Česká mistryně v boulderingu Karina Bílková uspěla i na adidas Rockstars

V ženské kategorii se do finále kvalifikovaly dvě Francouzky – Mathilde Becerra a Melissa Le Neve, loni poražená superfinalistka Shauna Coxsey z Velké Británie, Švýcarka Petra Klinger, Slovinka Mina Markovic a asi největší favoritka, Japonka Akiyo Noguchi. První boulder byl nastaven velmi náročný, žádná ze závodnic nezapsala ani bod za dosažení zóny. O postupu dále tak rozhodoval výsledek na druhém boulderu, na TOP na něm dosáhly Markovic, Noguchi a Klinger, ta pak jako jediná nevylezla třetí boulder a diváky tak čekalo japonsko-slovinské superfinále. To zvládla rychleji japonská lezkyně Akyio Noguchi a radovala se tak z vítězství a s tím související prémie 4000 Euro.

V závodě mužů se do finále dostali Australan James Kassay, loni druhý Rus Rustam Gelmanov, Japonec Sei Sugimoto, překvapivý vítěz z roku 2013 Jernej Kruder ze Slovinska, osmnáctiletý Korejec Jongwon Chon a známý Kanaďan Sean McColl, který vyhrál v roce 2012. Sestava se po dvou finálových boulderech zúží na polovinu, medaile mají jisté McColl, Chon a Kruder. Na třetím finálovém boulderu nejhůř vede Jernej Kruder, takže do superfinále postupuje Sean McColl a Jongwon Chon.

Superfinále, kdy závodníci lezou stejný boulder na čas, je pomyslnou třešničkou na dortu a výstup Korejce a Kanaďana byl spíše uměleckým vystoupením synchronizovaných lezců než závodem, na vrcholu rozhodovaly setiny vteřiny a poražený Chon se v prvních chvílích radoval z vítězství. Již podruhé tak zvítězil Sean McColl.

Jak svou účast viděla mistryně ČR v boulderingu Karina Bílková?

Když mi adidas nabídl, abych se jela podívat na závody, zaradovala jsem se. Bude to určitě krásně zorganizovaný závod, kam se s radostí podívám nejenom jako závodnice, ale i jako organizátorka tuzemských závodů. Jak se ale závod blížil, padala na mě čím dál tím větší nervozita, která se zvýšila pokaždé, když jsem se podívala na rozšiřující se soupis pozvaných závodnic. Po nepříliš povedeném závodu v Teplicích jsem se necítila na soupeření se světovou špičkou, ale na mistrovství ČR ve Slaném, které jsem vyhrála, se opět potvrdilo, že bouldry jsou i o tom, komu jak sednou a že třeba nebude tak zle.

Společně se mnou vyrazil reprezentovat i Honza Jeliga. Před páteční kvalifikací jsme se odprezentovali a šli se podívat na bouldery. Poradíme se, jak bychom to lezli a jdeme se rozlézat. Ze startovky zjišťuji, že holek je nakonec jenom 21, což znamená, že stačí přelézt jednu holku a budu v semifinále. Není to nereálné, ale bude to těžké. Honza mi na sebedůvěře moc nepřidává – točí hlavou dokola a říká, kde se která holka na kterém závodu světového poháru jak umístila.

Bouldery jsou bezesporu těžké, ale lezitelné. Bojuji, co to dá, ale neleze se mi úplně dobře, trochu tápu, jak se má co lézt a zbytečně ztrácím pokusy. Vidím, jak propastný je rozdíl mezi mnou a špičkou startovního pole – síla v prstech, rukách i celém těle. Po kvalifikaci vůbec nevím, jak jsem mohla zalézt, tak čekáme na výsledky. Honza není se svým výkonem spokojený a je mu jasné, že je mimo hru o semifinále. Já taky nejsem spokojená, hlava mě zbytečně brzdila a nelezla jsem optimálně. Ale co, už to nenapravím. Nakonec 19. místo a postup, dnes splněno a cíl na další den je tedy jasný, nepohoršit si. Honza končí 31.

V sobotu od rána jsem nervózní a po tom, co vidím bouldry, už na mě padne regulérní splín, co tady dělám, protože bouldry vypadají hodně těžce. Při rozlezení si přijdu úplně nesvá. Ale pak se ve mně cosi zlomí. Rozhlédnu se a vidím, že i ostatní holky jsou nervózní a že pro druhou polovinu závodního pole jsem stejnou konkurentkou, jako jsou ony pro mne.

A je to tady. Na prvním bouldru dávám na první pokus zónu a bojuju s dalšími kroky. Padám, omrknu, jestli tam náhodou nevymýšlím kravinu a znovu zkouším. Nad zónu se mi ale nedaří dostat, ale podle toho, jak se vracejí závodnice a podle ohlasů z publika, na tom nejsem nejhůř. Vracím se do izolace a definitivně ze mě padá stres a nervozita. Na dvojce dávám taky zónu, ale až na šestý pokus. Nevadí, jedeme dál. Trojka mě ztrestá za to, že jsem slabá, a tak chci vybojovat zónu aspoň ještě na čtvrtém boulderu, což se mi na čtvrtý pokus podaří. Nakonec je z toho 13. místo a obrovská radost.

Finále si nemůžeme nechat ujít. Na začátku celá hala jen vlažně tleská při výkonech. Není se totiž moc na co koukat, bouldry jsou na závodníky příliš těžké a vůbec se netopuje a velmi ojediněle dá někdo aspoň zónu. Ale postupně závod graduje a i díky perfektní tečce v podobě superfinále má adidas Rockstars skvělou atmosféru.

Cestou zpět hodnotíme s Honzou úroveň závodů, zázemí pro závodníky i koukatelnost bouldrů. Shodujeme se, že ta světová úroveň je opravdu jinde a že pokud se chceme my někdy na tuhle úroveň dosáhnout, tak nás ještě čeká dlouhá cesta. Drobnosti dělají závod a o tomhle víkendu jsme se o tom hodně přesvědčili. V perfektní organizaci, gradování závodu a péči o své svěřence se tomuto závodu jen tak nějaký nevyrovná. Na závěr patří velký dík adidasu za pozvání na tuhle akci, kterou jsme si strašně užili. Snad se tam příští rok podíváme zase a třeba na tom budeme zas o kousek líp.

Krátký sestřih ze závodního dne