Česká výprava kempovala v oblasti Templefjorden. Zabezpečila přes noc stany poplašným zařízením. Medvěd se tam však dostal, aniž by spustil alarm. Vytáhl jednoho člena výpravy ven. Nakonec jej postřelila žena z vedlejšího stanu. Muž utrpěl pouze lehká zranění, zraněný medvěd se odplazil a byl zabit o hodinu později místní policií.
Vyšetřování případu střetu medvěda s českými turisty na Špicberkách stále probíhá, nicméně je pravděpodobné, že oficiálně nebudou členové výpravy stíháni za neadekvátní střelbu. Podle oficiálních pravidel je totiž v zásadě dostatečné mít s sebou střelnou zbraň a přes noc nainstalované poplašné zařízení. Jako v mnoha jiných situacích, ale narážíme na to, že „technická“ či „oficiální“ stránka věci se od praxe v mnohém liší.
| Poplašné zařízení kolem stanů funguje následovně: na několik tyčí se připevní patrony s pojistkou. Ty se pak propojí lankem, které pokud se protrhne (projde jím medvěd či jiné zvíře), uvolní pojistku a patrona vybuchne, se světlem či bez v závislosti na typu náboje. Rána medvěda vystraší a ten uteče. |
Když oficiálně požadovaná výbava nestačí
Začněme u poplašného zařízení, jenž je oficiálně dostatečné, ale jehož spolehlivost zdaleka není stoprocentní. Za prvé není nikdy jisté, že se medvěd poleká. Za druhé není zaručeno, že se vůbec spustí: zvláště ve velkých mrazech technika selhává. Za třetí jako několik jiných i tento případ ukázal, že nastavení správné výšky drátu není jednoduché (někdy se proto nastaví dráty dva, každý v jiné výšce; to ale vyžaduje dvojnásobné množství munice, která není ani levná, ani snadno dostupná).
V březnu průměrných –16 stupňů navíc práci s drátem a kovem nijak neusnadňuje a (zejména bez zkušeností) není těžké nastavit poplašné zařízení špatně. A nakonec se (byť s malou pravděpodobností, ale přece) může stát i to, že chytrý medvěd si drátu všimne a překročí ho, případně podleze. Pouhé poplašné zařízení tedy vždy znamená určité riziko. Proto se v praxi používá systém hlídek, které medvěda zaznamenají již z dálky a mohou patřičně reagovat – podle situace se rychle vzdálit z místa (a mít pokud možno medvěda stále na očích), případně snažit se ho vystrašit.
Střelba by potom měla být až poslední volbou, v situaci přímého ohrožení života. Zejména na místě, kde se výprava zdržovala (v blízkosti zamrzlého fjordu, na kterém bylo pozorováno několik medvědů) není pouhé oficiálně požadované poplašné zařízení dostatečná prevence a dobrá hlídka je naprosto nezbytná.
Podcenění situace
Některé zdroje tvrdí, že medvěd přišel během 15 minut, kdy hlídka budila ostatní a připravovala snídani. Na daném místě je ovšem vidět na kilometry daleko, počasí v tu dobu bylo výborné a viditelnost též. V takových podmínkách je s podivem, že hlídka nezaznamenala medvěda mnohem dříve a během několika minut byli všichni překvapeni, když přišel medvěd až ke stanům. Jinde se dočteme, že po páté hodině ranní žádná hlídka nebyla a všichni šli spát. Přestože spoléhat na poplašné zařízení vždy znamená potenciální riziko, v praxi by to za určitých podmínek mohlo být pochopitelné – zejména v menším počtu lidí jsou noční hlídky dlouhodobě relativně vyčerpávající a následné dny s těžkým nákladem v mrazivých podmínkách náročné.
| O cílech a záměrech expedice Arctos 5 – Svalbard Eclipse, jejíž člen byl ledním medvědem napaden, jsme psali již před jejich odletem. Hlavním cílem bylo pozorování úplného zatmění Slunce, které bylo v pátek 20. března viditelné jen z úzkého pásu na Zemi na sever od Evropy, z pevniny především ze Špicberků a Faerských ostrovů. |
Jak jsem ale již zmínila, na místě, kde výprava tábořila, je pouhá instalace poplašného zařízení hra s ohněm a hlídkovat v 6 lidech jednu noc je za normálních okolností únosné. Která z verzí příběhu je pravdivá vědí pouze samotní členové výpravy. Faktem zůstává, že v době příchodu medvěda nebyl nikdo venku, pušky nebyly při ruce stejně jako revolvery ve stanu, ze kterého medvěd muže vytáhl. Chyba se vyskytla (ať již na straně techniky, lidského faktoru anebo obojího) a v kombinaci s nešťastnou volbou místa tábořiště se bohužel ukázala být (medvědovi) osudnou.
V ideálním případě by stanový tábor neměl ležet v blízkosti pláží a zvláště zamrzlých fjordů. Jsou to oblasti, ve kterých medvědi loví potravu a pravděpodobnost setkání se zvířetem se výrazně zvyšuje. Na druhou stranu ne vždy je na výběr a je důležité, aby terén kolem kempu byl přehledný a případný příchod medvěda byl zaznamenán co nejdříve – a rozsáhlé pláže a zamrzlé fjordy jsou z tohoto hlediska ideální. Často se v terénu musí tyto dva faktory vyvažovat. Oblast Templefjorden, ve které se česká výprava pohybovala, je ale v této době jednoznačně oblastí nebezpečnou.
Tábor v jámě lvové
Templefjorden je místo, kde se na jaře každoročně vyskytují lední medvědi lovící tuleně. Během několika posledních týdnů zde byli pozorováni minimálně tři – z toho jedna medvědice s mláďaty. Oblast byla na místní poměry hojně navštěvována turisty na sněžných skútrech v rámci organizovaných „polar bear safari“. Vydat se do oblasti, kde se aktuálně medvědi pohybují, vyžaduje extrémně opatrné jednání. A tábořit v této situaci pouhých pár set metrů od zamrzlého fjordu, znamená spát v jámě lvové. Obzvláště nepochopitelná se volba tábořiště jeví ve chvíli, kdy pouhých pár kilometrů od fjordu je rozsáhlé údolí, které je přehledné a pokud by se skupina přesunula jen o kousek dál, riziko setkání s medvědem by se výrazně snížilo.
V rámci lyžařské exkurze jsme oblastí Templefjorden projížděli přibližně týden před českou výpravou. Kemp jsme postavili několik kilometrů od hranice fjordu a i tak jsme měli hlídky po dvou od chvíle, kdy jsme dorazili na místo až do doby, kdy jsme odjížděli. Přes 20 kilometrů lyžování na zamrzlém fjordu jsme několikrát zastavili na skútrech projíždějící průvodce a získávali aktuální informace o místě, kde se medvěd pohybuje. Mnohokrát jsme zastavovali a rozhlíželi dalekohledem, abychom se vyhnuli překvapení či vystrašení medvěda. Měli jsme informace o medvědovi, který žral uloveného tuleně a následně odešel směrem na jihovýchodní pobřeží. Po několika kilometrech jsme medvěda zahlédli v dalekohledu – ležel na kopci na kraji fjordu, v místě, kde začíná ledovcová moréna. Ve velice bezpečné vzdálenosti jsme rychle prošli.
Viděli jsme, že nás medvěd zaznamenal a bez zájmu ležel dál. V tu chvíli jsme se na pár minut zastavili, aby se všichni členové skupiny mohli podívat dalekohledem a zkusit udělat pár fotek. Po pár minutách jsme ale lyžovali dál – příliš dlouhé postávání by mohlo vzbudit medvědovu pozornost. Medvěda jsme měli stále na pozoru, signální i lovecké pušky připravené. Ten den znamenal mnoho zastávek a více či méně rychlého promýšlení situace, včetně záložních plánů. Navíc jsme se snažili vyvážit bezpečnost spolu se zážitkem, které setkání s ledním medvědem přináší – proto ta krátká zastávka s fotoaparáty. Je to opět jeden z dalších choulostivých a rozporuplných faktorů během pobytu v místní přírodě: snaha o minimalizaci rizika a maximalizaci zážitku.
Souhra nešťastných náhod
Samozřejmě situace nejsou vždy ideální a člověk musí často slevovat a balancovat. To ale zároveň znamená zvyšovat riziko a jeho důsledky. Pravděpodobnost setkání s medvědem je malá, ale když přijde, je to setkání nebezpečné. Podobně jako spuštění laviny: v nebezpečných oblastech se z 95% nic nestane. Problém je, když dojde na oněch 5% a to jsou přesně situace, kterým je nutno předejít, případně se na ně dobře připravit.
Zdá se, že česká výprava (minimálně ten den) z nějakého důvodu podcenila situaci, ve které se nacházela – a mnoho malých chyb vedlo ke smutnému konci. Výběr pozice kempu byla přitom možná chyba největší. Není mi známo, zda informaci o medvědovi čeští turisté měli, či nikoliv. Je to ale jedna věcí, která byť není oficiálně požadována, je zásadní: zjištění aktuálních a přesných informací o místech, do kterých se turisté vydávají. Ať se jedná o výskyt medvědů, stav ledu na zamrzlých fjordech, výskyt trhlin na ledovcích či počasí. Bez těchto informací by se nikdo do divočiny vydat neměl.
Nemyslím si, že by se měl člověk vyhýbat Špicberkám či podobným oblastem. Je ale nutné být opatrný, mít informace a znalosti, promýšlet situace a mít na vědomí bezpečnost vlastní stejně jako bezpečnost medvědů. Jsou to zvířata chráněná, nikoliv pro nic za nic. A cílem pobytu v přírodě by měl být spíše soulad, než stavění jedné ze stran na výši. Být v přírodě není boj, nejde o vítězství ani nejde o to, izolovat přírodu od lidí. Jde o soulad, prožitek, zkušenosti a vzpomínky, které jsou tím cennější, čím méně škody nastane.
| Lední medvědi nejsou agresivní zvířata. Spíše než agresivní jsou zvědaví – nemají přirozeného nepřítele a pokud se v terénu vyskytne něco, co neznají, jdou to prozkoumat. Agresivní jednání zvířat přichází tehdy, pokud jsou hladoví, případně pokud se cítí ohroženi. To ale neznamená, že to nejsou zvířata nebezpečná – on když si takový medvěd přijde zjistit, co či kdo to v tom stanu leží, tak to v žádném případě neskončí dobře. Poslední tragická událost z roku 2011, při které zahynul mladý kluk i medvěd, byla v několika ohledech podobná této: šlo o stejnou oblast, skupina neměla noční hlídku, pouze poplašný systém, který se nespustil a hladový medvěd přišel až do tábora kde poranil několik lidí, z nichž jeden zraněním podlehl. Přestože situaci se dalo předejít, nikdo nebyl potrestán, neboť podle zákona je povinný pouze poplašný systém. |
Balancování na hranici života a smrti
Špicberky jsou nádherné místo otevřené pro ty, kteří chtějí vidět místní přírodu. Podmínky jsou ale drsné a neúprosné a malé chyby mohou mít fatální důsledky. Nejde jen o medvědy a mrazivé teploty, ale i o izolovanost místa. Pouhých pár kilometrů od města člověk může čekat na pomoc hodinu, ale při špatném počasí také několik desítek hodin. Poraněný člen výpravy prohlásil, že se nebojí se vrátit. Že je mu líto mrtvého medvěda, ale že neudělali nic špatně a šlo pouze o sérii nešťastných náhod.
Přála bych si, aby se členové výpravy alespoň mezi sebou diskutovali svá rozhodnutí a jednání, které je přivedlo do situace, kdy byli ohroženi na životě a nakonec bylo nezbytné zastřelit chráněné zvíře. Jistě, určitá dávka neštěstí přispěla, ale jsou to právě nešťastné náhody, na které bychom měli být připraveni. Vydat se na polární výpravu znamená neustále balancovat. Mnohé situace a otázky nemají jednoznačné odpovědi: existují klady a zápory, které člověk musí zkombinovat a znát důsledky. Není příliš prostoru pro chyby či aroganci. I s léty zkušeností je nezbytné pochybovat, neustále se učit a mít respekt. Arktida může každý den překvapit i ty nejzkušenější a nejpřipravenější.
Autorka Eva Kotašková je sociální antropoložka. V současné době žije na Špicberkách, studuje průvodcovství zaměřené na arktické oblasti a pracuje pro jednu z místních turistických organizací.
Autorem fotografií je Julian Wystryk.
