Po příletu do Hanoje nás vyzvedne tuktuk a zaveze do hostelu. Trochu se aklimatizujeme, najíme a chceme dospat dlouhý let. To se však úplně nepodaří. Uprostřed noci mě budí výkřik, s myšlenkou na vraždu nebo loupežné přepadení rozsvěcuji. Ukazuje se, že deseticentimetroví švábi jsou běžným příslušenstvím i lepších hostelů a že není dobré spát s otevřenou pusou. Nebohé hmyzáky vyhazuji oknem do slepičího výběhu.
Startujeme brzo ráno a míříme ven z Hanoje. Naše trasa povede podél toku Rudé řeky a po staré silnici spojující čínské hranice s vietnamským hlavním městem dojet do Sapy. Promotat se Hanojí se ukazuje trochu oříšek. Jednak kvůli obrovskému provozu, po silnicích se pohybuje vše, co má kola od bicyklů až po náklaďáky. Spíše než předpisy a značky se tu respektuje síla a zvykové právo. Po chvíli se tomu přizpůsobíme. Auta naštěstí téměř zmizí, jakmile mineme odbočku na novou dálnici směřující dopravu na sever země. Druhým problémem je, že jinde spolehlivé mapy.cz prostě nestíhají prudkou urbanizaci Hanoje. Tam, kde je v mapách zemědělská krajina, už v reálu stojí bludiště hanojského předměstí rodinných domků. Po půldenním bloudění se nám daří trefit tu správnou výpadovku.
Původní silnici vláda přestala udržovat a nyní jedeme po cestě dost proměnlivé kvality, od slušného asfaltu po velmi rozbitý, se stále častějšími úseky sypané šotoliny. Prvních pár dní se více méně přidržujeme Rudé řeky, jedné z vodních páteří Vietnamu. Krajina kolem je rovinatá a zemědělská. Až na výjimky projíždíme nekonečnými rýžovými poli střídanými vesnicemi. Je trochu oříšek najít večer místo na postavení stanu. Často skončíme na skladištích štěrku, který plovoucí bagry neúnavně těží ze dna řeky, nebo v chrámových okrscích za vesnicí.
Při jednom z bivaků, který si rozložíme mezi vesnickým hřištěm a malým chrámkem, se na nás přijde podívat skoro celá ves. Mladí z nás mají atrakci. Starší shání starostu a policii, aby náš pobyt oficiálně posvětili. Komunikace probíhá s minimem angličtiny, s minimem našich slovíček z vietnamštiny a pomocí překladače v telefonu. Stavím stan a pobíhám v trávě bez bot. Někdo z místních se ke mně přitočí a ptá se, jestli mi nevadí chodit naboso. Když odpovím že ne, s úsměvem mi prozradí, že hadi a škorpioni jsou tu velmi běžní.
Ostatně, bivak je v podstatě jen eufemismus pro to, že ležíme v moskytiéře, nepřikrytí na karimatkách a pod námi se tvoří kaluž potu. Z každého křoví a zavlažovací strouhy se do noci ozývá velmi hlasitý koncert žab a hmyzu. Nad ránem spadne teplota na 27 stupňů, všudypřítomná vlhkost zůstává.
Při jedné zastávce na jídlo se v místní vývařovně seznamujeme s mládencem vládnoucím překvapivě slušnou angličtinou. Ukazuje se, že je to místní učitel. Zve nás k sobě domů. Neodoláme možnosti podívat se, jak bydlí místní. Jsme představeni rodičům, pohoštěni kávou a ovocem. Dům je dosti bytelná stavba z betonu, dvorek před domem je obehnán nerezovou mříží, která v podstatě tvoří klec navazující na dům. Ostatně jako u většiny místních stavení. Ptáme se proč a dozvídáme se, že krádeže a přepadení tu nejsou zase tak výjimečná věc. Také si doplňujeme slovníček, který cestou postupně vzniká a pomáhá nám jazykově řešit naše základní potřeby. Nyní už vím, že až budeme shánět kam hlavu složit, řekne se to „kam čá“.
Definitivně jsme opustili asfaltový povrch a jedeme malými vesničkami po cestě, kterou nejvíc využívají skútry, zemědělská technika i stádečka vodních buvolů. Povrch cesty je bohužel sypaný drceným stavebním odpadem, ve kterém je všechno možné včetně šroubů, hřebíků a dlaždiček. Docela často stojíme jeden nebo druhý na ráfku a mně už pomalu dochází materiál, kterým bych mohl defekty řešit. Náhradní duše už jsou děravé jak válečný prapor a s lepením je obtíž, ve vysoké vlhkosti špatně drží samovulkanizační záplaty. Naštěstí je skoro každé píchnutí příležitost navázat družbu s místními. Vždycky se najde někdo, kdo k nám přisedne a kouká, co s kolem kutíme, i dobrou radu přidá. Jedna paní se mi dokonce pokouší štípnout právě zalepenou duši. Málo co se tu vyhodí, vše má ještě další použití. Chvíli se o ni přetahujeme, ale pak se mi rukama nohama podaří jí vysvětlit, že ten kus gumy ještě budu potřebovat. Paní nám pak na oplátku a jako omluvu věnuje pytlík neznámého ovoce o velikosti hrušky, které se, jak nám ukáže, před konzumací posype směsí soli a koření.
Jíme dvakrát za den v místních jídelnách a vývařovnách pro řidiče náklaďáků. Ráno i večer jsou to teplá jídla, která obvykle sestávají z polévky, rýže a různých omáček. S objednáváním je trochu potíž. Známe sice názvy několika běžných jídel, ale krajové pokrmy mají své vlastní názvy. Pokud mají obrázky, ukážeme, co chceme a kolik. Většinou jsou to ale vývařovny pro řidiče kamionů, které fungovaly před otevřením nové dálnice a mají svou největší slávu za sebou. Tady se prostě usměju na obsluhu, vlezu zaprášený a v propoceném dresu do kuchyně. Nadzdvihnu poklice u hrnců. Obvykle tam pobublává drůbež s veškerým příslušenstvím. Snažím se ignorovat vykukující slepičí pařátky, zobáky a uvařená očička a posunky učiním objednávku. Výhoda je, že součástí každého jídla je zelený čaj. Čajové lístky jsou v konvičce na výdrž, ale voda je převařená a tedy bezpečná. Ostatně nejpoužívanější naše vybavení je filtr na vodu. Vypijeme každý přes deset litrů, abychom doplnili, co za den vypotíme.
Pozvolna se blížíme k vietnamsko-čínským hranicím u města Lào Cai. I když oba státy formálně sdílí ideologii komunismu a deklarují přátelství na věčné časy i ekonomickou spolupráci, stále ještě se tu nezapomnělo na konflikt z roku 1979, kdy Čína napadla Vietnam ve snaze překreslit jeho severní hranici. Pohraniční pásmo je několik set metrů široký průsek v džungli, vybetonované koryto a pět metrů vysoký plot s několika řadami kotoučů ostnatého drátu. Rozhodně se tu nedoporučuje zastavovat, okounět anebo dokonce fotografovat.
Z Lào Cai se silnička začíná zdvihat do hor. Je vidět, že Sapa je bývalé koloniální lázeňské město a v současnosti vyhledávané turistické centrum. Všichni sem dorazili po nové dálnici autem nebo autobusem, případně vlakem. A právě se pokouší nacpat na špatnou úzkou silnici, která se kroutí po úbočích hor dosahujících až ke třem tisícům metrů. Šňůrou aut, autobusů, ale i dodávek a náklaďáků, které zásobují horské oblasti, se snažíme šlapat i my. Zařazený nejlehčí převod, pot z nás jen leje. Kolona se často zasekne, jak se v serpentinách někdo srazí. Pomalu se objíždí závaly hlíny, které napadaly na cestu, případně je potřeba počkat, až silničkou projede těžká technika, která tu staví hydroelektrárnu.
Celý den dupeme do kopce, a když už to nejde, vedeme kola po kraji. Při jedné takové chodecké vložce u nás zastaví pick-up a řidič nám suše oznámí, že naložíme kola na korbu a budeme bydlet v jeho hotelu. Vlastně ani neprotestujeme. Těch posledních sedm kilometrů do Sapy si tedy nemůžeme nárokovat. Ale nevadí, doputovali jsme na místo. Ubytujeme se a jako první ze sebe smýváme tuny prachu a potu. Díky tomu, že je Sapa ve výšce kolem 1 500 m n. m., panuje tu docela přijatelné klima, a tak se po docela dlouhé době pořádně vyspíme. Trávíme tu několik dní, celá oblast je zvláštní směsicí tradice a turismu.
Stačí ale vyrazit dál od centra a člověk může objevovat odlehlá údolíčka s terasami na pěstování rýže, pastviny s buvoly, hmongské vesnice s místními krasavicemi v národních krojích a ochutnávat lokální kuchyni. Když se nám zdá, že jsme vyčerpali vše, co bylo k vidění, naložíme kola do autobusu a vyrazíme zpět do Hanoje, vstříc dalším zážitkům.
Brad Pitt mezi lezeckými pytlíky.
Výběr testerů Světa outdooru
Vlétněte do nové sezóny s touto fast hikingovou raketou s nadpozemským komfortem
Hybrid stanu a tarpu pro dva (1,3 kg) za 4499 Kč
