Martin Úbl

Cesty života jsou nevyzpytatelné, říkám si, když čekám na baru na nápoje. Nikdy bych neřekl, že se při běžkařském přejezdu Krušných hor ocitneme na plese dobrovolných hasičů v městečku kdesi uprostřed kopců. Vedle mě se kýve borec v uniformě, který má podle hvězdiček na ramenou hodnost přibližně generálmajora a snaží se napít ze tří panáků zelené najednou. Pomalu se otáčí, zaostří a povídá: „To čumíš, co?“ A má pravdu. To teda čumím.

V posledním roce se vinou aktuální situace začali v horách objevovat ve větší míře lidé, které jsme zde dříve tolik nevídali. Jsou takoví hezčí, upravenější, pěstěnější, voňavější a vždy, ale vždy mají nabitý telefon.

„A jdete na Machu Picchu?“ Otázky ohledně vaší cesty kamkoliv do Jižní Ameriky jsou většinou poměrně jasné. Pokud na něj opravdu jdete, pak nejtěžší na celé akci je se na něj dostat a nenechat se ušlapat lidmi. Jednou z možností, jak k Machu Picchu doputovat je Choquequirao trek, což je pochod na šest až osm dnů. Návrat do oblasti této slavné památky nemůže být tvrdší.

Na treku se člověk potkává se spoustou různých typů lidí. Jako kdyby se v přírodě stávali nějak barevnějšími. Jsou mezi nimi lidé fajn, zvláštní, ztracení, samotářští… a my jsme nově začali potkávat lidi rozdvojené.

Když jsme jeli na náš první výlet, abychom začali s plánováním trasy pro Stezku Českem, netušili jsme, že první ránu dostaneme už při cestě vlakem…