Martin Úbl

O trekování a přírodě přednáším na festivalech, v kinech, v divadlech, venku a jednou jsem přednášel i ve sklepě. Přednáším pro firmy, v domovech důchodců, pro různá sdružení, jezdím do ciziny i na zdravotnické konference. Přednášky pro děti jsou ale úplně jiný level a úplně jiná výzva.

Máme kamaráda Petra, kterého máme rádi. Opravdu. Je s ním sranda, je přátelský, otevřený, pomůže, rád chodí do přírody. Má jen jednu chybu, která ho opakovaně dostává do nejšílenějších životních situací, a stejně s ní nedokáže zatím nic udělat. Nesnáší prohry.

Réunion je nádherný ostrov a jeho přechod po trase GR R2 patří k těm nejhezčím, co jsme šli. I zde ale můžete narazit na borce z planety Blb, a to při výstupu na nejvyšší vrchol ostrova, a vlastně celé pevniny Indického oceánu.

Dá se na přechodu Alp zničit nebo minimálně poškodit vztah? Nemyslím tím jakýkoliv vztah v naší skupině –⁠⁠⁠ to už dávno nejde –⁠⁠⁠ ale někoho, koho ani neznáte? A dá se to udělat velmi rychle? Ano, dá.

Zažili jste v horách dokonalý okamžik? A bylo to při vzpomínce na něco hrozného? Našim holkám se to přihodilo, jen to zatím nechtějí přiznat…

Když jsme začínali s vícedenními a týdenními pochody přes hory, bylo trochu jiné vybavení, než je dnes. Ale i tehdy platilo, že když si ho nevezmete vůbec, máte celkem problém.

Dálkových stezek je po celé Evropě spoustu a je na každém, jaká část našeho kontinentu ho láká a kam by chtěl vyrazit. Nám se tu správnou nedařilo najít dlouhodobě.

Na světových dálkových trasách můžete narazit na tzv. Trail Angels. Jsou to lidé, kteří bydlí poblíž takové trasy a ve svém volnu nezištně pomáhají trekařům. Někam je zavezou, nechají natočit vodu, starají se o Magic boxy… každý dle svých možností. Dá se ale něco tak pěkného vytvořit v Česku?

Jak se z trasy party kamarádů stane oficiální stezka, na které spolupracuje Klub českých turistů a která se dostane do mezinárodního Forbesu? Vydejte se na přechod ČR, který vede od nejzápadnějšího po nejvýchodnější bod ČR – Stezka Českem.

Cesty života jsou nevyzpytatelné, říkám si, když čekám na baru na nápoje. Nikdy bych neřekl, že se při běžkařském přejezdu Krušných hor ocitneme na plese dobrovolných hasičů v městečku kdesi uprostřed kopců. Vedle mě se kýve borec v uniformě, který má podle hvězdiček na ramenou hodnost přibližně generálmajora a snaží se napít ze tří panáků zelené najednou. Pomalu se otáčí, zaostří a povídá: „To čumíš, co?“ A má pravdu. To teda čumím.