě různým způsobem pomohlo, dalo mně své adresy, abych jim napsal, až budu v Tiksi. Mrzí mě, že hodní lidé budou vláčeni tajnou policií. Měl jsem se také spojit s Čechem žijícím ve městě. Počítal jsem trochu s jeho pomocí. Nechci i jemu dělat problémy a tak mu raději nevolám.
Mám dost času na přemýšlení a rekapitulaci toho, co se vlastně stalo. Uvědomuji si, že vyšetřování je velmi povrchní, není vedené do hloubky. Když si prohlíželi fotografie, vůbec se nezajímali, kolik mám ještě paměťových karet. V té době jsem už měl asi tisíc snímku na dvou kartách. Nechtěli vidět moje lodě. Je ale pravda, že už mohli být v portu říční inspekce a já to nevím. Moje lodě jsou totiž od plavkranu stranou a nevidím do přístavu.
Nespal jsem dobře v očekávání věcí příštích. Na posádce plavkranu jsem viděl jistou odtaživost. Chudáci nevěděli, jak se mají ke mně chovat. Je špion, není špion anebo jen smolař cestovatel. Ještě, že jsem si je vyfotil včera. Dnes by už asi nechtěli.
Na určenou hodinu přicházím do ponuré budovy. Opět chvilka čekání. Přichází dva. Asi šéf, dumám a prohlížím si civilistu, za kterým uctivě postává jakutík.
Otázky jsou hodně podobné otázkám jakutíka, opět se mi hrabe v batůžku, nachází kompas seřízený pro severní oblast Jakutska, kompas na kajak, zajímá ho teleobjektiv. Je určený pro sport a zvěř, vysvětluji přítomnost teleobjektivu. Požaduje vysvětlení cíle mé cesty do pohraniční zóny na severu. Opět trpělivě vysvětluji historii působení Jana Welzla na ostrovech. Ptám se, jestli je tady známé jeho jméno. Ano, už jsem o něm slyšel. Jsem rád, že ho lidé tady znají a budu mít pátrání alespoň snadnější. /O čtyřicet dní později jsem v Tiksi prohrabal obě knihovny, muzeum, pomáhal mě i kulturní odbor poselku. Jednal jsem s náčelníky zapovedniku i meteostanic, i s náčelníky v důchodu. Nikde ani slovo, natož věta o Janu Welzlovi. /Až tady v Tiksi jsem si uvědomil od koho jakut tajné služby slyšel o Janu Welzlovi/
Když už i já začínám mít pocit, že jsem tajným agentem, začínají se jeho otázky pomalu měnit v nabídku pomoci.
Karle, když Vy nám pomůžete, pomůžeme i my Vám. Jak já Vám mohu pomoci? Pokládám svoje ruce hřbetem na stůl před sebe a pohledem na ně ukazuji. Jsem starý, je mi šedesát, a jak chcete pomoci? No, pomožte nám tady. Leze to z něj jako z chlupaté deky a několikrát s malou obměnou opakuje svůj návrh, ale o peníze si neříká. Ještě mě ujišťuje, že mohu v pondělí přijít, pokud na OVIRu nedostanu propustku. Bylo už po čtvrté. Potřebuji koupit veslo na kajak. Veslo si zatím nekupujte. Proč ne? Ptám se. Budu přes neděli moc přemýšlet jestli Vás do Tiksi pustím.
Odcházím z budovy a veslo i přes upozornění tajného kupuji v dobře vybaveném obchodním domě na druhé straně města. V tu chvíli mě ještě nedošlo, že může jít vlastně o vydírání s cílem získání úplatku. To mě došlo až později. Mám dojem, že člověk podezřelý ze špionáže by byl v izolaci, jeho věci by zkoumali specialisté, a nemohl by se volně pohybovat po městě jako já. Tyto souvislosti jsem si složil do obrazce vydírání až později na řece.
Opět stojím před dveřmi náčelníka OVIRu. Opět stejná úřednice, jen slova jsou jiná. Spíš pro sebe, než pro mne mluví o nechuti projednat moji žádost a přání nemít s ní nic společného. Posílá mě na jinou adresu ve městě. Chvíli mě trvá, než nacházím dům, ve kterém mají projednat moji žádost. Z jedné strany budovy malá pobočka pošty a na druhé se opět tlačí uchazeči o práci. Venku se mě ujal ochotný rus a dovedl mě až před úřednici, posadil na židle a odešel. Nestačil jsem mu ani poděkovat. Úřednice se mě ujímá, ochotně nabízí vyplnění dotazníku. Během jednání se ptá na totožnost ochotného rusa.
Vyplněný dotazník odnáší mladý úředník. Čekání se mě zdá neúměrně dlouhé. Po třech hodinách přináší tiskopis nazpět. Ochotná úřednice, asi vedoucí oddělení, mě s úsměvem dává razítko registrace a úkon doprovází větou, která je pro mé uši rajskou hudbou. Máte vše potřebné pro cestu do Tiksi. Tam se zaregistrujte a se vším ostatním Vám pomohou.
Po takto vyřešeném problému s povolením do Tiksi, nepovažuji za nutné vyhledávat tajnou policii. Dokupuji zásoby, ještě naposledy spím na lůžku posádky plavkranu. Ráno mě kapitán nechává na moji prosbu přepravit na motorovém člunu do přístavu k uloženým loďkám.
V rychlém balení a přípravě startu na vodu jsem už machr a tak za dvě hodiny mám už město Jakutsk z dohledu.
O čtyřicet dní později jsem zadržen po předložení pasu pohraničníky v poselku Tiksi, do slova a do písmene na schodech administrácie v doprovodu starosty Kotova, u kterého jsem se měl zaregistrovat. Před zraky obyvatel jsem odvážen v UAZu do budovy panelákového typu k výslechu a sepsání protokolu. Ale to je jiná kapitola.

Pro informaci

Při sepisování protokolu o narušení pohraniční zóny se dovídám, že stejným způsobem jako já, dopadl i kajakář z Francie. Taky mu řekli, že může jet do Tiksi, že má vše v pořádku. Pohraničníci v této souvislosti hovořili o úplatku.

25. 04. 2007 odlet z Prahy přes Petrohrad do Irkutska. 27. 04. odjezd vlakem do stanice Lena /Usť Kut/. 02. 05. v 15.00 hod. start za účasti usťkutské televize.
Přistání v Tiksi 12. 07. 2007

Bouře na soutoku s Aldanem
Jsem právě na soutoku řek Leny a Aldanu v místě, kde vznikají při bouřích z pohledu suchozemce obrovské vlny do dvou metrů výšky. Je to obrovská vodní plocha, kde bouře, se kterou se právě rvu, mlátí zuřivě do břehů Leny vlnu za vlnou. Už jsem tady schytal nejednu bouři, od kterých jsem se učil, jak jim vzdorovat a porozumět jim. Každá vlna je jiná, na ty nejmohutnější je třeba dávat pozor. Obvykle to bývá pátá až sedmá, která je svou velikostí a silou neskutečná. Bouře, které jsem dosud zažil přímo na řece jsou nebezpečné i v tom směru, že nevíte, jak dlouho budou trvat. Nejsou to jednotky minut. Jsou to desítky minut tvrdé práce, při které únava se stupňuje, tělo ochabuje, ale bouře stále je v plné síle a narůstá. Je třeba jednat, neustále hlídat postavení lodě k vlnám, směr větru, vzdálenost od břehu a ještě navíc, hledat místo na břehu k možnému přistání.
Jedno takové místo už vidím z dálky a napadá mě šílená myšlenka, nechat se vyšplouchnout vlnou až na zaplavenou louku, kde je dokonce rybářská izbuška, jakoby pro mě připravená. Využívám menších vln k přiblížení ke břehu a číhám na tu pátou nebo sedmou. Už ji vidím se valit, rychle reaguji, stáčím kajak bokem ke břehu a čekám pořádný náraz. Ten se nedostavil, jen jakési zhoupnutí a ocitám se i s tou obrovskou masou vod na zaplavené louce. Uvědomuji si možnost spláchnutí zpět do řeky vracející se vlnou, zabodávám pádlo do rozmočené louky a dávám vlně možnost k návratu tam, kam patří. Ještě pár pádel po nově vzniklém rybníčku směrem k izbušce, obracím kajak na bok, ve své mysli děkuji baržince, že mě v bouři podržela a nebránila v přistání.

PŘEPADENÍ NA M 5
Jel jsem často i v noci, abych klukům cestu ve stísněném
prostoru vleku co nejvíce zkrátil. Pro Cipu jsem připravil
místo vzadu v autě u pytlů s krmením. Pátý den se ke
mně prodral dopředu a tvářil se dost provinile. Chvíli mi
trvalo, než mi došlo, co se stalo. Zastavuji a běžím dozadu k zadním dveřím, zvedám je pomalu nahoru, jako
bych se bál, co uvidím. V prvním okamžiku jsem nevěděl,
jestli se mám smát, nebo být strašně naštvaný. Všechny
pytle byly roztrhané a granule krmiva vysypané po podlaze v jedné změti s papírem od pytlů a jinou výbavou.
V tu chvíli jsem se nezdržoval jeho záchranou. Cipu jsem
nechal na postu spolujezdce a pokračoval v jízdě. Zatímco jsem tak přemýšlel, kde seženu pytle, dojel jsem do
města Penza, kde jsem měl v úmyslu přenocovat. Zpomalil jsem a hledal místo k utáboření.
V ten den se ve městě konala nějaká slavnost nebo to
byl obvyklý mumraj, sníh byl na první pohled prosolený,
všude bylo hodně volně pobíhajících psů a to nemám
rád. Popojížděl jsem tak dlouho, až jsem se ocitl za městem. Blížil se večer a já potřeboval co nejdříve najít
vhodné místo. Ujel jsem ještě asi tak čtyřicet kilometrů,
když jsem už za šera našel místo pro nás jako stvořené.
Přímo u cesty na pravé straně silnice bylo dostatek místa
k zaparkování a nakrmení kluků.
Jasná obloha svědčila o mrazivé noci. Vysunutí tyčí
u auta a vleku a následné propojení silným řetězem bylo
dílem okamžiku. Kluci se jako vždy hrnuli ke dvířkům
boxů a netrpělivě čekali, až na ně dojde řada. Jednoho po
druhém a v naučeném pořadí je vážu k napnutému řetězu. Velký hrnec, nasypání krmiva, voda a zapálení plynového hořáku. To vše je rutina a nemusím nad tím přemýšlet. Zrovna tak nakrmení kluků, umytí misek a úklid.
V hlavě mám pořád rozházené krmivo. Je mi jasné, že
ještě před spaním musím dát všechno do pořádku. Menší
reorganizace v uložení výbavy a ušetřil jsem tři pytle.
Některé ne tak moc roztrhané jsem znovu naplnil krmivem, zbytek jsem nacpal do tří ušetřených.
Byla už tma, když jsem byl jakž takž spokojen. Zbývalo
ještě dát kluky zpátky do boxů. Abaček s Arysem, oba
třicetikiloví chlapíci, se mi snaží ulehčit práci a sami vyskakují do svých boxů. Kviček, který je lechtivý na břiše
mně poskakuje v náručí jako koza. I Onárek, tříletý
a nejmladší pes, se mně snaží pomoci, ale výsledek je
úplně opačný. Nemít pevné pracovní oblečení, pořádně
by mě poškrabal. Ostatní nejsou o moc lehčí, ale jsou to
kliďasové a sami se snaží pomáhat.
Sice úsporná, ale nezbytná osobní hygiena, zajištění
auta a jako všechny předešlé, tak i tento večer končím
v teplém spacím pytli. Hladový, ale spokojený usínám.
Nevím, co přesně mě vzbudilo. Možná nějaký hluk nebo světlo baterky. Napadá mě, že snad milice chce uplatnit svůj vliv a vyčinit mně za parkování mimo vyznačené
místo. Jsou asi zvědaví, kdo jsem a kam jedu. Zatímco se
tak soukám ven ze spacáku, dávám dohromady jednotlivá slova a ptám se rusky, co chtějí.
„My nejsme milice,“ odpovídají. „Dejte nám pět set dolarů za šťastný průběh cesty.“
V tom okamžiku mi prolétlo hlavou všechno, co předcházelo. Nabízená plynová pistole od kamaráda na moji
ochranu, kterou jsem nechal doma. Nechtěl jsem mít
případné problémy navíc. Rady na cestu o nutnosti nocovat zásadně na postech GAI, což je označení dopravní
policie. Napadá mě nepřesvědčivá, ale určitě dobrá výmluva, abych získal trochu času.
„Nemám u sebe peníze,“ říkám, „moje peníze jsou
v bance v Novosibirsku.“ Leze to ze mě jako z chlupaté
deky. Jejich smích svědčí o tom, že pochopili a že to berou jako dobrý vtip z mé strany.
Konečně jsem se dosoukal z pytle ven, otevírám pravé
dveře a bosou nohu pokládám do sněhu, druhou v pokleku ještě v autě, když moje oči sklouzly z postavy bandity
na jeho ruku, nebo spíš na pistoli, kterou třímal v natažené ruce. V tom okamžiku skáču nazpět do auta, zajišťuji dveře a vmžiku tisknu klakson na volantu. Snad bude
někoho z vesnice, která je ode mne přes cestu asi padesát
metrů, zajímat, proč a kdo v noci tak usilovně houká.
Jsou tři. Houkáním asi trochu znervózněli, začali pobíhat. Vidím přes sklo, že všichni mají v rukou pistole
a snaží se jimi rozbít sklo ve dveřích a čelní sklo. Naštěstí
se jim to nedaří a jeden z nich se vrhá ke klaksonu.
Vztekle mlátí do masky chladiče a klakson stále houká.
Ochranný rám mu zřejmě brání v pořádném rozmachu.
Co se takto činí, mám i já fůru času na přemýšlení. Je
třeba něco udělat! poroučím svému mozku. Určitě se
k tobě dostanou, honí se mi hlavou. Rozbijí ti auto.
V nejlepším tě jenom zbijí, okradou. Ale mohou ublížit
i klukům, nebo je mohou dokonce ukrást. Musíš něco
udělat!
Rychle, ale co? Co mám proboha udělat? Moje oči jezdí
z nože na chleba na palubní desce, na bandity venku. Ale
co zmůžu proti třem, vymlouvá se mozek. Mají pistole.
Napadá mě nastartovat a odjet. Máš auto spojené s vlekem silným řetězem, oponuje mozek vzápětí a slibnou
myšlenku zavrhuje.
Útočníci změnili taktiku. Jeden z nich z levé strany
a druhý z pravé rvou kapotu nahoru, zatímco třetí, pořádně nevidím čím, ale nějaké páčidlo to bude, prudkým
pohybem nahoru vytrhává kapotu i se zámkem. Je vidět,
že to nedělají poprvé a svoji práci dobře znají. Kapota letí
nahoru, jeden z nich vytrhává kabel z baterie a je ticho!
Nevím, jestli to ticho nebo moje představy, co bude
následovat, mě přinutily jednat. Popadám nůž z palubní
desky, otevírám pravé dveře a neuvědomuji si, že kluci
mohou někam utéct. S nožem nad hlavou a snad
i s hrozným řevem, kterým nevědomky uvolňuji napětí
nervové soustavy, křičím rusky:
„Pojďte ke mně!“ A pak už následuje sled českých nadávek, protože rusky neumím ani jednu.
Nevím, co je zaskočilo víc. Myslím ale, že nůž v mé ruce to asi nebude. Když jsem vyběhl z auta a nechal otevřené dveře, využili toho kluci a v očekávání nové hry
s lidmi se okamžitě s plnou vervou zapojili. Vyskakují na
bandity zrovna tak jako doma, když přijde nějaká návštěva a oni jí musí jazykem olíznout tvář. Nevěřím svým
očím. Bandité utíkají. Jeden z nich zakopává o natažený
řetěz a padá do sněhu. Využívám toho a vrhám se ještě
s nožem v ruce na něj. Stačím ještě zahlédnout druhého,
že se otáčí a s napřaženou zbraní mu běží na pomoc. Nechávám spadlého, aby dokončil svůj útěk, a běžím naproti útočníkovi. Slyším prásknout výstřel a ještě něco, něco
co mi naznačuje, že snad zůstanu naživu. Ucítil jsem silný závan plynu, který mě i přesto, že byl zředěný vanoucím větrem, přinutil k silnému kašli. Můj nádech nebyl
hluboký a tak se znovu obracím k útočníkovi. Ten se ale
obrací a prchá do tmy.
V ruce nůž, bos, ještě plno nadávek na adresu prchajících a takový vnitřní třes po prožitém zážitku mi nedává
pomyslet na chlad pronikající do bosých nohou. Využívám návratu svých zachránců a honem s nimi do auta,
než se rozběhnou do tmy něco ulovit. V duchu jim děkuji
za záchranu a pokračuji v pátrání v dosahu auta. Dělám
jedno nebo dvě kolečka kolem tábořiště, chlad stále necítím, když najednou zahlédnu v šeru noci přicházet dvě
postavy.
To snad nemůže být pravda. Oni se vracejí a chtějí mě
dorazit, napadá mě v okamžiku. Naštěstí pro mne přibíhá milicionář s jedním mužem v civilu. Trochu udýchaně
vysvětlují, že ve vesnici střeží sklady a při pochůzce zaslechli moje houkání. Začali pronásledovat utíkající bandity, ale ti měli dostatečný náskok a zmizeli ve tmě.
Požadují po mně, abych se okamžitě přestěhoval do
vesnice k jejich stanovišti. Bandité se mohou vrátit, tady
by to bylo pro vás nebezpečné, dodávají. Souhlasím
a začínám balit stakeout. Uniformovaný odchází a civil se
mnou zůstává. Teprve teď si uvědomuji cvakot zubů
a chlad mrazivé lednové noci. Vlněné ponožky zachraňují
situaci a teplé boty to jistí.
Civil ukazuje na kolo u vleku a pravé zadní u auta.
Ano, než mě vzbudili, propíchali kola, aby mě měli jistého. Ujišťuji ho, že kola vyměním rychle a že na mne nemusí čekat. Nedává si říct a asistuje svojí přítomností.
Nasazuji hever, který se však pod tíhou vleku protáčí.
Nasazuji čelovku, sundávám kryt zvedáku a je mi hned
jasné, že tady ztvrdnu do rána. Civil také civí na zvedák,
ale i přes tuto nepříjemnost trvá na přemístění do vesnice. Vysvětluji, že se Niva s tak těžkým vlekem a prázdnými koly nemůže pohnout z místa. Navíc budu muset
projet stopadesátimetrový úsek polní cestou a razit si
cestu hlubokým sněhem. Také totálně zničím pláště. Stojím si na svém a odmítám.
„Musíš! Musíš!“ mele civil svou. S vědomím marnosti
svého počínání usedám za volant, startuji, řadím vše, co
má Niva k dispozici, a nestačím se divit. JEDEME!
Civil před autem naviguje a my metr po metru zdoláváme úsek polní cesty k hlavní silnici a pomalu se dostáváme do vesnice ke stanovišti milice. Následuje ještě pár
výtek na moji adresu o nevhodnosti parkování a také
pozvání na čaj. S radostí přijímám a jsem rád, že nemají
snahu sepsat noční dění v jejich rajonu. Třeba by je napadlo, že nemohu pokračovat sám v cestě, a poslali by mě
zpátky domů.
Odcházím do auta dočkat rána. Přestože se čas vleče,
začíná pomalu svítat. Parkuji na jediné ulici a mám
všechny domky vesnice jako na dlani. Z komínů se začíná
kouřit a lidi odchází do práce. Pár aut před domky mi
dává naději, že oprava s pomocí místních motoristů ne-
bude problémem, a tak jdu shánět hever. Ale ouha! Jeden nemá, druhý přede mnou někam odchází, třetí není
doma. V oknech se míhají stíny, záclony se vlní a já si
začínám připadat jako cizinec procházející sicilskou vesnicí. Začínám ztrácet naději, když mi přicházející milicionář radí. Když dáš butylku, pomohou. Chvíli mně trvá,
než si uvědomím co butylka je, a poté horlivě souhlasím.
Nevím, jakým znamením nebo signálem dal mlčící vesnici najevo můj souhlas.
Vrátka zahrádek u nejbližších domků se otevírají a přicházejí první pomocníci. Jeden, dva, třetí táhne těžký
kolečkový zvedák, který se snad používá na zvedání tanků. Spěchám, neztrácím čas vysvětlováním, předávám
připravené rezervy a vše ostatní už nechávám montérům.
Jsou velice snaživí. Někde v bagáži mám vodku, a tak ji
jdu zatím hledat. Nacházím ji a předávám už čekajícím
snaživcům.
Chci se ještě rozloučit s milicionářem z noční směny.
Dovídám se o jeho vystřídání a odchodu domů.
Prakticky se nemám s kým loučit, a tak jen neurčitě
mávnu rukou směrem k mafiánské vesnici, odbočuji na
hlavní silnici, zvyšuji rychlost auta na osvědčených osmdesát a ujíždím vstříc dalším dobrodružstvím.