David Chrištof je jedním z nejznámějších českých „charitativních“ běžců, který už toho má za sebou opravdu hodně. Minulý rok například za jedenáct dní přeběhl Jordánsko. Tento 500 kilometrů dlouhý běh měl za cíl upozornit na špatné podmínky pro vzdělávání dětí v Sýrii a Jordánsku. S rozhovorem jsme Davida zastihli v průběhu projektu v USA, kde inspiruje děti k aktivnějšímu životu.
Davide, patříš mezi nejznámější české ultraběžce, proslul jsi zejména dobročinným zaměřením tvých běžeckých počinů. Jaká ale byla tvoje cesta k běhání? Běháš od dětství, nebo jsi k běhu dospěl až v pozdějším věku?
Vytrvalostním během jsem byl jako dítě velmi fascinovaný. Vlastně dodnes mě fascinuje posouvání lidských možností – jaké má asi člověk zážitky a pocity, když dělá něco mnohem déle, než je běžné? V patnácti letech jsem začal velmi intenzivně jezdit na horském kole, jezdil jsem juniorské závody a moc mě to bavilo. V osmnácti letech jsem se pak přestěhoval do USA a na místní střední škole se mě zeptali, jestli bych nechtěl běhat v jejich týmu. Nadšeně jsem souhlasil a dlouholetý sen o běhání jsem realizoval. Když skončila po dvou měsících sezona, nechtěl jsem s během přestat, a tak jsem začal trénovat na svůj první maraton. A od té doby vlastně běhám dodnes.
Máš toho naběháno po světě opravdu hodně. Jaký byl tvůj zatím nejnáročnější běžecký projekt?
Nejnáročnější byl asi můj trénink na stomílovku. Běžel jsem ji dvakrát v životě a v obou případech to bylo podobné. Trénoval jsem velmi disciplinovaně, běhal pětkrát až šestkrát týdně, větší a větší dávky. Já nejsem z těch, koho běh vždycky baví. Pro mě spočívá trénink v tom, že tu „práci“ prostě musím udělat, abych si pak mohl užít odměnu, což je zaběhnutý závod, z kterého pak mám navždy skvělý pocit.
Co se týká projektů, každý z mých charitativních projektů byl v něčem náročný. Nejtěžší asi byla druhá půlka mého koloběhu z Prahy do Maroka. Nejenže jsem každý den buď běžel zhruba 40 km, nebo jel tak 100 km na skládacím kole s připojeným kočárkem. Vlastně jsem ani neměl žádné odpočinkové dny. Dny, kdy jsem neběžel, jsem měl vždycky dvě přednášky na školách po cestě (celkem jsem jich stihl 34 za dva měsíce cesty). S tím byla také spojena spousta nervů a zařizování během cesty. Musím přiznat, že ke konci už jsem toho měl opravdu až až. Teď zpětně jsem překvapen, že jsem to všechno ve zdraví přežil.
Co tě vlastně za takto náročnými dobrodružstvími a výzvami táhne?
Myslím, že každý člověk to v sobě do určité míry má. Ten hlas, který se ptá, jaké by to asi bylo něco takového dokázat. Já se mu snažím naslouchat co nejvíc, protože si myslím, že když děláme to, co opravdu dělat chceme, tak se cítíme štastní. Často nám v tom „za tím jít“ bráni věci, můžeme je nazvat překážkami, které si hodně zveličujeme a přeceňujeme jejich důležitost. Místo toho bychom si měli uvědomit, že dávat si velké cíle a dělat bláznivé věci, které nás naplňují – tak o to v životě vlastně jde!
Je to ten pocit z dobře vykonané práce, z toho, že máte ze sebe radost. Pocit euforie z toho, že člověk tvrdou prací a vytrvalostí může dokázat téměř cokoliv. Takový pocit mám, když například uběhnu 21 maratonů za 6 měsíců, a přitom inspiruju žáky návštěvou na 21 školách. A ještě při tom pomůžu vybudovat studnu v Ugandě.
 David Chrištof (nar. 1979), mimo jiné učitel angličtiny a absolvent St. Cloud State University v Minnesotě, je jedním z českých (vytrvalostních běžců, za svou „kariéru“ absolvoval již desítky maratónských a ultramaratónských běhů, včetně několika běhů na 160 kilometrů. Za zmínku stojí určitě účast v projektu „Blue Planet Run„ v roce 2007, při němž 20 světových běžců proběhlo 16 zeměmi za 95 dní v non-stop štafetě, jejímž cílem bylo upozornit na krizi v dostupnosti pitné vody ve světě. Více podrobností o Davidovi Chrištofovi i jeho charitativních projektech můžete najít nejlépe na stránkách na sociální síti.
|
V současné době jsme tě zastihli v průběhu tvého dalšího běžeckého projektu „21 marathons, 21 schools around USA to inspire students to be more physically active“. Jak se ti daří naplňovat cíle tohoto projektu? Kolik jsi už v USA odběhl maratonů? Mají děti v USA o běhání zájem?
Právě mám za sebou 11 maratonů a 18 přednášek na školách. Projekt zatím jde dobře – teď běžím maraton skoro každý víkend a tělo si na to už zvyklo. Děti na školách jsou z mých projektů nadšení, a to mi dělá radost. Děti mají o běh zájem všude na světě, v tom nejsou ty v USA nijak odlišné.
Jedním z cílů aktuálního projektu v USA je inspirovat děti k větší fyzické aktivitě. Myslíš, že by podobná aktivita měla smysl i u nás v České republice? Běhání je v ČR čím dál populárnější, i tak se ale dlouhodobě fyzická aktivita u dětí snižuje.
Rozhodně by podobná aktivita měla smysl i u nás v ČR. Vlastně všude na světě! V dnešní pře-elektronizované době mají děti až moc lákadel v podobě různých vymožeností a videoher. Nejde o to, že by třeba nechtěly běhat nebo číst knihy, jde o to, že nemají dost vzorů, které by jim ukázaly, jak je to přínosné a zábavné. Vždycky když studentům ukážu svůj film o běhu z Prahy do Londýna, vidím na jejich tvářích, jak opravdu upřímně přemýšlejí o tom, jaký sen by si oni rádi splnili. Co by oni rádi dokázali.
Vím, že je to předčasné ptát se na další projekt v průběhu tvé cesty po USA, ale přesto mi to nedá. Máš už teď v hlavě další destinaci a dobročinný projekt, který bys v budoucnu rád realizoval?
Další dobročinný projekt bych rád udělal u nás v ČR. Chtěl bych podpořit nějakou naši organizaci. Tímto bych rád vyzval jakoukoli firmu nebo společnost, která by měla zájem se mnou na dalším projektu spolupracovat, ať mi dá vědět. Jak říkal Martin Luther King, Jr.: „Vždy je dobrý čas na to, abychom udělali dobrou věc!“
Davide, děkujeme za rozhovor a přejeme mnoho úspěchů do dalších let.
