Romantické, nepříliš náročné putování údolím Tiché Orlice, v závěrečné třetině se stoupáním do Říček a pod vrchol kopce Podhoří. Půjdeme většinou po kvalitních, dobře schůdných cestách, krátké úseky i po silnici. V parném létě se můžeme i vykoupat – buď v řece, nebo na brandýském koupališti.
Město Choceň, ležící v malebné kotlině při obou březích Tiché Orlice, patří k nejstarším v popisované oblasti. Původní osada, založená v místech, kde končí romantické údolí řeky, lemované kopci orlického podhůří a Českomoravské vrchoviny, a kde Orlice prudce mění směr toku k severozápadu, vznikla na území ovládaném mocným rodem Slavníkovců, později Vršovců, sídlících v nedaleké Vraclavi. První zmínka o Chocni pochází z r. 1227, ze závěti Kojaty z rodu Hrabišiců. Již v r. 1407 se Choceň připomíná jako městečko, které brzy na to získává trhové právo a spojuje se s osadou Choceňkem na levém břehu Tiché Orlice.
Vynikající tradici tu měla řemeslná výroba, zejména nožířství, později i výroba papíru. Slibný vývoj několikrát přerušily požáry. V r. 1602 lehlo popelem 90 domů, v r. 1646 vydrancovali město Švédové, v r. 1659 vyhořelo téměř celé i s kostelem, 1725 dalších 30 domů opět s kostelem a v r. 1818 náměstí. Výrazný hospodářský rozvoj nastal až začátkem 18. stol. Další injekcí nastupujícímu průmyslu byla výstavba železničních tratí, díky níž se Choceň stala významnou železniční křižovatkou: v r. 1845 proťala hranice obce trať Olomouc–Praha, v r. 1875 následovala trať Choceň–Broumov a v r. 1881 Choceň–Litomyšl. Na počátku 20. stol. mělo město už téměř 5500 obyvatel a řadu průmyslových podniků jako přádelnu, tkalcovnu, výrobnu uzenářských strojů, továrnu na hasičské stříkačky, na likéry a umělé květiny. Za druhé světové války tu působila řada odbojových organizací.
Od r. 1944 rozvíjela v okolí úspěšnou činnost partyzánská skupina Velký Honza, kterou začátkem r. 1945 posílila partyzánská skupina Rusa Krylova. Centrem města je pravidelné obdélné náměstí s farním kostelem sv. Františka Serafinského, barokní stavbou z let 1729–33, která vystřídala původní gotický kostel. Je jednolodní s výraznou příčnou lodí, doplněnou kupolí. Z převážně rokokového zařízení vyniká oltářní obraz Salvátora a čtyř andělů od I. Rohrbacha. Při kostele stojí třípodlažní barokní zvonice s bání z let 1702–03 od M. Rossiho, doplněná českým nápisem z r. 1736. Spolu se špitálem z r. 1750 a barokním děkanstvím z r. 1729 tvoří tyto budovy malebný celek. Uprostřed náměstí je mariánský sloup z r. 1760, trojhranný obelisk zdobený obláčky a na podstavci doplněný o sochy sv. Václava, sv. Floriána a sv. Ludmily. Nová radnice na východní straně je novorenesanční z r. 1880, jednopatrový dům s mansardovou střechou (čp. 142) je z 18. stol. Z dalších zajímavých budov v Chocni jmenujme alespoň starou školu z r. 1867, bývalý Spiegelův nádražní hostinec z let 1847–48, Kieslingerův hotel naproti nádraží z r. 1869, sbor a faru církve českobratrské evangelické v Žerotínově ulici (č. 94) z r. 1869, hřbitovní kapli sv. Anny z r. 1855 aj.Z náměstí půjdeme po červené turistické značce k východu.
Za mostem přes řeku stojí vpravo pěkně opravený choceňský zámek , dnes sídlo Orlického muzea. (Otevřeno: denně 9–12, 14–16 h.)Byl postaven jako renesanční objekt v letech 1562–74, snad na místě starší tvrze, Zikmundem ze Šelmberka a na Kosti. Zámek měl čtyři křídla, otevřená v přízemí arkádami do obdélného nádvoří. V r. 1610 se popisuje jako „pohodlné a veselé stavení od kamene dobře vystavěné“. V 17. stol. se majitelé zámku i panství často střídali. V r. 1709 je získali Kinští, kteří tu zůstali až do r. 1945. Poslednímu majiteli, Karlovi Kinskému, který se hlásil k německé národnosti, byl zámek zkonfiskován. Mezitím však prošel velkými změnami. Po požáru v r. 1829 získal objekt dnešní klasicistní fasády, zazděna byla i většina nádvorních arkád. Plány k této přestavbě vypracoval významný architekt J. Koch. V letech 1849–50 bylo podle plánů B. Stacha přestavěno východní křídlo a doplněno o pseudogotickou kapli Nanebevzetí P. Marie. Jihozápadně od zámku je velký anglický park, kterým prochází stará lipová alej k železniční trati a dál na vrchol kopce Chlumu, kde bývalo popraviště; alej byla založena v r. 1733. (Ubytování a stravování: hotel Peliny, restaurace denně 7–24; restaurace Fontána PO–SO 11–22; U Osla PO–PÁ 11–23, SO 6–02, NE 16–22; U Pokorných denně 9–22; U zvonu PO–PÁ 9–22, SO 10–23, NE 10–21; Nádražní; Oáza; Plovárna; U Koutníků; vinárna U vlčáka denně 20–04 h.)Naproti zámku je někdejší centrum knížecích hospodářských úřadů a pivovar z poloviny 19. stol.
Kolem něj vlevo také zatáčí naše červená značka. Vstupujeme do půvabného přírodního parku Peliny, nazvaného podle bývalého mlýna. Parkově upravený levý břeh řeky je rovinatý, z protilehlého pravého vystupují strmé svahy, zakončené mohutnými skalními bloky, místy až 35 metrů vysokými. Opukové skály a sutě jsou porostlé přirozeným listnatým lesem, v jehož bylinném patře roste vzácná květena. Vyskytuje se tu i řada měkkýšů, nejvzácnější z nich je zrnovka žebernatá. Území Pelin na ploše 3,31 ha je chráněno jako přírodní rezervace. Lokalita pokračuje nad pravým břehem Tiché Orlice až k osadě Hradníky. Nad ohybem řeky je upravená Doskočilova vyhlídka , pod ní je puklinová jeskyně Koňská díra.
Po železném mostě přejdeme přes řeku a podél obytné části Peliny míříme k železniční trati. Vpravo vidíme mohutný průkop ve skále, kterým prochází železnice. Původně tu býval tunel, vybudovaný v letech 1843–45 na olomoucko-pražské dráze, zrušený v letech 1949–53 při elektrifikaci tratě. Tunel je spojen s tragickou událostí, k níž došlo krátce po zahájení provozu 9. září 1845. Ten den se hlavní projektant trati a jeden z nejlepších stavitelů železnic své doby ing. Jan Perner vracel z Moravy do Pardubic. Poté, co vlak projel choceňským tunelem, vystoupil na schůdky vozu a vyklonil se, aby se ohlédl zpět na oblouk tunelu. Narazil při tom hlavou na sloup vrat u vjezdu do nádraží a byl sražen mezi koleje. S těžkým otřesem mozku ještě pokračoval v cestě, na pardubickém nádraží však upadl do bezvědomí a druhý den zemřel.Přejdeme přes trať, o kus dál se dáme vpravo po dřevěném mostě na levý břeh říčky a zpevněnou cestou mezi pastvinami pokračujeme proti proudu k osadě Hradníky. Proti nám se tyčí zalesněný vrch, zleva obtékaný řekou, ve směru naší cesty pak bezejmenným potokem. Na jeho vrcholu, kam je možné vystoupit po pěšině, se dochovalo hradiště, které zaujímá plochu 8,5 ha. Podle nálezů střepů pochází z mladší doby hradištní. V nejzápadnější části areálu, ohrazeného valem a příkopem, přímo nad osadou Hradníky, vznikla později středověká tvrz, obývaná ve 14. a 15. stol. Její historii ani jméno neznáme.
Tvrziště, oddělené od vrcholové plošiny příkopem a valem, mělo lichoběžníkový tvar. Dochovaly se tu zbytky obvodové hradby a část základových zdí budovy, poničené však v r. 1938 výstavbou chaty. Nejlépe je dochováno jižní nároží budovy, zčásti odkryté v r. 1946.U Hradníků přejdeme po železné lávce znovu řeku a po široké cestě podél trati míříme k východu. Mineme bývalý mlýn, pak zahneme vlevo přes koleje a podél lesa dojdeme do Brandýsa nad Orlicí. Vlevo v parku stojí mohutný objekt rehabilitačního ústavu, původně budova klimatických lázní . Žerotínovou ulicí kolem hotelu Jiřička dojdeme na náměstí , kde zahýbáme vpravo, podejdeme trať a kolem fotbalového hřiště míříme k řece. Přejdeme ji po železné lávce, u mariánské kaple se stočíme vlevo k pomníku J. A. Komenského .
Pokračujeme širokou cestou při kraji lesa kolem koupaliště k bývalému strážnímu domku, kde se dáme vlevo přes trať. Mineme kříž z r. 1759, po dřevěném mostě se vrátíme na pravý břeh Tiché Orlice a zahýbáme na silnici vpravo. Na rozcestí u vsi Perná odbočíme doprava na cestu k hospodářskému dvoru s pozdně barokním špýcharem, za ním pokračujeme cestou podél trati. Vpravo stojí bývalý hradový domek, technická památka z doby výstavby trati ve 40. letech 19. stol. Další dva podobné domky najdeme o něco dál směrem k Bezpráví. Podejdeme trať a jdeme krajem velké louky. Vpravo za řekou se zvedá stráň ke vsi Sudislav nad Orlicí. Na strmých opukových skalách a výchozech rostou suťové bučiny, v podrostu se vyskytuje vzácná květena, mimo jiné okrotice bílá a sleziník zelený. Lokalita se nazývá Sudislavské maštale.Znovu podejdeme železniční trať a dostaneme se do osady Bezpráví.
Dochovala se tu stará budova bývalého mlýna, o kterém se písemné dokumenty zmiňují již v r. 1506. Název osady inspiroval po r. 1989 myšlenku zřídit tu muzeum, shromažďující památky na dobu komunistického režimu a jeho totalitní projevy; zůstalo však jen u nápadu.Po zpevněné cestě (vpravo odbočka k železniční zastávce, 300 m) dojdeme na rozcestí. Údolím řeky pokračuje neznačená cesta (kdysi po ní vedle zelená značka), po které bychom mohli dojít do Kerhartic a Ústí nad Orlicí. Zhruba po půl kilometru by nás přivedla na půvabnou louku u lesa nedaleko trati, kde stojí stylově téměř neporušená empírová hájovna z první poloviny 19. stol. a při ní pomníček C. Dolečkovi a jeho synovi, popraveným za pomoc partyzánskému oddílu. Naše červená však pokračuje vlevo vzhůru silničkou do osady Klopoty, položené na louce sevřené lesy. Za křižovatkou zahneme vlevo na pěšinu, která nás krajem lesa kolem rekreačních chalup a chat dovede k výletní restauraci a kapli s pramenem .
Odtud pokračujeme vpravo vzhůru do vsi Říčky z rozcestí nad kapličkou u pomníku padlých půjdeme vlevo po modré značce. Vystoupáme mezi poli a loukami k lesu (při pohledu zpět pěkné výhledy), pak lesní cestou do sedla pod vrchem Podhoří (525 m). Cesta se změní v pěšinu a serpentinami sestupuje zalesněným svahem, později údolíčkem podél malého potoka pod Kubincovým kopcem (487 m). Vstoupíme do zahrádkářské kolonie Amerika, odkud se místy opět otvírají pěkné výhledy. Za zahrádkami modrá značka sestupuje k železniční trati, my půjdeme dál po asfaltové silničce až k nechráněnému přejezdu a pokračujeme podle Tiché Orlice k mostu, odtud vpravo po silnici k železniční stanici Ústí nad Orlicí.
(Doporučujeme průvodce Podorlickem ze Zelené edice.)
