Brzdění na sněhu

Brzdění tedy sleduje dva cíle: 1) pokud možno zastavení pádu, 2) zpomalení pádu. Vlastní brzdění se provádí buď rukama a nohama, případně některým předmětem. Standardní pomůckou pro brzdění na sněhu je cepín, ale pokud ho nemáme k dispozici, může se s nižší účinností použít například teleskopická turistická hůlka, v nouzi lze šáhnout i po topůrku lavinové lopaty, sněhové kolíkové kotvě, delší skalní skobě, a v úplně nejvyšší nouzi je lepší než nic i vhodně tvarovaný ostrý kámen.

Brzdění bez cepínu

S prázdmýma rukama není zastavení zvláště na firnovém svahu žádná legrace, a může se také stát, že se zastavit nepodaří. Proto je na místě nejprve varovat, že pohyb na sněhových svazích bez cepínu nebo jakékoliv brzdící pomůcky není vhodný, a vždy je potřeba dobře uvážit, zda jsou podmínky (sklon svahu, jeho délka, charakter zakončení svahu a dojezdu po něm) takové, aby bylo dané počínání ospraveditelné. Bez cepínu bychom se měli pohybovat jen po mírných svazích s potencionálním bezpečným dojezdem.

Vlastní zastavení se provede zarytím rukou a chodidel do sněhu. Aby se tyto zaryly dostatečně silně, musí působit ve směru mířícím dovnitř sněhové vrstvy, a toho docílíme zdvižením těla nad povrch sněhu (jakobychom dělali cvik zvaný klik). Tip: Vemte si rukavice, tedy i v létě je mít připravené a při vstupu na firnový svah je nasadit.

Brzdění na firnovém svahu bez cepínu a maček

Naopak chybou by bylo zůstat tělem položený na zemi, protože pak ruce a chodidla jsou v pohybu namířená rovnoběžně s povrchem, a tedy po něm sklouzávají a jejich zarytí do sněhu je nedostatečné.

Brzdění s cepínem

K brzdění stačí klasický turistický cepín (délka cca 70 cm) se zobákem a lopatkou. Dobře lze brzdit i krátkým cepínem, který se naopak při brzdění lépe drží a ovládá. Na tvrdém firnovém sněhu se brzdí zobákem cepínu, v měkkém sypkém sněhu se brzdí lopatkou. Ovšem pokud je pod měkkou vrstvou sněhu spodní vrstva tvrdého, na který se při brzdění prohrábneme, tak je nutno brzdit zobákem cepínu. Při pohybu na sněhu mít vždy na rukou nasazené rukavice! Zvláště velmi tvrdý firnový sníh je jak „šmirglpapír“ a dokáže holé ruce při snaze o zabrzdění rozdrásat do krve, až na kost.

Po upadnutí na sněhu začneme sklouzávat dolů. Rychlost pádu samozřejmě závisí na sklonu svahu, vlastnostech sněhu, a na našem oblečení a výstroji. Na svahu s tvrdým sněhem (firn) o sklonu víc jak 40° už po pár metrech je rychlost pádu pořádná, téměř se blíží rychlosti volného pádu. Pokud máme hladké oblečení z umělých vláken (šusťákové kalhoty a větrovku), tření mezi oblečením a sněhem bude menší, rychlost pádu bude větší. Někteří výrobci oblečení dělají povrch svrchních oděvů jemně vroubkovaný, právě za účelem zvýšení tření o sníh při pádu na sněhovém svahu. Brzdící efekt ale není nijak obrovský… Daleko více dokáže pád zpomalit, pokud na sobě máme postroj úvazu (sedák, prsák, popř. celotělový). Popruhy úvazu se drhnou o sníh poměrně znatelně, ale samy o sobě pád také nezastaví. Ale i tak je jen doporučení hodné na postup po sněhovém svahu mít na sobě úvaz, na něm i pár karabin či expresek. Aspoň pád v mírnějších situacích zpomalí. Jen je nutné, aby expresky, apod., jenž na sobě budeme mít zavěšené, byly krátké a nepletly se pod nohy, zvláště pozor při chůzi na zachycení bodců maček za materiál pověšený na úvazu!

Pokud bychom rezignovali a nebrzdili, tak například už při pouhém pádu po svahu o sklonu 45°, dlouhém toliko 20 m a na tvrdém sněhu, dosáhneme rychlosti něco kolem 70 km/h. Jestliže dole pod svahem narazíme na nějakou překážku (balvan, sérak, skalnatý útes), tak je to, jako bychom seděli na kapotě auta jedoucího „sedmdesátkou“, a to narazilo na zeď. Jak nám v tu chvíli asi bude?

Důležité pro efektivní brždění na sněhu je správné držení cepínu. Cepín se musí držet za hlavici, a tím hrotem, kterým chceme případně brzdit, nastaveným v opačném směru, než je náš pohled. A to jak při výstupu, traverzu, tak i sestupu. Cepín mít k ruce připojen i poutkem! Správné držení cepínu nám umožňuje jednou rukou stále držet cepín za hlavici (jak před pádem, tak i během pádu), a druhou rukou musíme jen uchopit dole topůrko cepínu. Je to bezkonkurenčně nejrychlejší způsob, jak uchopit oběma rukama cepín za hlavici a i za dolní bodec, a mít při tom námi požadovaný hrot cepínu nastaven k zemi. Někteří lidé to považují na nepřirozené, a instinktivně tíhnou k tomu rukama přehmatávat, tedy rukou z hlavice přesáhnout na topůrko, a volnou rukou chytat hlavici. Nejspíše proto, že chtějí mít svou zručnou ruku (např. praváci pravačku) na dolním konci topůrka u bodce a lépe tak ovládat cepín. Je to však chyba: při přehmatávání cepín můžeme ztratit tím, že se nám vytrhne z ruky při jeho chvilkovém zadrhnutí se o sníh, navíc tím ztrácíme čas, pád rychle nabírá na rychlosti a každá vteřina je dobrá.

Správný úchop cepínu za hlavici

Pokud na nohách nemáme mačky, brzdíme při pádu kromě cepínu i nohama. Jakmile pocítíme, že jsme ztratili rovnováhu a není šance to vybrat, je ze začátku jedno, jak tělem na svah dopadneme, první je jakkoliv reflexivně se pokusit po dopadu na povrch se zastavit. Prostě jakkoliv, v tuto chvíli (jedná se tak o vteřinu!) nehledět na nějakou předepsanou pózu těla… zkrátka zastavit to! Když to nevyjde a začneme sjíždět po sněhu dolů, je nutno zachovat klid, chladnou hlavu, nepanikařit, a pohotově konat.

Základní pozice pro brzdění cepínem

Pád na čelo bez maček

To jsme dopadli docela dobře. Protože nemáme mačky, můžeme svěsit nohy na zem, mírně nohy roztáhnout a špičkami bot rýt do sněhu. Dosud volnou rukou chytit topůrko cepínu za dolní část, cepín si oběma rukama přitáhnout pod tělo, topůrko bude zhruba úhlopříčně pod trupem, hlavici cepínu mít vedle ramena, a nalehnout na cepín. Zobák cepínu tlačit do sněhu, bodec cepínu nazdvihovat nad povrch sněhu. Nadzdvižení bodce je moc důležité. Bodec se nesmí zabodnout, jinak by se cepín dostal do rotace, hlavice cepínu by se zvrátila dozadu!

Pád na záda bez maček

Musíme konat rychle. Zůstaneme na zádech, v rukou si připravíme cepín. Jednou rukou ho už držíme za hlavici, takže jen druhou rukou uchopit topůrko dole, během toho budeme sjíždět dolů, padat. Jakmile jsme připraveni, švihem celým tělem se přetočíme na břicho – a dál se postupuje jako při pádu na čelo.

Pád s mačkami na čelo

Mačky se nesmí dostat do záběru ve sněhu! Jakmile by se mačky zadrhly, tělo by se dostalo do rotace, těžší trup by pokračoval v pádu, předletěl by nohy, následovala by salta, kotrmelce. To je nejhorší, co nás může potkat. Takže po spadnutí na povrch sněhu nutno nohy nadzvednout – jedná se však o pohyb, který je proti přirozeným reflexům. Člověk instinktivně tíhne k tomu nohama brzdit, ale musí se na to dávat pozor a neudělat to. Je tedy opravdu nezbytné mít ténto úkon nacvičený.

Pád s mačkami na záda

Když jsme na zádech, přitáhnout kolena k břichu, a jakmile provedeme otočení na břicho a začneme nalehávat na cepín, nohy se musí zvednout ohnutím nohou v kolenou tak, aby mačky byly zvednuty nad povrch sněhu. A vydržet tak až do zastavení. I v tomto případě platí, že se jedná o nepřirozený manévr, a tudíž je třeba jej mít nacvičený.

Pád hlavou dolů

Není to příjemné. Zvláště hlavou dolů a na zádech je nejhorší možná varianta. Avšak klidným konáním vše zachráníme. Rychle uchopíme cepín do obou rukou. Pokud jsme nejprve na zádech, tak se pomocí cepínu zaseknutého bokem od těla překulíme na břicho.

Pokud padáme hlavou dolů na břiše, tak zobákem cepínu začneme znatelně bokem před sebou slabě brzdit, topůrko držíme nadzdvihnuté. Tím, jak zobák cepínu zarážíme bokem, začne se naše tělo otáčet, neboť předek brzdí, ale nohy vzadu jsou rychlejší. Nutno dbát na to, abychom nezarazili zobák cepínu před sebe a nenarazili do něj, což by způsobilo kotrmelce, jak bychom přes cepín přelétli. Pokud brzdíme bokem od osy těla, tak se postupně přetočíme tak, že jsme hlavou nahoru, a nohama padáme napřed. Pak už pokračujeme jako při pádu na čelo. Pokud máme mačky, dbáme na to, abychom jimi nezaryli do sněhu.

Rady pro brzdění cepínem

Napoprvé nemusí zabrzdění cepínem vyjít. Příklad: naleháváme na cepín, zobák cepínu se zarývá do sněhu, pád se už zpomaluje, už se zdá, že se zastaví, ale pak najenou se zobák cepínu vytrhne ze sněhu (doprovázeno cuknutím). V ten moment je důležité nepustit se cepínu, ani nepřipustit, aby se nám natáhly ruce nahoru. Nutno stále držet cepín u trupu těla, znova na něj nalehnout a brzdit.

Když už se do rotace dostaneme, a děláme kotrmelce, snažit se při dopadu na zadek rozplácnout rukama nohama od těla, aby rotování těla ustalo. Pak už sjíždíme (padáme) po zádech, a dál postupovat, jak bylo uvedeno výše v textu.

Nikdy na brzdění cepínem nerezignujte. Když se pád nepodaří zastavit, tak se aspoň zpomalí, takže pod svahem nenarazíte na překážku takovou silou, jako kdyby jste nebrzdili.

Jako většinu úkonů v horolezectví i brzdění při pádu na zasněžených svazích je nutné opakovaně cvičit. Věnovat nácviku čas někde u chaty, když podmínky nejsou ideální pro „vážnout túru“, rozdhoně není čas ztracený.

Rychlost pádu na sněhu

Rychlost pádu na sněhu je dána několika faktory. Především je to sklon svahu, pak míra tření mezi padající osobou a povrchem sněhu. Ostatní vlivy jsou už méně podstatné. Samozřejmě platí, že čím je sníh měkčí a tělo padajícího se do něj boří, je pád pomalejší, zatímco na tvrdém sněhu je rychlost pádu větší. Obvykle mají začátečníci tendenci rychlost pádu na sněhovém svahu podceňovat. Roli v tom hrají jednak zkreslené představy získané při různém zábavném sjíždění sněhových svahů, kdy si člověk zpětně neuvědomí, jak mírné a krátké ve skutečnosti svahy pro kdysi dávné sáňkování byly. Kdežto v horolezeckém terénu je vše jinak, svah je daleko více strmý a hlavně tato strmost ve většině případů v průběhu svahu není přerušená rovinkou, nepřechází brzy v poklidný dojezd, ale mnohdy končí propastí, trhlinou nebo nějakou kamennou překážkou.

Je nutné si být vědom toho, že v průběhu pádu na sněhovém svahu v obvyklém horolezeckém terénu většinou brzy dosáhneme rychlosti, která se blíží rychlosti volného pádu (jako bychom letěli vzduchem). Zvláště markantní je to při pádu na svahu tvořeném tvrdým firnovým sněhem, kde je minimální tření a rychlost při zvyšujícím se sklonem dramaticky roste.

Při pádu na firnovém sněhu se rychlost velmi rychle blíží rychlosti volného pádu. Zvláště na tvrdém firnovém sněhu, kde je tření zanedbatelné. (Měření hodnot: DAV)

Tomáš Kublák, autor internetové učebnice Horolezecká metodika.