Anča Kuchařová – Na lajně nad propastí

Představ prosím slacklining.

Slacklining je poměrně nový sport, u nás je asi od roku 2007. Chodí se a popřípadě balancuje na napnutém 2,5 cm širokém popruhu neboli lajně buď nad zemí, kde se dělají různé triky, nebo ve výškách. Je to vlastně moderní obdoba provazochodectví, i když slacklineři tuhle definici nemají rádi.

Nejdostupnější je nejspíš tricklining nízko nad zemí.

Díky trickliningu se nový sport rozšířil z Ameriky do celého světa. Člověk si koupí lajnu a na ní se začne učit. Současní tricklineři už se ani nesnaží chodit a rovnou trikují. Je to hodně společenské a současně neuvěřitelné, co lidi dokážou na lajně udělat. Něco jiného je longline, což jsou lajny nad 30 m délky. Jsem ráda, že se v tomhle nesoutěží, protože jde o výzvu mezi lajnou a člověkem.

Tvůj oblíbený je highlining; předpokládám, že jde především o zážitek.

To záleží na tom, jak pro koho. Někomu jde o to, jakou přejde délku, někomu o to, jak je lajna vysoko, někomu jde o styl. Mně osobně jde o zážitek.

Loni jsi jako první Evropanka přešla Lost Arrow Spire Line v Yosemitech.

Nevím úplně jistě, jestli jsem první Evropanka. Na Lost Arrow Spire jsou dvě lajny, jedna je dlouhá 17 a druhá 33 m. Tu krátkou jsem přešla nejprve v sedáku a potom ve swami. U krátké lajny to vím jen o tom swami. Ale jisté je moje prvenství na té dlouhé lajně.

Je lajna Lost Arrow Spire výjimečná svou expozicí, nebo spíš historickým přechodem už v roce 1985?

Pro mě jsou obě věci důležité. Je to fakt vysoko, přes celý den tam hrozně fouká zespodu; člověk jde a pořád slzí. Pro mě třeba ta expozice není takový problém, protože čím výš, tím se mi chodí líp. Asi jsem zrozená pro highlining. Ale je pravda, že spoustě lidí se takové lajny nechodí úplně dobře. Přímo pod kratší lajnou je asi 65 m, pod delší skoro 400. Ale člověk se nemůže vyhnout pohledu do 800 m hlubokého údolí, protože lajna se trochu svažuje na Lost Arrow Spire. A potom je tu ta historie. Američani to přešli v době, kdy ještě neuměli pořádně chodit po lajnách, a navíc je to vlastně první lajna mezi skalami.

Zážitky ve výšce musejí být hodně adrenalinové…

Právě že pro mě v současné době už chození zas tolik adrenalinové není. Těžký je začátek, protože se pohybuješ v prostoru, pro který lidské tělo nebylo vůbec zrozené. Jsi ve vzduchu a jediný „pevný“ bod pod chodidly je tenká, pohybující se lajna. Tam adrenalin opravdu je a je to hodně šílené. Ale čím víc chodím, tím víc si užívám radost a když cítím nervozitu nebo strach, tak spíš z toho, že zklamu sama sebe, a ne z výšky.

Po čem se chodí?

V Evropě je to nejčastěji polyesterový popruh 2,5 cm široký a podle toho, jak je upletený, se rozlišují různé pevnosti. Druhý nejrozšířenější materiál je polyamid, na kterém začali chodit v Americe, ten má trochu větší průtažnost. Pak jsou drahé popruhy Dyneema nebo Vectran, ale ty moc lidí nemá, protože cena je třeba pětinásobná. Dál je potřeba lajnu ukotvit a napnout. Nejjednodušší jsou smyčky s bandážemi kolem stromu a k tomu ráčna, která lajnu zároveň ukotví a napne. Je dobré mít i pojistnou smyčku, už jsem viděla ráčnu zaseknutou v koleni. Nebo můžeš použít samosvorný systém, kterému se říká Ellington, a pokud se napíná něco delšího, tak jsou potřeba kladky.

Co znamená přejít ve swami?

Na lajně se používají dva druhy jištění. Sedák je jasný a swami je pouze smyčka kolem pasu, upevněná vzadu. Při pádu člověk visí ohnutý na smyčce jak párek, není to smrtelné, ale obecně ve swami chodíš, až když jsi stoprocentně jistý, že nespadneš.

Je lepší chodit bos, nebo v botách?

Preference chodit naboso nebo obutý je u každého jiná. Při trikování jsou lidi většinou radši v botách, protože se častěji padá, lajna může sklouznout po chodidle a dojít i ke zranění prstů. Longlineři zase raději chodí naboso, protože líp cítí lajnu. Ale je to hodně individuální.

Jak dlouho trvá příprava highline ve skalách?

Když jsou věže vysoké, tak je příprava složitější o to, že se na ně musí vylézt. Problémem můžou být také stromy pod lajnou. Když z jedné i z druhé věže hodíte lano a dole to někdo sváže, pak se lano musí mezi větvemi stromů zdvihnout. Často dva lidi musí vylézt na stromy a dávat lajnu postupně výš a výš. To může trvat pěkně dlouho.

Může se slacklining naučit každý?

Myslím si, že jako každý jiný, je i talent pro slacklining rozložený podle Gaussovy křivky. Většina lidí to dělat může, ale věřím, že se najdou lidi, kterým to nepůjde. Pokud člověk dělá slacklining rekreačně, tak je to podobné jako jízda na kole. Určitý balanc je potřeba, ale není to nic, co se nedá naučit.

Jak nejlíp začít?

Nejlepší na začátek je kratší a nízko napnutá lajna. Je dobré přečíst pár rad nebo jít s někým, kdo už trochu chodí. Taky neškodí podívat se na video. Asi nejdůležitější je nekoukat se pod nohy, ale spíš na konec lajny. A mít ruce zdvižené nad rovinou ramen, všichni mají většinou ruce roztažené jako letadlo. Zdvihnout ruce výš je lepší, protože člověk pak dokáže vyrovnávat mnohem jemnější rozdíly.

Jak ty sama vidíš slacklining?

Pro mě je kolem slackliningu nejdůležitější parta lidí. Když člověk natahuje lajnu, tak kamarádům bezmezně věří a oni věří zase jemu. Ve velké výšce je to záležitost života a smrti. Lidi okolo lajn jsou takoví, že s nimi hrozně ráda trávím čas. Když se pak něco natáhne a přejde, třeba zmiňovaný Lost Arrow Spire, tak to není, jako že já jsem první Evropanka, která to přešla. Je to právě parta, se kterou jsme se dohodli, přijeli jsme tam a společně jsme lajnu natáhli. Moje zásluha je jen dílčí, je to týmová věc.