Krajina mezi Moravskou Dyjí a Brtnicí je členitá a pestrá, s hlubokými lesy, četnými rybníky a zajímavou historií. V pozdním létě tu roste množství hub a dalších lesních plodů, rybníky nabízejí příjemné koupání. Naše trasa spojuje řadu takových míst. Ne vždy však půjdeme po ideálních cestách a tak doporučujeme dobrou obuv. Větší část výletu vede bez turistického značení, proto je potřeba věnovat pozornost popisu cesty.
Dlouhá Brtnice – Nepomuky 5 km – Hladov 8,5 km – U brodu 11 km – Jinšov 13 km – Opatov 12,5 km – Pod Brtníkem 15 km – Dlouhá Brtnice 17,5 km
Východiskem i cílem okružní trasy bude ves Dlouhá Brtnice*, kterou prochází mezinárodní silnice E 59 z Jihlavy na Znojmo. Leží na soutoku tří potoků, které se spojují v Karlínský potok, jeden z přítoků řeky Brtnice. Ves se připomíná od poloviny 14. století, kdy byla v držení místních vladyků, mezi léty 1445–1538 pánů z Volfířova. V první polovině 16. století postupně přešla do majetku jihlavských měšťanů, kteří ji odprodali k panství města Jihlavy. – Na návrší v severní části obce stojí kostel sv. Václava*, raně gotická stavba z 2. poloviny 13. století. Při raně barokní přestavbě ve 2. polovině 17. století byly zvýšeny obvodní zdi, zaklenuty kněžiště a loď a přistavěna severní sakristie. Po r. 1844 následovaly další úpravy, k západnímu průčelí pak byla přistavěna i věž. – Při východním okraji obce je Mlýnský rybník.
Z křižovatky v nejnižším místě obce se vydáme k západu silnicí směrem na Pavlov. Mineme nejkrásnější dům Dlouhé Brtnice, usedlost čp. 20* z roku 1836 s průčelím zdobeným rostlinnými ornamenty. (Ubytování, stravování: hotel.) – Za obcí mírně stoupáme vozovkou, kterou lemuje neobvyklá hradba z hustě nasázených jehličnatých stromů. Na kopečku při okraji polí odbočíme doleva na polní cestu. Vede nás mírně dolů do mělkého údolíčka Karlínského potoka (Brtničky), pak vystoupá na návrší a znovu sestoupí k potoku s podivným názvem Čimbordy. Pak nás cesta vede opět vzhůru kolem pastvin, vpravo se připojí k lesíku a znovu zamíří dolů k pěknému, lesem obklopenému rybníku. Zahýbáme vpravo na hráz, přejdeme ji a pokračujeme rovně při kraji lesa rozlehlou loukou asi 600 metrů. Neodbočujeme vlevo, kam míří výrazná cesta, ale jdeme stále rovně až do rohu lesa, pak ještě sto metrů rovně. Teprve potom zahneme doleva na širokou zarůstající cestu, po 50 metrech opět vlevo. Překonáme podmáčený úsek a pak už bez potíží mírně stoupáme vcelku dobře schůdnou cestou. Po 400 metrech na rozcestí jdeme opět mírně vlevo k silnici. Tu přetneme a pokračujeme širokou cestou přes dva potůčky (ten druhý je zdrojnice potoka Vápovka, který pramení asi 600 m vpravo) k okraji lesa, pak přes pole ke kapli sv. Jana Nepomuckého v osadě Nepomuky**.
Od kaple sejdeme krátce dolů k cestě, po které prochází žlutá turistická značka. Vede nás vlevo napříč svahem kolem domků a zahrádek k silnici; po ní pokračujeme vpravo. Silnice po chvíli skončí a změní se v cestu. Jsme v pěkném údolí potoka Vápovky, které je navržené za přírodní památku. Chránit by se tu měly ohrožené druhy rostlin podél meandrujícího toku. Zahneme vlevo přes potok, mineme skupinu mohutných chráněných smrků a zvolna stoupáme lesem. Po 600 metrech, na rozcestí šesti cest, jdeme spolu se žlutou značkou vlevo. V řídkém vysokém lese se cesta náhle ztratí. Pokračujeme mírně vlevo pěšinou přes potůček a dál do vysokého lesa, kde se cesta znovu objeví. Na dalším rozcestí zahneme doleva, za lesní školkou vpravo. Chůze je tu dost obtížná, místy překonáváme padlé kmeny.
Cesta se změní v pěšinu, která nás vede travnatou mýtinou, přetne širokou lesní cestu a pak zamíří šikmo vlevo přes les k silnici. Ta nás už bez problémů dovede na jižní okraj vsi Hladova, zatočí se vlevo na hráz Hladovského rybníka* a pak vpravo ke státní silnici. Hladov* leží v poměrně značné nadmořské výšce (650 m), je vystaven častým větrům, bývá tu chladné a vlhké počasí, překážkou dobrých výnosů zemědělské produkce jsou písčité půdy. To vše v minulosti způsobilo, že tu sedláci často trpěli hladem – odtud pochází i jméno vsi. Bývala tu známá formanská Panská hospoda. – Ze vsi jdeme vpravo po hlavní silnici; asi 200 metrů před benzínovou pumpou zahýbá značka vlevo na polní cestu, místy silně rozbahněnou. Dovede nás k lesu, kde se dáme vpravo při jeho okraji. Nevýrazná cesta se časem ztratí – přejdeme proto přes louku k zarostlé mezi porostlé stromy a pokračujeme podél ní.
Na jejím konci se znovu vrátíme k lesu a jeho krajem, později podél pole dojdeme ke skupině vzrostlých javorů. Pustíme se mezi ně málo používanou cestou po hrázi vlevo přes potok. – Někde v těchto místech býval rybník. Pověst tvrdí, že když se husité chystali dobýt klášter v Nové Říši, prchaly novoříšské premonstrátky i s klášterním pokladem k Opatovu. Kališníci je začali pronásledovat a poblíž rybníka je už téměř doháněli. Zoufalé jeptišky ukryly narychlo poklad pod mohutný smrk a pak – aby předešly zneuctění – se rozhodly pro dobrovolnou smrt. Vrhly se do vod rybníka a všechny se utopily. Od těch dob se rybníku říkalo Panenský. Později byl však zrušen, vysušen a proměněn v louku. A poklad? Ten byste tu dnes už marně hledali. O řadu let později byl v Jihlavě odsouzen k smrti jistý muž. Před popravou požádal o rozmluvu s kýmkoli z Hladova nebo blízkého okolí. Přivedli k němu mlynáře z Brtničky a tomu prý odsouzenec prozradil, kde nebohé jeptišky poklad ukryly. Jestli se cennosti podařilo mlynáři najít, nevíme; dříve chudý muž se však brzy odstěhoval a v novém působišti byl prý považován za boháče.
Pokračujeme pěšinou okrajem lesa, později cestou až k místu, kde ji přetíná potok. Je tu turistické rozcestí U brodu. Za ním, na křižovatce cest, jdeme vlevo, vystoupáme ke kótě 651 m a pak mírně klesáme až ke kraji lesa. Sejdeme k široké cestě při jižním břehu rybníka Jinšov* a po ní vpravo se dostaneme k turistické orientaci u hráze. Vpravo pod námi leží rybník Vidlák* (14 ha), spolu s Jinšovem oblíbené koupaliště a místo letní rekreace (kemp, chaty). Na obou rybnících hnízdí četné druhy vodních ptáků, např. lyska černá, slípka zelenonohá, kachna divoká, vyskytuje se tu i rákosník obecný, proužkovaný a zpěvný i strnad rákosní. Směrem k jihu, na Předín, jsou stopy po středověkém dolování zlata, které se tu těžilo v předhusitské době. Po hrázi Jinšova jdeme se žlutou značkou k severu, vystoupáme na plochý hřebínek a pak postupně klesáme silničkou k Opatovu**. Po levé straně v mírném svahu stojí pseudogotická kaple sv. Anny* z roku 1875 nad pramenem vody, pod ní jsou dvě výklenkové kapličky upravené jako grotty, vše obklopené skupinou vzrostlých lip a javorů. Sestupujeme dál, nad křižovatkou vlevo na pahorku, na který vedou schody, je pravoslavný kostelík z roku 1934, bezslohová stavba s hřebenovou vížkou a mohutnou bání. Na křižovatce se stočíme vpravo a dojdeme na opatovské náměstí.
Opatov patří k velmi starým sídlům, i když se k němu s největší pravděpodobností nevztahuje zmínka ve fundační listině krále Vratislava II. z r. 1086, kde se hovoří o jakémsi Opatově v brněnském kraji. Počátky obce souvisejí s kolonizací Brtnicka želivskými premonstráty, což dokládá i samotné jméno. První zmínka o Opatovu je z r. 1289, kdy byl v držení Dětřicha z Kněžic, snad mana želivského kláštera. Později byly svazky Opatova s klášterem zpřetrhány a ves se stala zemanským statkem. Majitelé se střídali; začátkem 15. století si tu Opatovci z Opatova postavili tvrz, která snad za husitských válek, snad za válek česko-uherských v polovině 15. století zanikla. V r. 1540 povýšil císař Ferdinand I. Opatov na městečko a udělil mu znak, který se výrazně odlišuje od obvyklých heraldických symbolů; představuje totiž na bílém štítě horní polovinu těla divého muže, chlupatého, s dlouhou černou bradou, který drží v napřažené ruce kámen a na hlavě má břečťanový věnec. V roce 1613 prožilo městečko blíže neurčenou katastrofu, po které zůstala řada usedlostí pustých.
Posledním českým majitelem Opatova byl Zdeněk Brtnický, aktivní účastník protihabsburského povstání. Po jeho smrti ve vězení v r. 1623 získal panství italský hrabě Rombald z Collalta a začal s násilnou rekatolizací silně protestantského kraje. Následující třicetiletá válka přinesla pohromu, stejně jako některé požáry v letech následujících. V r. 1696 zničil oheň půl Opatova, faru, kostel i obecní kroniku, v roce 1897 vyhořelo 23 usedlostí, v roce 1930 dokonce 37 domů. Obyvatelé městečka byli především rolníci a řemeslníci, v r. 1774 tu byla vystavěna ruční tírna lnu-pazderna. Významné změny pro obec i celé okolí přinesl rok 1838, kdy severně od Opatova v údolí Brtničky založil kníže Collalt sklárny, nazvané na počest jeho ženy Karoliny Karolinenthal, česky zkráceně Karlín. Od nich je také odvozen dnešní název Karlínské údolí a druhé jméno Brtničky – Karlínský potok. Vodní kolo, poháněné vodou rybníka Zlatomlýn, roztáčelo stroje na drcení křemene, opodál vyrostly tavící pece a panský dům. V bývalém mlýně vznikla brusírna skla. Sklárny, které vyráběly duté i tabulové sklo, patřily k největším v Čechách.
Na vrcholu své slávy kolem roku 1880 zaměstnávaly na 400 lidí. Opatov, zažívající nebývalý blahobyt, měl v té době 2000 obyvatel a jedenáct hospod. I tady však platilo – všeho do času. Sklářské pece i přidružená výroba louhu pohltily většinu lesů v okolí, obrovskou nevýhodou byla absence železnice. Obecní zastupitelstvo se totiž dopustilo hrubé chyby, když kolem r. 1872 zamítlo plánovaný průtah dráhy z Prahy na Vídeň přes Opatov. Trať se tedy městečku vyhnula obloukem přes Okříšky – a to byl začátek úpadku zdejšího průmyslového podnikání. V roce 1886 vychladla v Karlíně poslední pec a skláři se rozutekli za prací jinam. – Dominantou opatovského náměstí je mohutný kostel sv. Bartoloměje* z r. 1846. Na jeho místě stával původně raně gotický kostelík, silně poškozený požárem v r. 1696. Když se začala stavět dnešní svatyně, zůstala původní stavba zachována – nové zdi vyrůstaly kolem a nad ní, takže sloužila svému účelu až do úplného dokončení kostela nového; teprve potom byla zbořena. Poblíž stojí barokní fara* z r. 1770 s mansardovou střechou a pěknou vjezdovou branou. Na jižní straně náměstí je pomník padlých s reliéfem T. G. Masaryka, který nebyl nikdy – ani za komunistického režimu – odstraněn. Opatov má slavné Anenské pouti, které se konají v neděli, nejbližší svátku sv. Anny (28. 7.). (Stravování: hostinec U Kmentů: ÚT–PÁ 13–22, SO 10–23, NE 10–21 h.)
Z opatovského náměstí se vrátíme malý kus cesty zpět na křižovatku pod pravoslavný kostel a pokračujeme v přímém směru (bez turistického značení) mírně stoupající silničkou, která za obcí vstoupí do polí a zhruba po kilometru nás dovede na rozcestí u kříže. Tady se dáme vpravo na polní cestu, která zvolna stoupá pod vrchol kopce Brtník* (681 m). Cestou vpravo podél lesa se můžeme dostat k jeho plochému vrcholu, odkud se otvírá pěkný pohled do okolí. Dají se tu i rozeznat stopy po středověkém dolování zlata. Naše hlavní trasa však pokračuje přímo do lesa, na dalším rozcestí půjdeme mírně vlevo. Široká cesta postupně sestoupí až do údolíčka malého potoka, za ním pak zamíří vzhůru ke státní silnici. Po ní vpravo dojdeme do Dlouhé Brtnice. A na závěr jedna „hvězdná“ zajímavost: do prostoru mezi Opatovem, Dlouhou Brtnicí a Starou Říší spadl 22. května 1808 před šestou hodinou ranní velký meteorit, který tvořilo asi 200–300 kamenů, patřících ke vzácnému typu meteoritů – tzv. eukritům. Největší z nich vážily až 6 kg. Ve své době vzbudil tento pád velkou pozornost badatelů na celém světě.
Další doporučené cíle:
Předín – městečko 2,5 km jjv. od Opatova, kdysi středisko středověké těžby a rýžování zlata, při silnici do Hor zbytky jam a odvalů. Kostel sv. Václava z let 1842–47 s pozdně románskou hranolovou věží z 1. poloviny 13. století, u něj socha sv. Jana Nepomuckého z 18. století.
Sedlatice – ves 2 km jižně od Hladova, barokní zámeček z r. 1709 a barokní kaple z počátku 18. století.
Stará Říše – městečko 4 km jjz. od Hladova, zachována řada domů s lochy s výklenky a komorami vytesanými ve skále. Barokní kostel Všech svatých z r. 1759 na místě staršího, gotického, u něj socha sv. Jana Nepomuckého v netypickém provedení bez obvyklých atributů. V obci řada božích muk a poklon – ukázek lidové tvorby z 19. století. Dříve významné středisko moravské kultury představované vydavatelstvím místního rodáka Josefa Floriána (1873–1941), s nímž spolupracovali přední čeští literáti.
Stonařov – městečko 13 km jižně od Jihlavy na staré obchodní cestě. Vzniklo německou kolonizací asi v polovině 13. století vedle starší české vsi. V letech 1718–22 se tu odhrálo velké povstání poddaných, které bylo potlačeno vojskem. Cennou památkou je pozdně románský farní kostel sv. Václava, přestavěný goticky, s věží upravenou renesančně v r. 1598. U kostela stojí pozoruhodný pozdně románský karner, tj. dvoupodlažní kaple s kostnicí, v této oblasti ojedinělý. V nedalekých Prostředkovicích je renesanční rychtářský špýchar z poloviny 16. století.
(Doporučujeme průvodce Telčsko a Dačicko ze Zelené edice.)
