Dan Polman: Když nenastane krize, nedal jsem do toho vše

Cyklista a šéfredaktor časopisu Lidé&HORY, Daniel Polman, si dal letos v létě za cíl vystoupit na nejvyšší vrcholy všech 14 českých krajů. Trasu dlouhou 1463 km s 24300 výškovými metry zdolal za neuvěřitelných 98 hodin! Pro někoho životní výkon, pro Dana Polmana jen jeden z řady extrémních počinů, při kterých vlastními silami překonává stokilometrové vzdálenosti a tisíce výškových metrů.

Prohlédněte si další fotografie k článku…

Jaké dojmy v Tobě zanechala Tvoje poslední extrémní cyklovýprava Praha-Sněžka…okolo Česka?

Nezapomenutelné a moc pěkné! A právě pro ně takové projekty dělám. Silné zážitky související se splněnými sny je to nejcennější v lidském životě. Ať už se člověku narodí děti, nebo přepluje kanál La Manche, podaří se mu trik na skateboardu, dá pěkný gól nebo vystoupí na nějaký vrchol… Jsou to věci, které se nedají koupit za peníze a o tom je dle mého názoru smysluplný život.

Čím to, že ses nevypravil někam do ciziny dobývat vyšší mety, než nabízí česká kotlina?

Naopak ta česká kotlina byla velkým lákadlem. Chtěl jsem jednou uskutečnit nějaký projekt v Česku. Na přednáškách jsem často říkal, že i cesta z Prahy na Sněžku musí být nádherným zážitkem. A pak mě najednou napadlo, že ta cesta nemusí být přímá linie, ale může vést přes další vrcholy v Čechách. Od té doby bylo jasné, jak bude vypadat můj další projekt. Vzal jsem atlas a začal kreslit. Během projektu jsem měl atlas přidělaný na řidítkách a orientoval se podle něj, GPSku jsem vezl jen pro záznam projeté trasy.

Dan Polman Šéfredaktor časopisu Lidé&HORY a zdatný cyklista zvládl už v roce 2005 jako první Čech objet sólo na kole nejdelší MTB trasu světa, okruh Alpentour Austria dlouhý 1730 km s převýšením 46000 m. O čtyři roky později poprvé propojil cyklistiku s horolezením, když za méně než 17 hodin z Benátekna kole dojel a vylezl až na vrchol Großvenediger (3678 m). V roce 2012 si určil ještě vyšší cíl, a to nejvyšší horu Rakouska. Cestu na Großglockner (3798 m) dlouhou 477 km zahájil ve Vídni a na kole, pěšky a nakonec lezením po ferratě Stüdlgrat vystoupal na vrchol za 22 hodin a 15 minut. Během cesty vznikl za spolupráce s kameramanem Karlem Novákem a Danovým bratrem Martinem Polmanem dokument Knock the Glock – cesta do srdce kamenného zvonu. Letos se vydal na projekt okolo Česka s výstupem na nejvyšší vrcholy všech 14 českých krajů.

Letošní projekt Praha – Sněžka…okolo Česka byl podle čísel zatím tvůj druhý nejnáročnější. Ujeto 1463 km, nastoupáno přes 24 000 výškových metrů. Sáhl sis během těch 98 hodin na dno?

Na dno jsem si sáhl například na jižní Moravě, kde jsem jel na slunci celý den v šíleném protivětru. Cestou k hranici se Slovenskem jsem si představoval, jak se večer smočím v nějakém horském potoce. Jenomže večer se ozvala horečka, zimnice a studená voda byla to poslední, co bych vyhledával. Slunce mě dostalo do velkých problémů. Pak jsem si ale dal v půlnoci u kiosku pivko a rozhodl se pokračovat celou noc, protože jsem věděl, že druhý den bude slunce svítit stejně silně. V noci je příjemná teplota a hlavně tolik nefouká. Nakonec jsem se zastavil až pod Králickým Sněžníkem – hýbal jsem se 44 hodin v kuse.

Jak jsi zvládl následující den?

Vedro mě druhý den ničilo také, bylo mi občas na zvracení, ale nevzdával jsem to. Největším problémem pro mě byly velké bolesti plosek u noh, které byly otlačené a totálně přehřáté od sálajícího horkého vzduchu nad asfaltem. Tropická vedra byla jednoznačně tím nejsilnějším soupeřem, který mě měl mnohdy už na lopatkách.

Když nastane krize, vymýšlím pohádky

Kterou svou výpravu bys označil za dosud nejnáročnější?

Těžko říct, co je náročnější, jestli celodenní sprint s doprovodným vozem a pak lezení na Glockner, nebo čtyřdenní ultramaraton na těžko. Při obojím si člověk řádně hrábne. Pokud bych se ohlédl za jakoukoliv sportovní činností a neměl během ní nějakou tu krizi, věděl bych, že jsem do toho nedal vše. To bez krizí prostě nejde. Nejvíce během krátkého časového úseku jsem jich měl při posledním projektu, takže pokud bych měl jmenovat jeden projekt – pak nejspíš ten letošní z Prahy na Sněžku.

Jak řešíš na cestě pokles morálu a motivace?

Začnu přemýšlet nad úplnými hovadinami nebo s projektem nesouvisícími věcmi a řízení letového provozu předám reflexní části mozku. V šedé kúře mozkové pak nechám pěkně bublat fantazii. Třeba vymýšlím pohádky pro děti. Ostatně jednu knihu pohádek už jsem i vydal. No a když se krize připomíná stále třeba nějakou bolestí, pak samozřejmě pomůže i hlasité nadávání. Sprostá slova v běžném životě šetřím a pak rád pustím ty zásoby ven. Pomáhá to.

Během Tvé výpravy z Vídně až na nejvyšší vrchol Rakouska, Großglockner (3798 m), vznikl dokument Knock the Glock. Musel jsi přizpůsobovat svůj postup natáčení?

Máme to tak, že vše začíná ostrým sportovním výkonem. Tam je vše podřízeno mému velení a nějaké vracení se nebo zastavování kvůli super záběru pro kameru nepřipadá v úvahu. Stopky prostě běží a musí se valit vpřed. Potom ale na další 2-3 dny přebral otěže kamarád Petr Novák, kameraman. Části trasy jsme postupně znovu projížděli a pořizovali dodatečné záběry – především ty z dálky nebo naopak s kamerou přidělanou v různých pozicích na kole. Při posledním projektu, kdy jsem jel sám, jsem natáčel videa na foťák během jízdy.

Nebyla kamera rušivý element?

Ne. Byl za ní dobrý kamarád. Navíc to samé jsme již praktikovali při projektu v roce 2009, kdy jsem jel z Benátek do Vysokých Taur a vystoupil na Großvenediger, neboli Velkého Benátčana.

Cyklista je proti autům bezbranný

Jaké byly pocity na vrcholu Velkého zvoníka?

Převažovalo dojetí z toho, že jsem to dal pod 24 hodin. To jsem nečekal. No a byl jsem fyzicky dost našrot, do toho se zatáhlo a začalo pršet. Blížila se bouřka, takže jsme na vršku pobyli tak 10 minut a makali dolů na chatu Stüdlhütte.

Přesouvat se na pomocí vlastních sil je na jednu stranu osvobozující, vnímáš v tom nějaké výrazné nevýhody?

Nevýhodou je riziko na silnicích, kde je člověk proti autům zcela bezbranný a situaci nemá pouze ve vlastních rukou. Zvlášť letos, kdy jsem jel sám, jsem o tom dost přemýšlel. Když za mnou jede po většinu trasy doprovodné auto, je to o něčem jiném, ale stejně tam to riziko je.

Baví Tě po takto extrémních zážitcích jet se jen tak projet třeba s dětmi v Podkrkonoší?

Baví a jak! Každý rok jezdíme od nás z Nové Paky na cyklodovču po vlastní ose – je to taky takový projekt. Dojmy v cíli jsou o to silnější, protože můžu ocenit výkon manželky i dvou dcer. Společně jezdíme na kolech docela hodně.