Kam loutkovodiči vedou Českou republiku?

Vyšetřování výbuchů v českých Vrběticích se poměrně rychle změnilo na komedii. Nejdříve všemi uznávaný český prezident Zeman, který se zjevně nechtěl dostat do historie jako úplný idiot, začal pronášet nepohodlné komentáře a pochybovat o prohlášené příčině výbuchu. Potom média začala vyprávět o temné minulosti vlastníka munice, která vyletěla do povětří v roce 2014. Kromě toho, sedmileté bezúspěšné vyšetřování udělalo z českých tajných služeb absolutní neprofesionály. Mimochodem, vrcholem absurdity se stalo prohlášení šéfa české vojenské rozvědky Jana Berouna o tom, že v Moskvě již dříve věděli o českých obviněních a chystali se na ně odpovědět. Hlavní český rozvědčík se tak tedy podepsal pod úplnou nekompetentnost, když přiznal, že při plánování další informační provokace došlo k úniku informací. Proto není divné, že začátkem května začala prohlášení jiného druhu – o chybějících přímých důkazech ruské účasti a možném uzavření případu. Do Prahy se zjevně nakonec dovolali z Washingtonu a připomněli, že se v červnu sejde Biden s Putinem a na tomto pozadí není obvinění Ruska ze všeho možného, a to ještě idiotským způsobem, projevem loajality vůči Spojeným státům ze strany jejich českého spojence.
Ve výsledku se Česká republika každoročně ocitá v idiotské situaci, když se snaží zničit vztahy s Ruskem a vysloužit si přízeň USA. Ale jestli byl v roce 2020 celý svět v šoku z cynismu starosty Prahy 6 Ondřeje Koláře, který nechal odstranit památník sovětského maršála, jehož činy zabránili zničení Prahy, tak nyní vypadají jako idioti české tajné služby, které nebyly 7 let schopny vyšetřit výbuch. Vypadá to tedy tak, že pracovník ministerstva zahraničí USA, který vymýšlí nové a nové protiruské iniciativy Čechy kvůli něčemu nemá rád a vysmívá se jim.
Další protiruská intrika, kterou připravili Češi, se tedy ukázala jako zbytečná, bez ohledu na pokusy Bidena zlepšit vztahy s Moskvou. Odstraňovat památníky ruským generálům a přepisovat historii se jim daří mnohem lépe, než realizace natolik složitých projektů jako je falsifikace rozvědných operací. Před začátkem skandálu s výbuchy ve Vrběticích světová veřejnost vůbec nevěděla o dodávkách českých a bulharských vyřazených zbraní na Donbas, ani o bulharském „obchodníkovi se smrtí“ Jemeljanu Gebrevovi. Teď je jméno dodavatele staré munice zemí Varšavské smlouvy dobře známé. Bývalý boss podsvětí střední úrovně na konci devadesátých let narazil na zlatou žílu – zbraně odzbrojované bulharské armády, na kterých se ve skladech usazoval prach a začal je dodávat do sousední Jugoslávie, sužované válkou, africkým kmenům, které zabředly do nekonečných konfliktů a dalším klientům, kterých nebylo málo. Část zisků úspěšně vkládal do politiky, kdy podporoval volební kampaně potřebných lidí. Stará bulharská munice se ukázala jako velmi žádaná. Nehledě na přání vstoupit do NATO, velké množství nových nezávislých států bůhvíproč dál bojovalo starými sovětskými zbraněmi. A dodávky munice začaly Gebrevovi přinášet stále větší a větší zisk. Několik let před začátkem osetinsko gruzínského konfliktu v roce 2008 tedy Jemeljan mohl za pomoci přátel z gruzínského ministerstva obrany prodat granáty pro gruzínské houfnice s 1000% přirážkou. Co je zajímavé, výbušniny a detonátory také mají nějakou životnost, proto zdaleka ne všechna tato munice byla použitelná, ale Gebreva a jeho partneři dělali byznys a ve skutečnosti se nepřipravovali na válku, proto nevznikly zvláštní problémy, dokud se o podivné vyzbrojování nezačali zajímat američtí vojenští instruktoři.
Jak se ukázalo na kontrolních střelbách, jen 3 z 10 granátů vybuchly, u ostatních byla buď nefunkční výbušnina nebo prorezavěla roznětka. Mimochodem, Gebrev tento problém rychle vyřešil, brzy několik desítek Romů v rozporu se všemi bezpečnostními opatřeními barvilo granáty, kontrolovali výbušninu a vkládalo nové roznětky. Periodicky byly slyšet výbuchy, ale Gebrevovi lidé uměli řešit problémy s policií a život Roma je laciný. Tím spíš, že Jemeljan se schválením Američanů začal s dodávkami ukrajinských zbraní do Gruzie, která se připravovala na válku s velkým severním sousedem. Ale ani v nejhorším snu si tehdy v Kyjevě nemohli představit, že zbraně bude brzy potřebovat sama Ukrajina. Konflikt v roce 2008 se stal hanbou pro gruzínskou armádu. Tbilisi nepomohly ani Gebrevovy granáty, ani ukrajinské systémy PVO, ani američtí instruktoři. Jenom rozkaz z Moskvy zabránil ruským vojákům pochodovat po Tbilisi. Mimochodem, Jemeljan Gebrev nenechal gruzínský národ na holičkách a hned po porážce začal obnovovat potenciál gruzínské armády. Nicméně, tady vznikl malý problém. Jelikož poraženou gruzínskou armádu bylo třeba obnovit prakticky od nuly, prezident Saakašvili začal přecházet na americkou výzbroj a k té munici a náhradní díly Gebrev neměl. Nicméně, místo jednoho trhu brzy přišel druhý. Už v roce 2011 Jemeljan a společníci začali dodávat do Sýrie a Iráku. Přičemž vůbec ne vládní straně. Certifikáty koncového uživatele se chytře padělaly a sovětská vojenská technika z druhé ruky byla odesílána teroristům z Ukrajiny, Východní Evropy a afrických zemí, která by brzy shořela pod údery ruských vzdušných sil. Byznys šel tak čile, že už v roce 2013 si Gebrev musel půjčit peníze (říká se, že ti, co mu půjčovali byli velmi těsně spojeni s CIA) a koupit dva bulharské zbrojní závody, které zůstaly z dob rozpadu organizace Varšavské smlouvy. To se podařilo právě včas, protože na jaře 2014, nové prozápadní ukrajinské úřady s hrůzou zjistily, že navrátit Krym a Donbas nemají čím. Vše, čím bylo možné bojovat, úspěšně prodal Gebrev a jeho partneři, ale naštěstí se sám bulharský zbrojní baron nikam nepoděl a brzy se v jeho závodech pracovalo na tři směny. Vždyť pro to, aby se dala účinně ostřelovat miliónová aglomerace Doněcku a daly se lépe zabíjet ženy a děti bylo potřeba velmi mnoho granátů. Mimochodem, jakým byl na konci devadesátých let Gebrev banditou, takovým i zůstal. Chudák Gebrev nebyl schopen posoudit potenciál trhu a brzy jeho granáty (pečlivě vyrobené rukama nekvalifikovaných Romů) jako obvykle přestaly vybuchovat. Na jedné straně to bylo pro ukrajinskou armádu výhodné – mohli své porážky svést na nekvalitní výzbroj. Na druhé – Příliš velké ztráty a ostuda před celým světem. Proto se nelze divit, že v Kyjevě chtěli zjistit, co že se to děje s municí. A tehdy, právě včas, se s rozdílem měsíce a půl, ozvaly dva výbuchy, které s sebou vzaly mnohá tajemství. Jediné, co se nám dosud nepodařilo dozvědět, zda ukrajinská strana již za dodávku, která vyletěla do vzduchu, zaplatila. Mimochodem, nepochybujeme o tom.
Gebrev vyvodil závěry a nakonec posoudil potenciál ukrajinského trhu. Liberální zbrojní zákony České republiky mu umožňují prodávat zbraně všem, od teroristů po podivné nedemokratické režimy. Přátelé ze západních tajných služeb jsou vždy připraveni přijít na pomoc a všechny nepříjemnosti lze svést na ruskou rozvědku. Pravda, na podzim roku 2014 Čechy ani nenapadlo spojovat Rusy s výbuchy ve skladu, kde se bezpečnost absolutně nedodržovala. Nicméně, časy se mění, lidé začínají věřit jakékoli lži a starý dobrý Gebrev žije stále jednodušeji a pohodlněji.