Řadu překvapení nám uchystá putování do méně navštěvovaných míst. Uvidíme zajímavé památky, potěšíme se dalekými výhledy i cestou hezkými svěžími lesy – a neznačené stezky nás zavedou na místečka takřka idylická…
Bílkov – Stařeček 1,5 km – Dobrohošťský les, rozc. 4 km – Třebětice 7 km – Budíškovice 11 km – Krumvald 14 km – Bílkov 17,5 km
Výlet začínáme v obci Bílkov*, ležící při soutoku Vápovky a Dobrohošťského potoka asi 4 km východně od Dačic. Památky a tedy i zajímavou historii obce si necháme jako hezkou tečku za celým výletem – v závěru nám bude jasné proč. Teď ze středu obce od potoka jdeme po silnici směrem na Dobrohošť. Mírně stoupáme otevřeným terénem, po pravé straně se vypíná vrch Stařeček*(542 m) s nádherným výhledem na Dačicko, Slavonicko, Telčsko, na Javořici i hrad Roštejn. Těsně před Dobrohoští odbočuje ze silnice vpravo pohodlná cesta – přivede nás až ke kapličce na vrcholu výhledového kopce a pak bezpečně až na silnici, po které přichází červená turistická značka od Dačic. Ta se také na nějaký čas stane naším průvodcem. Vede nás z hlavní komunikace po silničce (zákaz vjezdu) k hájovně na okraji Dobrohošťského lesa.
Cesta se stáčí vlevo a takřka po vrstevnici pokračuje příjemným vysokým lesem po úbočí Dobrohošťského vrchu (583 m). Překračujeme Luční potok a od turistické orientace stoupáme do sedla mezi kótou 593 m a Třebětickým vrchem (608 m). Odtud pohodlně scházíme k okraji lesa a do Třebětic. Značka nás provádí obcí (občerstvení: smíšené zboží mj. SO 8–11 h) na dlouhou náves a k novogotickému kostelíku sv. Václava z r. 1854 a ke kamennému kříži z r. 1863. Tady značka společně s hlavní silnicí uhýbá vpravo, my pokračujeme pár kroků přímo a pak vlevo – ulice nás vyvádí z obce a pokračuje jako asfaltová komunikace do polí. Na rozcestí se dáme vlevo, pak vpravo a stále přímo volným terénem. „Překonání“ Třebětického a Budíškovického potoka není velkou atrakcí – úsek je poněkud fádnější, chce to společníka na kus řeči nebo, pokud neškobrtneme, třeba něco ke čtení…
Přicházíme k ovocným zahradám (vlevo odbočuje silnička k zemědělskému objektu) a na okraj Budíškovic*. Cesta vyúsťuje na silnici, po ní pokračujeme podél rybníka vlevo a podél zdi zámeckého parku k zámku* ve středu obce.
Ves se poprvé připomíná r. 1353, kdy ji vlastnil Ctibor z Budíškovic. Místní vladykové zde ve druhé polovině 14. stol. postavili tvrz, která ztratila význam po připojení Budíškovic k panství Staré Hobzí. Před rokem 1579 Václav Zahrádecký ze Zahrádek přestavěl chátrající objekt v renesanční zámek s čtyřkřídlou dispozicí, čtvercovým půdorysem a nádvořím zdobeným arkádami. Kolem r. 1690 Maxmilián Leopold Cantelmo přestavěl zámek barokně, byla vybudována kaple. Další majitel Felix Sobek z Kornic zřídil zámeckou kapelu, ale již r. 1760 prodal panství majiteli moravskobudějovického velkostatku Františku Václavu Wallisovi. Po r. 1945 se zámek stal majetkem státu a byl využit jako domov důchodců. Na nádvoří je kamenná kašna s datem 1697, na objekt navazuje zámecký park, před zámkem stojí socha sv. Jana Nepomuckého z 18. stol.
Na křižovatce u zámku se dáme vpravo a na další křižovatce u budovy obecního úřadu vedlejší ulicí vlevo. Po pravé ruce máme chátrající zeď obory*, založené v 18. stol., s mnoha vzácnými druhy stromů. Stále stoupáme až na okraj obce (vpravo objekt pily) a pak kamenitou cestou. Projdeme krátce lesem, potom na rozhraní porostu a louky. Cesta přejde k protějšímu lesu na rozcestí. Odtud se dáme vlevo po plochém hřbetu a pak stále hlavní cestou do lesa. Držíme se pořád hřebene, i když se cesta větví. Neopouštíme přímý směr, cesta stoupá podél oplocení lesních školek, takřka se ztrácí v trávě a keřích. Naše úsilí dojde ocenění v okamžiku, kdy narazíme na dosti znatelné základy, náspy a příkop, napovídající existenci někdejšího hradu Krumvaldu*. Hrad byl vybudován někdy kolem r. 1300 a sídlil na něm vladyka Smil z Krumvaldu, náležející jedné z četných větví rodu pánů z Bílkova. Již r. 1399 je hrad připomínán jako pustý, zanikl zřejmě v období bojů mezi markrabaty Joštem a Prokopem.
Od hradu se vracíme stejnou cestou a před okrajem lesa uhýbáme vlevo, takřka do protisměru, mírně klesáme pohodlnou širokou komunikací do údolí Dobrohošťského potoka. Na vidlicovitém rozcestí se dáme mírně vpravo, držíme se ale levého břehu potoka. Pěšina vede k okraji lesa. Od potoka nás dělí nevelká louka. Po pár krocích se vpravo zablesknou hladiny dvou malých rybníčků*, zabočíme k nim pěšinou přes louku. Je to místo kouzelné, jen sem posadit nějakého vodníka… Přejdeme na pravý břeh a pokračujeme podél lesa vpravo, pak vlevo po mezi k protějšímu lesu a po jeho okraji vpravo vzhůru do kopce. Je to obtížnější úsek, především za deště, les je zarostlý, a tak i náš postup bude pomalejší. Vystoupáme na kopec a pár kroků před sebou za polem či loukou spatříme modrou značku (budiž nám útěchou, že i ona vede od lesa k lesu přes pole). Přejdeme na značenou cestu a dál to je už pohoda. Klesáme vlevo, nepřehlédneme krátké odbočení z pevnější cesty k nádhernému vyhlídkovému místu**. Malebný je především pohled na údolí Vápovky se siluetou bílkovského kostela.
Na rozcestí se dáme po modré značce vlevo podél lesa a pak otevřeným terénem scházíme k hornímu okraji Bílkova**, přímo ke kostelu**. Na počátku 13. stol. zde vzniklo mohutné panství, ovládající rozsáhlé území kolem Dačic a Slavonic. Na ostrohu vybíhajícím do údolí Vápovky byl ve 13. stol. vystavěn hrad a původně románský kostelík sv. Jana Křtitele. Areál hradu a kostela byl oddělen trojitým příkopem od zbytku ostrohu, za druhým příkopem bylo zbudováno předhradní opevnění, které se dosud nazývá bašta. Z jižní, západní a severní strany chránily a znesnadňovaly přístup k hradu dva rybníky, později zrušené. Rod zakladatelů se nazýval z Bílkova a měl v erbu jelení roh. Oblíbená jména členů rodu Ranožíř a Cizkraj najdeme v názvech vsí Cizkrajov a Rancířov. Ranožířův syn Smil se těšil velké přízni krále Přemysla Otakara II., kterého doprovázel při pruském tažení r. 1255 a r. 1277 se účastnil ratifikace míru Přemysla II. s Rudolfem Habsburským. Rod pánů z Bílkova držel Bílkov ještě r. 1303. Ve druhé polovině 14. stol. získali panství páni z Hradce, v r. 1444 hrad jedné noci přepadl a dobyl Hynek Ptáček z Pirkštejna. Roku 1459 koupil bílkovské panství Volfgang Krajíř z Krajku – tehdy je hrad uváděn jako zbořený. Centrum panství se přesunulo do Dačic (některé nálezy jsou dnes umístěny v dačickém muzeu). Zbytky hradu jsou patrné ve dvoře domu Na staré valše (čp. 63).
Kostel sv. Jana Křtitele byl kolem r. 1500 opevněn, původní románsko-gotická je kaple s hrobkou, dnes sakristie. Nad hlavním vchodem ze západní strany stála dřevěná věž, r. 1803 nahrazená stavbou kamennou. V podvěží je původní gotický portál hlavního vchodu. Dřevěný strop svatyně byl r. 1844 zaměněn za klenutý. Hlavní oltář je portálový barokní ze druhé poloviny 18. stol. Při vstupu do kostela je kamenný kříž z 18. stol. Proti kostelu stojí dům* čp. 10 z r. 1850 s pozdně empírovým štítem se štukovou dekorací. Od kostela scházíme uličkou vpravo k ostrohu (a zmíněné usedlosti se stopami původního hradu) a pak se vracíme do středu obce. (Občerstvení: restaurace.)
Další doporučené cíle:
Borek – 2 km jz. od Bílkova, kamenná boží muka z r. 1813, místo, kde stávala tvrz (její zbytky odstraněny r. 1813).
(Doporučujeme průvodce Telčsko a Dačicko ze Zelené edice.)
