Horský masív vystupující jako přízrak z nížin, které jej obklopují. Na jihu úrodná Podunajská nížina, na západní, nehostinné straně nížina Záhorská, tvořená především písky vystupujícími často až na povrch, takže vytváří dojem pouště. Přestože místní kopce nedosahují velkých výšek (nejvyšší hora Záruby má „jen“ 768 m.n.m.), působí impozantně a mohutně.
Trocha historie
Jihovýchodní svahy byly obydleny již od nepaměti hlavně díky přívětivému klimatu a úrodné půdě, vhodné především pro pěstování vinné révy, jejíž tradice sahá do doby před naším letopočtem. Vinařství se od dávné historie významně podílelo na rozvoji místního kraje, měst a obcí. Jen několik kilometrů od hlavního města Slovenska najdete přírodní ráj s mnoha zákoutími, kde i uprostřed turistické sezóny mnoho lidí nepotkáte. Kromě výletů po značených turistických stezkách lze projet místní zajímavosti i na kole po vedlejších cestách, i když se musíme obrnit trpělivostí a vybavit dobrou mapou – značení totiž značně pokulhává. Přesto by byla škoda nechat se odradit a nepoznat toto příjemné místo u našich sousedů.
Vyrážíme vstříc kopcům
Za start jsme zvolili Modrou, město pyšnící prvními zmínkami už z r. 1158. Za necelých sto let po jeho založení jej zničili Tataři při svých výpadech na sever, v 15.stol. Husité. Přesto však zaznamenalo ve středověku velký rozvoj, za který vděčilo hlavně zmíněnému pěstování vína, strategické poloze na křižovatce obchodních cest a rozvinutým řemeslům. Od Rudolfa II. obdržela Modrá v r. 1569 statut svobodného královského města a v té době patřila k největším na Slovensku. Můžeme jen litovat, že z původní architektury se díky pozdější socialistické zástavbě zachovalo tak málo. Z mohutného městského opevnění z počátku 17.stol. se zachovala jen horní brána a kostely z 18. a 19. stol. Dnes je město známým centrem vinařství s odbornou školou, která má 110 letou tradici. Opouštíme jej již zmíněnou severní branou a podél úpatí Karpat, osázeného hektary vinic, míříme na sever na Kráľovou. Cesta je bez náročnějších stoupání s nádherným výhledem vpravo do Povážské nížiny, v dálce vidíme siluetu Trnavy. Po projetí Dubové se znenadání vysoko nad námi objevují obrysy hradu Červený Kameň. Vystavěný na skále vysoko nad okolním terénem dlouhá staletí strážil obchodní cesty vedoucí přes Karpaty do Čech a Rakouska. Těchto strážních hradů, resp. jejich zřícenin, lze v místních horách spatřit více. Před hradem odbočujeme na Pílu, obec ležící přímo pod ním a začínáme nabírat výškové metry. Obec vděčí názvu množství pil na vodní pohon, kdysi zpracovávajícím dřevo z okolních lesů. Lesy zůstaly, pily zanikly. V duchu přemýšlím, co je dnes asi zdrojem obživy místních obyvatel. Na vrcholu stoupání vyjíždíme z lesa a Červený Kameň se nám zjevuje v plné kráse. Původní stavba ze 13.stol. byla později přebudována na reprezentativní sídlo s bohatou štukatérskou výzdobou a tak dnes připomíná spíše zámek. Je pěkně zrestaurovaný , za návštěvu určitě stojí rozlehlé podzemní prostory a obranný systém bývalého hradu, expozice interiérů ukazující dobové bydlení šlechty a historických zbraní.
V letních měsících tu najdete na velkém parkovišti plno autobusů se školními výlety, jejichž účastníci však jeví větší zájem o místní atrakci, cvičení káňat a stánky s občerstvením, než o návštěvu hradu samotného. Nebo jsme byli stejní? Nasbírané výškové metry rychle ztrácíme při prudkém sjezdu do Časté, kde se ještě krátce napojíme na silnici vedoucí podél úpatí masívu. Jde o jedinou komunikaci spojující Bratislavu s tímto regionem a hlavně na počátku víkendů je tu značný provoz. Je však sobota dopoledne a poměrný klid. Můžeme si tedy plně vychutnat další kilometry a vnímat magickou sílu, kterou nás hory vlevo od nás přitahují. V Horních Orešanech máme konečně možnost dát vale hlavní silnici a okolo stejnojmenné vodní nádrže míříme k jeskyni Driny, jediné přístupné v Západním Slovensku. To již šplháme dalším stoupání k parkovišti, kde silnička končí, a jak později zjistíme, i civilizace. Rádi bychom jeskyni navštívili, ale přístup k ní je pouze pěšky, cestu by zvládli jen zkušení bikeři. Nezbývá než nechat kola do opatrování ochotnému hlídači na parkovišti a doufat, že je ještě najdeme. Asi po 20 minutách chůze jsme u jeskyně, objevená v r.1929. Skrývá 410 m zpřístupněných chodeb, z nichž některé jsou v hloubce až 50m. Po skončení prohlídky jsme se shodli, že je sice pěkná, ale Moravský kras to není. Snad to částečně zavinila i průvodkyně, která se viditelně nudila a byla jaksi duchem jinde. Inu mládí.
Do nitra Karpat
Po šťastném shledání se svými jednostopými miláčky opouštíme parkoviště směrem na západ do nitra Karpat. Za sebou jsme nechali hluk civilizace, všudypřítomné stánky s buřty, pivem a vietnamskými obchodníky a konečně se ocitáme uprostřed lesa. Rázem jsme v jiném světě. Lesní cesta je sice asfaltovaná, ale pamatuje lepší časy. Horší je to se značením, které chybí a tak se řídíme mapou a instinktem. V táhlém stoupání s několika křižovatkami se držíme stále vpravo s filozofií, že přinejhorším dorazíme na stejné místo, odkud jsme vyjeli. Naším cílem je však Buková, po cestě chceme vidět trosky bývalého strážního hradu Ostrý Kameň. Projíždíme oblastí, kudy kdysi vedla tzv. Česká cesta a obchodní karavany bylo třeba chránit. Máme štěstí, na vrcholu stoupání a rozcestí turistických cest čteme, že právě absolvujeme partyzánskou cestu a rozcestník nám ukazuje směr. V následujícím táhlém, ale dlouhém sjezdu do Bukové plně vychutnáváme ticho rušené jen zvuky okolní přírody. Po výjezdu z lesa u obce Breziny se nám otevírá pohled na nedalekou vodní nádrž Buková a celou Záhorskou nížinu. Ocitáme se na druhé straně pohoří a v jiném světě: vinice a úrodná pole vystřídaly řídké borovicové lesy, písek vystupující až na povrch úrodnou půdu. Dlouhá léta zde byl vojenský výcvikový prostor. Asi se nemá smysl pouštět do úvah nad smysluplností armád a hraní na vojáky. Pravdou je, že na rozdíl od našich výcvikových prostorů umístěných v oblastech s pěknou přírodou zde využili nehostinnou část země.
V Bukové, kdysi prosperující vesnici ležící na obchodní cestě odbočujeme vlevo a po západním úpatí Malých Karpat pokračujeme na jih přes Plavecký Mikuláš, Plavecké Podhradie a Sološnici do Perneku. Drsné klima výrazně odlišné od východní strany pohoří vzdáleného vzdušnou čarou jen několik kilometrů nedovolovalo pěstování vína a tak většina těchto obcí dříve žila především z drobných řemesel a těžby nerostných surovin. Dnes jsou to ospalé vesnice, která na dobu rozkvětu jen vzpomínají, málokterá z nich si zachovala svoji původní identitu. Téměř všechny jsou poznamenány budováním vyššího spravedlivého sociálního řádu: stejná nákupní střediska, rodinné domy s architekturou období pozdního socialismu, jednotná rolnická družstva, na mnoha místech dodnes fungující jen pod jiným názvem. Cesta vede převážně z kopce a kilometry rychle ubíhají. V Sološnici jsme zkoušeli najít cestu vedoucí přes pohoří přímo do Doľan, ale spleť sice asfaltových lesních cest, ale bez jakýchkoliv ukazatelů směru, nás odradila. A ptát se na cestu? Zde máte větší šanci potkat medvěda než člověka. Je to škoda, sousední Rakousko těží z cykloturistiky na mnohých místech, které se těmto nevyrovnají. Jen investovat správným směrem a cyklotrasy vyznačit. Konečně jsme v Perneku. Před námi se zvedá masív a my se musíme vyšplhat až na nejvyšší bod silnice na Babě. Nejsme sami. Tento úsek je cyklisty poměrně frekventovaný a všichni si dávají dostaveníčko na malém parkovišti za vrcholem stoupání, kde se občerstvují u malého stánku a vychutnávají dosažený výkon. Často jezdíme v horách a proto nám tak výjimečný nepřipadal, ale zdejší kopce vychutnávají převážně cyklisté z nedaleké Bratislavy, kteří v okolí najdou převýšení pouze na silničních nadjezdech. Ochutnali jsme místní pivo Smädný Mnich, vyslechli ponurý osud dříve vyhledávaného, dnes jen chátrajícího lyžařského střediska na Babě a vyjíždíme.
Končíme v Pezinoku
Sjezd k Pezinoku je prudký a s mnoha zatáčkami, ale s perfektním povrchem. Je třeba jet opatrně, v těchto místech se jezdí závody do vrchu a tak zde můžete potkat nadšence na motorkách, kteří si dělají vlastní „preteky“ a dokazují své umění za plného provozu. V dalším vinařském středisku Pezinku jsme během okamžiku, do cíle v Modré zbývá jen kousek a tak bereme zavděk pohostinstvím jednoho z mnoha sklípků a ochutnáváme zdejší vinné speciality. Chutnají velice, ale únava společně s dehydrací vykonaly své a když krátce před soumrakem nasedáme do sedla, s láskou vzpomínáme na cyklistické začátky, kdy naše kola měla boční opěrná kolečka pro lepší udržení rovnováhy. Ale i taková je cyklistika. Svěží večerní větřík a tělo spalující hroznový cukr rychle čistí naše hlavy a za okamžik bez nehody dojíždíme do cíle. S velkým předsevzetím: do kraje vína a hlubokých lesů se ještě vrátíme. (Ale „ochutnávku“ necháme až do cíle..)
Irena Špringlová, majitelka sportovní CK TRIP
