Výpověď účastníka tří cyklozávodů, které patří k tomu nejextrémnějšímu, co se na kole dá absolvovat. Kniha přibližuje atmosféru, obtížnost i svérázný svět extrémních jezdců na žhavé poušti Austrálie, při zimním nonstop závodě napříč Aljaškou a 4000 km nonstop Skalistými horami …
Údaje vydavatele:
Titul: Cyklistickým peklem
Tři největší bikové extrémy světa
Autor: Jan Kopka
Foto: Jan Kopka, Markéta Navrátilová a archiv autora
Infocena: 399 Kč
Vydalo: Vydavatelství Cykloknihy, Plzeň 2006
Kniha Cyklistickým peklem je výpověďí účastníka tří cyklozávodů, které patří k tomu nejextrémnějšímu, co se na kole dá absolvovat. Přibližuje atmosféru, obtížnost i svérázný svět extrémních jezdců na žhavé poušti Austrálie, při zimním nonstop závodě napříč Aljaškou a 4000 km nonstop Skalistými horami. S autorem Janem Kopkou se čtenáři Světa outdooru seznámili již v rozhovoru Zkušenosti zkušených z jara 2004.
Normální smrtelník si pod exoticky znějícími jmény závodů nedokáže nic představit. Crocodile Trophy, Iditarod Trail Invitational a The Great Divide Race. Ale znalci okamžitě zpozorní. Kdo se s kterýmkoliv z těchto závodů seznámil blíž, dobře ví, že nejde o závod v pravém slova smyslu. Extrémní podmínky prověří každičký detail od technického vybavení přes fyzičku a nakonec záleží především na psychické připravenosti, protože vše ostatní jsou podmínky nutné ale nikoliv postačující. Každý účastník musí vydat absolutně všechno a každý kdo dojede je skutečným vítězem bez ohledu na pořadí.
První část této bohatýrské trilogie nás zavede do pouští a pralesů Austrálie. Crocodile Trophy znamená cestu na kolech z jihu Austrálie na sever, nekonečné kodrcání na prašných cestách a patnáct etap při teplotě 40 °C ve stínu. Autor vypráví o náročné přípravě a ještě náročnějším finančním zajištění, ale nakonec s nezbytnou dávkou štěstí do Austrálie opravdu dorazil. Nad rámcovým obrazem útrap, vyčerpání, krizí i spolupráce všech jezdců při závodu se rozvíjí příběh ambicí profesionálů ve srovnání s motivací amatérů. Jak dopadl Honza Kopka, který v průběhu závodu přišel o kolo, pak se trápil na jediném provozuschopném náhradním biku, aby nakonec dojel na kvalitním kole jednoho ze skončivších soupeřů? To už musíte zalistovat. Jen prozradím, že soupeře zaujal také svou pravidelnou pivní terapií při závodě a nadsazeným vysvětlením na televizní kameru: „Ten závod je tak těžkej a drsnej, že musím bejt namazanej celej den, abych to vůbec přežil.“ Výrok obletěl svět a na americkém bikovém serveru se vedly debaty o „crazy“ Čechovi, který je pořád v lihu a ještě dojíždí vpředu!
Jestliže první část knihy popisuje ještě závodnickou atmosféru pelotonu extrémních cyklistů, pak v druhé části najde čtenář něco zcela jiného. Závod napříč Aljaškou se jede nonstop bez jakéhokoliv zajištění v zimních teplotách kolem -30 °C jen s tím co mají závodníci s sebou. Navíc tu proti sobě závodí tak neslučitelné kategorie jako jsou cyklisti, lyžaři či pěšáci. Závod Iditarod Trail Invitational vznikl jako doplněk k světoznámému závodu psích spřežení Iditarod, pořádanému na počest záchranné akce štafety psích spřežení v roce 1925. Tehdy ohrozila epidemie záškrtu asi 10 000 obyvatel v odlehlé části Aljašky v okolí Nome a musheři se psy přivezli záchranné sérum. Zdálo by se jasné, že na sněhových pláních Aljašky musí vyhrát lyžař. Omyl, v předcházejících ročnících vždy vyhrál biker. Pokud jsou dobré podmínky, závod se jede po zasněžených cestách uježděných sněhovými skútry a na takovém terénu je nejrychlejší kolo. Ale v únoru roku 2003 byla zima tak rozmarná, že vše dopadlo zcela jinak. Počasí bylo enormě teplé, napadlo mnoho sněhu a trasa byla prakticky neprůjezdná. Honza Kopka byl po několika dnech vysilující cesty měkkým sněhem spolu s několika závodníky uvězněn v osamělém srubu, další bojovali o život pod širým nebem. Hrozilo, že se řeka Yukon osvobodí od ledového příkrovu a jediná zimní přístupová cesta zmizí…
Poslední příběh nás zavede do Skalistých hor. V roce 2004 se jel závod vedoucí 4 000 km po Skalistých horách, který co nejvěrněji kopíroval hranici úmoří Atlantického a Tichého oceánu. Start na hranici USA s Kanadou, cíl na hranici s Mexikem. Slibované převýšení více než 70 km. I tento závod se jede nonstop bez jakéhokoliv zajištění jen s tím, co si každý veze s sebou. Počet původně čtyřiceti přihlášených závodníků z celého světa se postupně zmenšoval po zveřejnění podrobnějších informací, že trasa není značená a že se jede podle anglicky psaného itineráře a bez zabezpečení. A tak nakonec na kanadské hranici od hospody příhodně nazvané First and last chance (První a poslední šance) odstartovalo na tento extrémní závod pouhých sedm závodníků, pět Američanů, jedna Američanka a jeden Čech.
O tom, jak všechny tři závody dopadly, je nejlepší si přečíst si v samotné knize. Příběhy nepostrádají napětí i suchý humor a především čtenáře vedou k pochopení důležitosti psychiky a přípravy při tak náročném fyzickém výkonu. Zajímavý je i popis přírody a reálií, který ocení i ten, kdo v některé ze zmíněných končin byl. Honza Kopka zaznamenal svá neobyčejná dobrodružství poutavě a zajímavě.
