Boj s pijavicemi na treku v Uttrančalpradéši

Navíc musí být v oblasti, kde jsme nebyli. A tak vlastně ani není z čeho vybírat. Nakonec volíme trek v Uttrančal z Joshimat do Ghat.

Vlakem do Hardwáru

Na vlakovém nádraží v New Delhi kupujeme lístky do třídy slipper (lehátka v druhé třídě za 150 R = 90 Kč) Musoriny expres do Hardwáru. Večer přejíždíme rikšou na vlakové nádraží Old Delhi a po chvíli hledání jsme na  tom správném nástupišti a v tom správném vagonu.

Železnici budovali Angličané a tak nás ani nepřekvapuje přesný odjezd z tohoto zdánlivě chaotického nádraží. Naši spolucestující si zamykají řetězem a visacím zámkem zavazadla, což se nám zdá zbytečné, neboť nemáme s krádežemi v Indii dosud žádné zkušenosti. Navíc v každém vagonu jede jako doprovod policista s historickou flintou.

V šest hodin ráno následující den přijíždíme do Hardwaru a za 15 R do jednoho z nejposvátnějších hinduistických měst, Rišikéše. Od jednoho dobrého muže máme v hinduistickém jazyce napsaný cíl naší cesty, což nám usnadňuje situaci, protože anglicky na nádraží nikdo nemluví.

V Joshimath

Máme štěstí a za 45 minut vyjíždíme přímou autobusovou linkou do Joshimath. Spolucestující v oranžových turbanech vypadají sympaticky. Po 9 hodinách rychlé jízdy nad prudkými srázy dojíždíme po 260 km do našeho cíle v nadmořské výšce kolem 1800 m.

Při večeři se seznamujeme s majitelem kávových plantáží. Také to nemá jednoduché. Povzdechne si nad slony, kteří shazují stromy na elektrické ohradníky, aby se mohli napást a pochutnat na kávových keřících a tím způsobit majiteli značnou škodu (jiný kraj, jiné problémy).

Vytušený směr na Kuari Pass

Následující dopoledne vyjíždíme kabinovou lanovkou do Auli (2760 m) a se skupinovou Angličanů obdivujeme druhý nejvyšší vrchol Indie Nandá Devi (7861 m).Dočítáme se o nutnosti trekového permitu, jenž lze získat v kanceláři forest office. Kde úřad sídlí, raději nezjišťujeme, abychom na sebe zbytečně neupozornili. Zdržení způsobené indickou byrokracií může být značné. Nakonec vše zachraňuje a řeší pracovník ochranář na horní stanici lanovky, u něhož kupujeme povolení na 5 dní.

Naše dvě mapy (indická a z Lonely Planet – Treking v Indian Himalay) v měřítku 1 : 460 000 se rozcházejí asi o 30° a tak směr našeho dnešního cíle Kuari Passu (3640 m) určujeme aritmetickým průměrem, citem a zkušenostmi. O správnosti směru nás občas utvrdí pastevci neurčitým mávnutím a zakroucením hlavy – čert aby se v nich vyznal.

V jednom ze sedel nás překvapuje stádečko vodních buvolů zanechaných zcela bez dozoru. Několikametráková zvířata vypadají tupě a nebudí v nás velké obavy. Je nám záhadou, zdali je mají na maso či mléko nebo proč? Po 16 km se nám daří trefit to hlavní správné sedlo Kuari a tím máme vyhráno do konce treku.

Po celou další trasu přes 3 sedla a doliny je zbudována znatelná stezka, místy dokonce dlážděná kamením. Pozdě večer, již za tmy, nás ve stanu navštěvuje pastevec se synem, a tak se pokoušíme uplatnit základní hindí slovník z našeho tištěného průvodce Rough Guide. Kapacita je vyčerpána po 15 minutách a pak jsme alespoň pozorováni našimi návštěvníky.

Cvrkot vesnice Pana

Ráno nás vítá modrou oblohou a hlavně skvělými výhledy na nejvyšší indické vrcholy.Obdivujeme trojvrchol Chauamba (7 138 m), Parvati (6 257 m), Nilanth (6 596 m). Naše stezka překračuje Kuari Pass a prudce klesá do deštného pralesa podobného tomu na Novém Zélandu. Jen je to tu značně živější – spousty ptáků, cvrčků či cikád, občas domácí vodní buvoli…

Za večera docházíme do přátelské vesnice Pana. Před domky ze štípaného kamene zraje kukuřice, obilí, rajčata i fazole, děti hrají kriket. Na konci vesnice na idylickém plácku stavíme stan a dáváme se do řeči s dvěma učiteli. Překvapují nás svými vědomostmi o ČR, vědí dokonce i to, že jsme se rozdělili se Slováky. Postupně kolem nás roste dav pozorovatelů, stejně jako druhý den ráno. Ještě že jsme stihli jít alespoň na záchod bez sledovačů.

Další přátelská vesnička

Po několika km se vznáší nad našimi hlavami asi 15 orlosupů s rozpětím křídel alespoň 1,5 metru. Závidíme jim rychlost a lehkost pohybu. Po trávou porostlém mostě se dostáváme do další sympatické vesničky Changri.

Žáci ve školičce mají zrovna přestávku na oběd. Děti jsou milé a hezké, stejně jako mladá paní učitelka. Děláme celoškolní společné foto včetně psa a paní kuchařky, bereme si adresu a slibujeme, že fotky určitě pošleme. Vyzvídáme další trasu ,, Bude to up, up, up, and down, down, down“ a dnes již to nestihnete, zůstaňte v našem Guest Housu, radí paní učitelka. Je ale teprve 14 hodin a tak stoupáme do dalšího sedla.

Záludnosti deštného pralesa

Deštný prales je působivý – stromy popadané přes sebe, všude plno zeleně, bujná vegetace se stává ještě působivější s nastávajícím deštěm, mlhou a mraky. Je lépe promoknout nebo nepromoknout a totálně se zpotit?? U mne vyhrává varianta nalehko – triko, kraťasy, sandály.

Hned mne napadá, že vlhké prostředí je stvořené pro pijavice. Že by tu nebyly? Opak dokazují čtyři kousky přisáté na mých nohou (nejzákeřnější se schovala mezi prsty). Strhávám je navzdory všem teoretickým zásadám. Sůl nemáme a opalovat je v dešti zapalovačem je nereálné. Naštěstí tento druh nezpůsobuje dlouhodobé krvácení, jako jsem zažil v Malajsii. Neodpustím si připomenout Laďovi zkušenost z australského Quinslandu, kde jsem strhával pijavici z bělma mé přítelkyně Romany. Jedině hrubým násilím se dala odstranit a krvavé oko se po několika dnech zahojilo samo.

Zjišťujeme, že nejlepší outdoorové vybavení do místního podnebí je deštník. Za deště na vás neprší a za slunka jste zase pěkně ve stínu. Dokazuje to místňák žijící celý život outdoor s deštníkem a puštěným rádiem ,,Zrovna se hraje kriket Indie – Nový Zéland a to si nesmím přece nechat ujít,“ říká a mizí v mlze spěchaje do svého kamenného příbytku.

Večer nás zastihuje na samotném vrcholu kopce a stan stavíme za toho nejhustšího deště – jako by nemohl alespoň 10 minut počkat. Problém nastává s vodou, neboť deštěm se zkalily všechny okolní potůčky. Ale co, alespoň máme čaj plný minerálů.

Vzhůru dolů do cíle

Ráno zůstávám ohromeně stát – nad pralesními rozeklanými stromy se tyčí sněhem pokrytá asi 6000 metrů vysoká hora. Přeškoda, že právě za ní vychází slunce, a tak ji nemůžu vyfotit. Sestup do civilizace se zdá nekonečný, procházíme vesnicí Ramni, fotíme školačky, odpovídáme na časté How are you? Were are you from? a v pohodě dosahujeme nádherné dravé řeky. Podél ní po 10 km docházíme do našeho cíle, vesnice Ghat.

Dáváme si indickou klasiku – rice, dhal, capati and coca cola. Odsud jedeme indickým jeepem Sumo do Nandpraya, v autě pro 10 osob nás jede 15 až 18. Spolu s ostatními Indíky se usazuji na střeše (kdo se nevešel ani na ni, stojí na držáku rezervy a drží se střešního nosiče).

Po 20 km měníme střechu jeepa za střechu autobusu, zde musíme být ve střehu před závorami a elektrickým vedením, jež mohou být nebezpečné. Během jízdy k nám vylézá z okénka průvodčí a navigátor v jedné osobě, aby nás zkasíroval. Posléze autobus zastavují policisté – dle nich není přípustné, aby bílí turisté jeli na střeše, a tak poslušně slézáme do opravdu plného autobusu. Ale žádná pokuta (ta by následovala u nás), žádný vymáhaný úplatek (jako v Rusku), jen upozornění a jede se dál.

Sandály jako nové

Další den přijíždíme do Hardwáru, kde přihlížíme místním nepokojům – demonstrativnímu spálení slámové postavy. Nerozumíme tomu, ale jde z toho hrůza – proti davu jedinec nic nezmůže. U nádraží při sundávání bagáže mi definitivně odpadá podrážka z outdoorových sandálů Teva spider (jeden z nejlepších modelů).

V Indii ale není nic problém. Pět metrů od nás je na zemi švec a než sníme rice, dhal and sabji, jsou obě sandály slepeny a sešity za 100 rupií. Opava vydržela přes dalších 6 týdnů v Indii dodnes.