Se samotou se většina lidí vyrovnává špatně. Pokud se k ní přidají ještě nároky na fyzický výkon, tak je to těžké dvojnásob. Před jedním z takových problému stál kajakář Lumír Drápal, když se úspěšně pokusil o přepádlování západního pobřeží Norska. Jeho dojmy si můžete přečíst v článku.
Počátkem jara 2008 se dvacetiosmiletý Lumír vypravil do Norska s cílem přepádlovat jeho západní pobřeží na mořském kajaku. Záměr se mu podařilo uskutečnit a jako první český kajakář za 93 dní stanul na severu Norska. Měl jsem tu možnost se s Lumírem setkat v liberecké loděnici a vyzpovídat ho.
Kde a kdy se zrodil nápad na tvůj seakayakářský počin?
Nápad vznikl na jaře 2007, když jsem ještě pracoval na říční lodi. Tehdy jsem měl v plánu přejít celé Chile pěšky. V momentě, kdy jsem otevřel mapu a zjistil, že jižní část Chile je plná fjordů, nezbývalo nic jiného než začít myslet na překonání této části na kajaku. Po třech měsících plánování a vyřizování jsem „díky“ chilské byrokracii celý „patagonský projekt“ odložil. Nezbývalo mi než znova otevřít mapu a najít další místo kam se vydat. Myšlenka pádlování na mořském kajaku se mi moc líbila, a tak jsem se rozhodl jet podél Norska.
Jak se na to tvářili tvoji rodiče?
Kalvárie! (smích). Máma to nesla těžce, táta byl víc v klidu, ale v očích mu bylo vidět, že se o mě taky bojí. Měl jsem pocit, že čekali na to, že zruším celou akci.
Když podnikáš takovéhle expedice, jak vypadá tvůj soukromý život, myslím tím třeba ženy?
Je málo žen, které jsou dostatečně vnímavé, silné a tolerantní!
Nemáš někdy pocit, že tím cestováním něco ztrácíš?
Cestováním jedině získáváš! Čím víc získávám, tím víc mi to chybí.
Co považuješ za nejhorší zážitek tvého putování?
Když mi dva Poláci kvůli kapce slivovice chtěli vykrást kajak. To pro mě bylo asi opravdu to nejhorší.
A nejkrásnější zážitek?
Když na cestě potkáš lidi, kteří rozumějí tomu, co děláš. Když koukáš na nekonečný západ slunce, kdy se barvy nebe odrážejí na hladině fjordu a ty se svým kajakem řežeš ty nekonečné obrazy na hladině. To pak pádluješ a pláčeš štěstím.
Jaké to je být sám se sebou 93 dní?
Nikdy nejsi sám. Záleží na tom, na koho zrovna myslíš. Samota je relativní. Jsi s lidmi, a přitom jsi sám. Jsi sám, a jsi s rodinou a přáteli.
Jací jsou Norové ve srovnání s Čechy?
Lidé na pobřeží jsou otevření a přátelští. Co řeknou, to platí. Což se u nás vidí zřídka.
Co jsi nejčastěji jedl během expedice?
Kuskus, fazole, čočku, müsli. Po měsíci pádlování jsem začal jíst taky ryby a pít olej.
Jak jsi se vypořádal s všudypřítomnou severskou zimou?
Zima mi nevadí. Záleží na tom, na co si tělo zvykne. Začátkem jara se teplota vzduchu pohybovala okolo nuly a teplota vody byla tak sedm stupňů. Takže jsem byl víc než rád za sucháč a návleky přes ruce.
Jak jsi řešil otázku bezpečnosti?
Díky tomu, že tohle byl můj první výlet v kajaku, tak jsem otázku bezpečnosti vůbec nepodceňoval. Pořídil jsem si nízkofrekvenční Personal Locator Beacon, který se mi bez problémů vešel do prsní kapsy na vestě. Dál jsem si zádovou kapsu na camel bag vycpal alobalem, který funguje jako radarový odražeč. Do druhé prsní kapsy jsem uložil alu fólii, píšťalku, rezervní kompas a potápěčský nůž. Na palubě jsem měl dvě emergency sady, které obsahovaly signální raketu s padáčkem, signální oheň, dýmovnici a klakson. Sám jsem byl jištěný šňůrou ke kajaku. Kdybych náhodou vypadnul z lodě, tak ať ji neztratím.
Jakpak jsi si zvykal na kajak?
Každý začátek je těžký. Když jsem vyrážel, váha naloženého kajaku byla zhruba 150 kg. Když k tomu připočítám svou váhu, tak jsme na 230 kg. Naštěstí byl kajak dost dlouhý a mohutný, takže se váha dobře rozložila. Největší obavy jsem ale měl o svoje záda. Venuše má ale super sedačku, takže všechno bylo v pohodě.
Co norská děvčata?
Na pobřeží jich moc nebylo.(smích)
Říká se, že když opouštíš něco, na čem ti záleží, nejsi svobodný. Jsi, nebo nejsi svobodný?
Jan Eskimo Wezl napsal: „Svobodný je ten, jenž není nikomu nic dlužen a nikomu nic povinen.“
Tak mě napadá, co osobní hygiena na takové expedici?
Když se vydáš na takovýhle výlet, používáš tělo jako stroj. Je běžné, že dva
týdny hygiena není. Kromě zubů.
Upádloval jsi 2690 km na kajaku, nazval bys sám sebe seakajakářem?
Být seakajakářem je podle mě životní styl. Nikdy předtím jsem nepádloval a zdá se, že tomu přicházím na chuť. Seakajaking je absolutní svoboda.
Kdo tě nejvíc podpořil během přípravy expedice?
Podpořili mě ti, kteří mi věřili. Hlavně moje rodina, přátelé a partneři, Jirka Mačkal z MS-Composite, Marcela Hilgertová z Hika, Robert Šimice z Hanahu, pan Walter z Lastingu, Petr Kolomý z K-Gearu, Ondra Nikl a Standa Klokočník ze Seakayak Liberec.
Jaký bude tvůj další počin?
Čas ukáže, momentálně nic neřeším.
Takže, Lumíre, pádlovat, pádlovat, pádlovat!
No jo, no, asi mi už nic jiného nezbývá. (smích)
