Ivo Petr

Najednou se stopy lyží vyjeté do namrzlého sněhu stáčí do hloubi lesa a míří ke svahu. Co svahu – ke stěně, co stěně, přímo velestěně. Proboha, co ti dva „umělci“ před námi blbnou? Pestrobarevný had kamarádů se poslušně řadí do fronty a pomalu stoupá systémem „krok sun krok“ příkrou, víceméně ledovou stěnou. Terénem vhodným spíše pro horolezce s cepíny překonáváme dobrých 100 výškových metrů, dolů se raději nedívám, co kdyby…

Hustý bukový prales končí u paty skalnatého srázu. Odkudsi zvysoka, snad ze samotných nebes padá s hukotem pěnivá šavle vodopádu, vlhké zelené přítmí je doslova hmatatelné. Opouštíme doposud znatelnou pěšinu a podél dravé říčky stoupáme do chrámu temných lesů a nedotčených hor. Tajuplný Tygří ostrov neboli Nahuel Huapi nás pohltil a již není cesty zpět.

Oblast zvanou Kappadokie budeme na mapách hledat asi marně. Tato rozsáhlá náhorní plošina o průměrné výšce 1000 m ve středu Anatólie je spíše historickým pojmem, známým již za Asyřanů jako Katpatuka, názvu Cappadocia se pak dočkala za časů antiky.