Není na našem trhu mnoho knížek, které by se beletristickou formu věnovaly speleologii. Cesta slepých brouků je tak jednou ze vzácností, po které by měl sáhnout každý, kdo se čelovkou na hlavě semtam podívá do podzemí. Patříte mezi ně?
Z knížky je cítit hluboká zkušenost z jeskyněmi a mnoho popisovaných scén má autobiografický charakter. Včetně té, kdy jeskyňář, vědec a biospeleolog v jedné osobě podlehne situaci a nesáhne po evidentně novém druhu troglobionta – slepém jeskynním broukovi. Co když je to poslední jedinec svého druhu na světě? Popsat jej znamená zabít ho – je nutno mít dokladový (typový) exemplář. To neudělal ani fiktivní románový hrdina s přezdívkou Velké Tykadlo, ani Roman Mlejnek, který je nejen speleologem ale i autorem vědeckých popisů jeskynních živočichů. Pokud budete vědět, že má za sebou desetidenní meditační pobyt v jeskyni, tak pochopíte, jak dokázal tak plasticky popsat pobyt v uzavřeném jeskynním systému. Lano příběhu Velkého tykadla má jeden pramen v samotě jeskyně. Věrně popisuje pocity člověka, jež se dobrovolně v rámci „pokusu sám na sobě“ odsoudil k pobytu v hlubinách temnotě balkánské krasové jeskyně. Bojuje a riskuje, objevuje a podléhá fantaziím a halucinacím. „K čemu je to všechno dobrý? Do prdele! K čemu? Proboha proč? Co jsem to udělal? Jsem totální magor. Magor? Movno magor. Ani celej magor,, jen jeho polovina, ubohý torzo magora. Proč jsem všechno vopustil, proč jsem tady? Bože proč?! Do prdele…!“
Jiný pramen příběhu popisuje jeskyňáře, jež po těžké autonehodě trpí ztrátou paměti a jediným záchytným bodem je jeho milující (v lyrickém i sexuáním slova smyslu) sestra se sadomasochistickými sklony. A pocit, že se pro něco, nebo pro někoho, musí do balkánské jeskyně vrátit. Rodinný život se mu díky ztrátě paměti rozpadl (nepoznává manželku) a zapojení do společnosti je díky zasutým pracovním zkušenostem a návykům nesmírně těžké. Nezbývá, než se vrátit na Balkán, najít Ograju a spustit se do hlubin.
Slepý jeskynní brouk Nauticiella stygivaga patří mezi jedny z hrdinů knížky Romana Mlejnka. Přestože není tím nejdůležitějším, vyskytuje se coby ozdobný grafický prvek na každé stránce. Grafický obaz knížky dále tvoří černobílé fotografie několika autorů spolu s několika kresbami.
Nehodí se prozradit pointu, nicméně autorovi těchto řádků, jenž z duše nesnáší sladkobolné hoollywoodské konce, nesmírně imponuje závěr. Princip, že v napětí se čtenář udržet až do poslední stránky je tady vrchovatě využit. A konec není… sladkobolný.
Mlejnek R.: Cesta slepých brouků, vydáno vlastním nákladem roku 2011
