Vychutnejte si radost z bruslení rázovitou krajinou Spreewaldu, nazývaném pro svou síť vodních kanálů „přírodními Benátkami severu“. Projeďte se po hladkém asfaltu po blatech – biosférickou rezervací UNESCO. Kanály a in-line stezky vedou svěží přírodou a tvoří mnohdy jedinečnou přístupovou cestu k vesničkám. Krajina Spreewaldu je domovskou oblastí unikátního etnika Lužických Srbů, kteří si dodnes uchovli své tradice, architekturu a slovanský jazyk, jež nás bude doprovázet na dvojjazyčných nápisech.
V oblasti Lužice jsem probruslila již leckterou cestu i necestu. Euforie mé první in-line expedice sítí stezek mezi třemi tisíci rameny Sprévy spojená s nostalgií výletů a la NDR si vysloužila zvláštní místo v žebříčku mých top ten tras. Spreewald (Sprévský les), nazývaný pro svou síť vodních kanálů „Benátkami severu,“ nabízí množství rovinatých stezek, mezi nimiž není těžké se ztratit ani s mapou. Speewald si bruslař nejlépe vychutná s průvodcem, který zná kvalitu asfaltu té které cesty, dokáže trasu zkombinovat s lodí po kanálech, které tvoří mnohdy jedinou přístupovou cestu k vesničkám.
Z jakési pohnutky, že bychom svým technicky zvídavým synkům chtěli udělat radost, jsme se rozhodli s nimi vyrazit do ráje stavidel a ručně ovládaných zdymadel. Abychom potěšili i sebe, zvolili jsme jako dopravní prostředek in-liny. Bruslit ve Sprévském lese rozhodně lze, alespoň dle tvrzení Hanse – zdejšího ševce a přítele mého prastrýce. Slova Hanse, ačkoliv sám na bruslích nejezdí ze strachu, že by ho prostě neuvezly, jsou pro mě nezpochybnitelná. K Hansovi a jeho ženě Grete jsem jezdila v dětství na prázdniny. O svátcích a letních víkendech, kdy v krojích prodávali před svým domem sprévské okurky, nejtypičtější produkt této oblasti, se oba proměnili v nejpohádkovější bytosti, jaké jsem kdy spatřila. Hans i Grete jsou Lužičtí Srbové, dokonce dodnes svým jazykem hovoří a hrdě se hlásí k lužickosrbským tradicím. Hans vždy zdůrazňuje dobré historické vztahy mezi Čechy a Lužickými Srby a připomíná, že např. Jiří z Poděbrad se roku 1463 zasadil o zrovnoprávnění Srbů s Němci v Lübbenu. Dnes ve Sprévském lese žije asi 60.000 Lužických Srbů. Ve středověku tvořili většinu obyvatelstva na venkově, ale i ve městech, ale poměr německého a srbského obyvatelstva se začal v neprospěch Slovanů v průběhu dějin měnit.
Naši bruslařskou expedici zahajujeme v rybářské hospůdce ve vesničce Sprey u řeky Sprévy, nám již důvěrně známé z předchozích bruslařských cest do oblasti Lužice. Rázný majitel hospůdky si získává naše sympatie už pouhou skutečností, že se nenechá vyvést z míry našimi bruslemi, a své sympatie stupňuje dokonce radou, kde si v okolí Sprey nejlépe zabruslit. Jeho tip se ukázal být natolik rozporuplným, že dodnes nevím, jestli tento rybář byl nejsvobodumyslnějším východním Němcem, přejícím bruslařům, anebo cynik, ženoucí matku s dětmi do pekel. Posuďte sami: už se Vám někdy stalo, aby Vás v Německu poslali do ZÁKAZU vjezdu a navíc s úšklebkem, že zákaz není potřeba brát tak úzkoprse? Náš milý rybář nás vyslal bruslit přímo do hnědouhelného dolu! Přes dva zákazy vjezdu, stále rovně, až k přepravníkovému pásu, který v délce snad 15 km spojuje funkční elektrárnu s funkčním rypadlem. Byla neděle a my jsme si bruslení navzdory trochu provinilému pocitu opravdu užívali. Jen respekt z mamutích strojů nám nedovolil dobruslit po skutečně dokonalém asfaltu až k rypadlu. Při pohledu do mapy mi došlo, že ten mamutí kolos před námi je známá elektrárna Boxberg, čnějící nad největším saským jezerem Bärwalder See, s 24kilometrovým okruhem a „flaemingovsky“ dokonalým asfaltem.
Zpět u Uweho v hospůdce, rychle ven z bruslí, napít, ujasnit plány na další trasu podél Sprévy. Uwe, zřejmě posilněn naší odezvou na hnědouhelnou trasu, vytahuje další trumf: Vlčí stezku, která se teprve buduje, ale nový asfalt by mohl stát za „ochutnávku“. Vede ze Sprey směrem na východ, prakticky po okraji hnědouhelného dolu, jehož dno jsme právě probruslili. Než jsme si stačili udělat názor na jemnost asfaltu budoucí Vlčí stezky, zastavil nás dešťový mrak. Útočiště nalézáme v prosklené hale největší zdejší atrakce: Findlingspark Nochten. Jde o 17hektarový valounový park s cca 3000 balvany, které sem dopravil ledovec během poslední doby ledové na své cestě ze Skandinávie. Tyto balvany zde byly odkryty při těžbě hnědého uhlí a byly hlavním impulsem pro vznik tohoto parku. V kompozici balvanů najdete nesčetné množství různých druhů rostlin, od pestrobarevných květin přes pouštní trávy, až po vzrostlé stromy. Celý park je protkán chodníčky. Jelikož nepatřím mezi obdivovatele skalniček, připadali mi lidé prodírající se s deštníky mezi uměle navršenými balvany a shýbající se k maličkým skalničkám – to vše s kulisou chladících věží elektrárny Boxberg – jako blázni. Jak jsme asi vypadali my – promoklí, s dítětem ve vozíku a bruslemi na nohou sedící ve výstavní síni valounového parku Nochten?
Nazítří vyrážíme konečně po plánované trase po asfaltové stezce podél řeky Sprévy. Ve Sprey kolem dřevěného kostelíku, chvilku lesem, asi 8 km po stezce kopírující silnici. Na louce u mlýna Ruhlmühle nedaleko lužickosrbské vesničky Döschko se koná lidová slavnost. Naše stezka ve směru na Spremberg nabízí dvě možnosti, z „jazykovědných“ důvodů volíme tu přes Döschko. Střídavě jedeme po značení Sprévské, Žabí a „Čertíkovy“ cyklostezky, kvalita asfaltu je uspokojivá a příroda parádní. Nejprve máme tendenci krajinu Sprévy porovnávat s Odrou, jejíž břehy se dokonce honosí posekaným trávníkem, ale brzy přicházíme sprévské přirozenosti na chuť. Projíždíme několika vesnicemi, ve Spreetalu míjíme elegantní větrné elektrárny, kterých je v Lužici velké množství.
Další úsek Sprévské stezky si zaslouží zvláštní kapitolu. Dnes ji přeskočíme, abychom zamířili podél Sprévy přímo do srdce Spreewaldu – ověřit bruslotrasy prastrýcova přítele Hanse. Jak jsem již předeslala v úvodu, zdejší trasy představují nekonečnou síť stezek proplétajících se mezi vodními kanály. Je nejen důležité mít informace o kvalitě asfaltu, ale také buď průvodce, anebo nadprůměrný orientační smysl. Klikatí se zde bezpočet značených i neznačených stezek, značené jsou podobné jako u nás, ale také s barevným puntíkem, či symbolem žáby, jeřába, čerta, okurky… Bohužel často chybí označení směru, takže ve spleti stezek můžete znejistět, zda po té Vaší správné stezce jedete také správným směrem… Jelikož jsme se zprvu rozhodli se především parádně svézt, příliš jsme značení neřešili a svezli jsme se opravdu skvostně. Jakmile jsme zatoužili po nějakém orientačním bodě, byli jsme vždy vděční za hlavní tok Sprévy a také za často značenou Bismarckovu věž. Jízda mezi kanály Spreewaldu je romantická a vzrušující. Sprévský les nebo-li lužickosrbsky Blata vznikla v místě ledovcového praúdolí, které bylo vymleto vodami odtékajícími z čelní strany ledovců. Spréva později zanesla údolí pískem a jinými naplaveninami, ve kterých se rozlila do množství říčních ramen s malým spádem. K vyváření dalších ramen a struh pak přispěla i lidská ruka. Celkový počet ramen je asi 3 000 o celkové délce zhruba 500 km. Stovka zdymadel napomáhá regulaci vody. Dřevěné mosty a můstky spojují osídlenou zem. Kanály dodnes představují významné dopravní cesty. Dnes krajina Sprévského lesa působí kultivovaně, skoro jako zámecký park. V roce 1991 byla unikátní krajina Sprévského lesa s mnoha jedinečnými rostlinnými i živočišnými druhy prohlášena za chráněnou oblast UNESCO.
Na naší cestě po stezkách Spreewaldu potkáváme vzácné ptáky, krávy s telátky, ale také cyklisty, či spíše pány a dámy na kolech, turisty a partičky na lodích, nezřídka cestou hodujících a halasně se bavících. Tyto speciální loďky jsou poháněny bidlem, nemají kýl a příď lodi je širší než záď. Osazenstvo snad každé loďky, kterou jsme míjeli, vesele komentovalo náš netypický dopravní prostředek a zejména dítě ve vozíku. Krom miniaturních stavidel, která s nadšením ovládají zdejší děti, obdivovali naši synové spousty čapích hnízd, které se staly jakýmsi symbolem Spreewaldu. Některá z 300 hnízd dokonce nesou označení s informacemi, kdy který rok čapí rodinka Spreewald opustila a kdy se zase z jihu vrátila. Nejlépe jsme si zabruslili ve vesnicích na východ od centra Spreewaldu a na hrázi Sprévy. Jakmile jsme se lépe zorientovali v labyrintu stezek, dokázali jsme si bruslařsky užít i spletitý Burg a jeho okolí se spoustou neodolatelných hospůdek. U typické sprévské palačinky jsme expedici zhodnotili za velmi zdařilou po stránce bruslařské i přírodní, kluci nejvíce ocenili technické zastávky u zdymadel a průjezd hnědouhelným dolem, mně nejvíce oslovila kombinace bruslení a tradice, čišící z lužickosrbských stavení a vesnic. Je mnoho důvodů pro návrat!
Zajímavost: Sprévské okurky
Sprévský les je spojován s nejrůznějšími tradicemi, ale také místními produkty. Mezi ty nejtypičtější patří nesporně okurky. Ať již pořádně kyselé, nebo pikantní, s cibulí, křenem, koprem, hořčicí a višňovými listy, narazíte ve Sprévském lese na okurky na každém rohu. Tradice pěstování a zpracování okurek má dlouhou tradici, kterou zde založili Slované v 7. století. Na kvašení používali údajně přísady z Indie. Struktura půdy, klima i kvalita vody byla pro pěstování zeleniny i okurek ve Sprévském lese vždy optimální. Od poloviny 16. století se pěstování okurek stává v souvislosti s usazením holandských obchodníků významným obchodním artiklem. Z polí se okurky přepravovaly na nákladních gondolách do Lübbenau, kde se dále zpracovávaly. Z Lübbenau se až do 19. století okurky přepravovaly dále říčními cestami do Berlína a do Drážďan. Po otevření prvního silničního spojení roku 1844 a zprovoznění železnice roku 1866 byla zvolena rychlejší přeprava.
Na prodlužování trvanlivost okurek se neustále pracovalo. Od roku 1932 se okurky začaly sterilizovat. Navzdory technickému pokroku je dosud s pěstováním a zpracováním okurek spojena ruční práce. Každá restaurace i domácnost si odnepaměti předává tajné recepty. Bylo by hříchem ve Sprévském lese nějakou okurkovou specialitu neochutnat! Což třeba okurkovou zmrzlinu?
Autorka je majitelkou sportovní CK TRIP
