Adam Ondra: Lezení je jasná hra, buď jsi vylezl, nebo nevylezl

V tomto rozhovoru nahlížíme do každodenní reality úspěšného vrcholového sportovce týkající se tréninku, plánování, rodiny nebo volného času. Ptáme se na odlišnosti mezi evropským a americkým lezením nebo na jeho současnost i budoucnost. Rozhovor nabízí pohled do světa špičkového lezce, který se nebojí výzev a posouvá hranice lezeckého sportu.

Rozhovor vyšel v jarním vydání časopisu Svět outdooru 2024. Při příležitosti olympiády ho uveřejňujeme také online 🙂

Úspěšný sportovec, který se chce dlouhodobě udržet na vrcholu, musí mít jistě velice podrobně naplánovaný denní harmonogram. Jak vlastně probíhá tvůj běžný den?

Můj běžný den vypadá tak, že vstanu a hned ráno si chvíli hraju se synem. Následuje zhruba dvě a půl hodiny tréninku, po kterém se vracím na oběd, odpočinu si a strávím trochu času s rodinou. Odpoledne jedu zpátky na trénink a domů přicházím po šesté. Ne vždycky jsem ale pryč, trénuju i doma, kde mám vlastní mučící nástroje a taky stěnu, která je speciálně uzpůsobená na vytrvalostní trénink. Snažím se obě varianty kombinovat, a když vše vyjde dobře, máme s manželkou i chvíli času pro sebe.

Většina vrcholových sportovců má jasný plán tréninku i soutěží stanovený hodně dopředu. Platí to i pro tebe?

Určitě ano, ale záleží na okolnostech. Některé dny mám naplánované skoro rok dopředu. Ale jaký bude například trénink, to nevím skoro až do chvíle, kdy na něj odcházím. Trenér Petr Kostač mi tréninky připravuje vždy den předem na základě toho, co mu napíšu do online tréninkového deníku. Takže když mu dám vědět, že se z uplynulého dne cítím unavený, upraví například počet opakování jednotlivých cviků na den následující.

Zmiňoval jsi online tréninkový deník, jak taková věc funguje?

Používáme tréninkovou aplikaci Yarmill, kde trenér zapisuje zamýšlený plán a já zapisuju skutečnost. V praxi to funguje tak, že já si ráno otevřu v aplikaci ten plán, postupuji podle něj, a když se mi něco nelíbí, okamžitě vytáčím trenéra a spolu konzultujeme, jestli by nebylo dobré ten plán trochu upravit. Až když tréninkový den končí, napíšu tam skutečnost, do které zahrnuju i svoje pocity, únavu a další faktory, podle kterých trenér sestavuje plán na další den. Samozřejmě máme zhruba představu, co se vždy ten následující den bude dít. To je naplánované řekněme několik týdnů předem, ale něco se na základě těch aktuálních pocitů mění.

Zkusil bys nám popsat, jakým způsobem tedy probíhá tvůj trénink?

V rámci dní to mám tak, že tři dny trénuju a čtvrtý den odpočívám. A ten první den vypadá výrazně jinak než ten třetí den. Takže první den je většinou zaměřený víc na bouldering a maximální sílu a ten třetí zase spíš na vytrvalost. Kombinují se tam jak lezecké tréninky, tak nějaké kondiční tréninky nebo lezecky specifické posilování. Takže kombinujeme bouldering s nohama, bouldering bez nohou, takzvané kampusování, fyzioterapeutické cvičení, které může být opravdu spíš lehčí. V poslední době se hodně soustředíme na to, abychom se zbavili nějakých posledních slabin, a trénink tedy orientujeme spíš do kondična. Trénujeme jak lezení na laně, takzvané kolečkování, tak i intervalový bouldering, kdy vlastně jednotlivé bouldery lezete s nějakou malou či větší pauzou mezi sebou. 

Kondiční cvičení jsou většinou intenzivní, ale relativně krátké, okolo půl hodiny. Cvičení s vlastní váhou nebo s malou zátěží na TRX, hrazdě, různé variace na kliky a tak dále. Je to spíš zaměřené na určitý energetický systém. Takže někdy je to opravdu na to, abych se udržel v tom aerobním pásmu, někdy je to naopak krátký, intenzivní, co nejvíc laktátový trénink. Když to takhle sečtu, řekl bych, že v rámci dne mám tréninky většinou tří až čtyřfázové. Někdy jsem na stěně půl hodiny, pak si půl hodiny odpočinu a dám si další fázi. Rozhodně mi vyhovuje to rozfázovat spíš na více fází, než mít jeden čtyř až pětihodinový trénink. 

Každý měsíc pak dávám důraz nějaké části tréninku a naopak jiné trochu upozadím. Není to tak, že bych vyloženě nějaký aspekt tréninku vynechal, protože když budu trénovat jen sílu, bude mi bez vytrvalosti stejně k ničemu. Snažím se to všechno kombinovat dohromady, jen s větším důrazem na měsíční záměr.

Říká se, že regenerace je stejně důležitá jako samotný trénink a bez ní se progres nedostaví. Kolik času na ni potřebuješ ty?

Přes den regeneruju tak pět hodin. Je důležité nejenom to, co člověk předvede na tréninku, ale taky to, co dělá potom. Například jestli dobře spí. Co se týče počtu dní odpočinku, to je pokaždé trochu jinak. Pokud je to před závodem, tak záleží, jestli je závod jednodenní nebo delší. Ale většinou je ten trik v tom, že si po dlouhodobějším tréninku dám dva dny volno, jeden den lezení, ve kterém lezu malý objem, ale zase ve velké intenzitě, a potom ještě jeden den na regeneraci. Nejtěžší je vyladit síly například u týdenních závodů, kde mi musí síla vystačit až do konce.

Dokázal bys vyjádřit, jaký je poměr tvého času, který věnuješ lezení, a všemu ostatnímu? Například v rámci jednoho měsíce? Abychom měli představu.

Nedá se to úplně jednoznačně definovat, protože do určité míry jsou i moje ostatní činnosti s lezením neustále propojené. Když pominu trénink, mívám jednou za dva týdny půldenní natáčení a každý druhý až třetí den mám nějaký videohovor. Takže toho není tolik, ale pak jsou třeba období, kdy se plně věnuju tréninku a říkám ne. Když lezecká příprava skončí, musím zase všechny povinnosti spjaté s lezením dohnat. Takže se to dost špatně časově odhaduje. Každý den je jiný. Ani můj tréninkový plán není vyloženě stavěný tak, že bych vždycky v pondělí nebo v pátek odpočíval. Většinou jedu tři dny lezení, čtvrtý den odpočinek, a pak po třech týdnech mám odpočinku mírně víc.

Když to zkusíme vztáhnout jen na trénink, zkusil bys porovnat čas, který věnuješ tréninku mimo skály, a který lezení na skalách?

I trénink na skály je nejefektivnější na umělé stěně, takže se to nedá úplně oddělit. V loňském roce jsem na těch skalách nestrávil tolik, možná padesát dní. Ale třeba před patnácti lety to bylo i sto padesát, to jsem to tehdy ještě počítal. Díky tomu, kde bydlím, mám v rámci tréninku možnost jít ráno na boulder do Moravského krasu a pak odpoledne trénovat na umělé stěně.

Při lezení zapojuješ celé tělo, ale některé partie jsou přece jen vytíženější než jiné. Děláš proto nějaký kompenzační sport?

Snad jen fyzioterapeutické cvičení. Navštěvuju fyzioterapeutku Gabrielu Vrablíkovou, která je sama výborná lezkyně. S tou pracuju pět dní v týdnu zhruba hodinu a půl. Zaměřujeme se na odstraňování slabých míst. A na tom, aby byl ten pohyb co možná nejefektivnější. Jiné sporty nejsou špatné, ale když chce být člověk co nejefektivnější, musí pracovat přesně na tom, co ho nejvíc pálí. Ale určitě by mě bavilo spoustu jiných sportů. S mým harmonogramem se to ale nedá skloubit ani časově, ani energeticky.

Kolik dnů v roce vůbec nelezeš a jaká byla tvoje úplně nejdelší pauza od lezení?

Každý rok si dávám většinou v prosinci třítýdenní pauzu. Jsou Vánoce, takže se to i celkem hodí.
Dřív jsem lezl pořád, měl pauzu každý čtvrtý den a myslím, že mi to stačilo. Přece jenom mi je jedenatřicet, tak cítím, že je dobré si teď už dát i v průběhu roku dvakrát či třikrát týdenní pauzu. To je zároveň ta krátká pauza, po které se velmi rychle dostanu zpátky. Ale musím říct, že po té třítýdenní mi trvá dlouho, než se začnu cítit na stěně zase svůj. Trvá mi minimálně měsíc, než se dostanu zpátky na svoji úroveň. Řekl bych, že nejen fyzička, ale i ten lezecký pohyb se ztrácí. Myslím, že lezení je super sport, ale musíte ho dělat pořád. A od určité úrovně platí, že jakmile si dáte chvilku pauzu, strašně se nadřete, abyste se dostali zpátky.

Nejdelší pauzu jsem měl tři týdny. Při takové pauze třeba týden, týden a půl nedělám nic, jen chodím na procházky. A další dny už začnu pomalu běhat a aktivně sportovat jinak. Ale v průběhu těch tří týdnů se snažím vůbec nelézt, nebo jenom úplně lehce. Většinou to tak vydržím, že vůbec nelezu.

Za lezeckými výzvami cestuješ skoro po celém světě, plánuješ si svoje cesty i na rok dopředu?

No, rád bych to nedělal, ale většinou to jinak nejde. Hodně záleží na tom, jestli se zrovna věnuju závodům nebo víc skalám. Když se věnuju závodům, v podstatě to znamená, že trénuju doma, jsem doma a vyjedu na pár závodů ročně. A mimo to se na skály podívám párkrát o víkendu. Málokdy někam jedu na měsíc a déle. Většinou to aspoň v minulosti bylo na pár dní, pak jsem se na pár dní vrátil domů a zase jel jinam. Ale v budoucnu, konkrétně po letošní olympiádě, bychom to s rodinou chtěli dělat trošku jinak. Přesouvat celou rodinu je extrémně náročné, takže bychom chtěli opravdu někam přijet, měsíc až dva tam pobýt, chvilku si tam zalézt, nějak to zkombinovat i s místními tréninkovými podmínkami, a pak se znovu přesunout.

V roce 2016 jsi získal titul bakalář v oboru Podnikový management na Ekonomicko-správní fakultě v Brně. Jaké to je studovat a zároveň se naplno věnovat kariéře profesionálního sportovce?

No, byl to docela mazec. Nevím, jestli bych si to chtěl zopakovat. Bylo to extrémně náročné, neměl jsem žádný individuální rozvrh ani úlevy. Když jsem přišel v prváku na studijní oddělení, jestli by mi nějaký individuální plán dali, bylo mi řečeno, že sportovcům úlevy nedávají. V podstatě jediné, o co mi šlo, byla docházka, ale bohužel ani tam se nedalo nic dělat. Byl jsem na to zvyklý už od gymplu nebo základky. Tam jsem poměrně hodně chyběl, ale žádné úlevy jsem taky neměl. Měl jsem štěstí na ředitele i třídního učitele, kteří to chápali. Známky jsem měl dobré, takže nikdo neměl problém.

Mluvíš anglicky, italsky, německy a španělsky. Kde jsi při tom všem, co děláš, našel čas se naučit tolik jazyků?

Angličtinu se člověk s mým stylem života naučí, i kdyby nechtěl. O italštině a španělštině jsem měl nějakou knížku pro samouky, ale myslím, že skály jsou dobré prostředí na to, aby se do toho jazyka člověk dostal. Gramatika je v celku snadná a na to, abych se domluvil ve skalách, tolik slov nepotřebuju. Když už jsem byl schopný se domluvit v lezeckém prostředí, zjišťoval jsem, že to jde i mimo něj. V Itálii a ve Španělsku mě to navíc hodně motivovalo, protože místní lezecké komunity jsou přeci jen trochu uzavřenější. Ne každý lezec mluví anglicky, a pokud člověk mluví jejich jazykem, místní ho daleko líp přijmou. Navíc mu ukážou i skály, které nejsou v průvodci. A to je super. V průběhu času jsem si uvědomil, že mě daleko víc zajímá poznávat národy a kultury okolo nás víc do hloubky než jen poznat další kout na druhé straně zeměkoule. Konkrétně v Itálii bychom chtěli s rodinou v následujících letech částečně žít. Tam se nám moc líbí.

Máš manželku i syna, změnil se s rodinou tvůj pohled na lezení?

Postoj k lezení určitě ne. Samozřejmě si musím život jinak plánovat, více šetřit s časem a rozhodnout, jestli na nějakou cestu vezmu rodinu, nebo radši pojedu na kratší dobu sám. Se závody, přípravou na olympiádu a občasnými výlety na skály je situace náročnější. Po olympiádě bychom rádi využili toho, že syn Hugo ještě nechodí do školy, a my tak máme příležitost částečně bydlet někde v zahraničí. V ideálním případě strávit zimní sezónu někde v jižní Evropě a už řešíme, jestli to bude Itálie, Francie nebo Španělsko.

Lezci často své cesty označují jako „pěkné“. Co pro tebe znamená pěkná cesta a jak ji objevíš?

Většinou mi někdo něco poradí, vidím někde fotku, jen ve velmi výjimečných případech si něco sám najdu. Nikdy jsem vyloženě nešel po lese a nezakopnul o skálu, to třeba v Česku úplně nejde. Většinou se od někoho dozvím, že je na skále potenciál, pak vidím fotku a sám zhodnotím, jestli se mi skála líbí, nebo ne. Ta kritéria, jestli mě cesta dostatečně motivuje, jsou těžko definovatelná. Jsou určité styly lezení, o kterých někteří lezci řeknou, že je to jedno z nejlepších lezení, co kdy viděli, a já řeknu, že je to pěkná nuda. Tohle mě na lezení baví. Ne vždycky lezu něco, co je super estetické, protože estetické cesty jsou mnohdy hrozně monotónní. Krása toho pohybu je občas na ne úplně hezky vypadající skále. Například u nás v Moravském krasu ty skály narostly tak zvláštně, že opravdu nutí člověka dělat velmi komplexní a nezvyklé pohyby.

Když už si cestu vybereš, jaké jsou ty konkrétní faktory, které tě zaujmou?

Jedním z faktorů samozřejmě může být obtížnost. Někdy mě baví i to, že hnedka vymyslím všechny kroky, a jsem zvědavý, jaké bude je pospojovat. Často to není jenom o tom, že vymyslím ty kroky, ale spíš o tom, že je zkouším a přicházím na malé detaily. Místo toho, abych si vyklepal ruce sekundu, tak si je vyklepu dvě sekundy, a to mi ušetří sílu, abych po dalších pět kroků měl pravou ruku o něco čerstvější. Potom tam, kde jsem předtím padal, už nespadnu a můžu bojovat nahoru. V těžké cestě, kterou mám dobře nachozenou, je i ta mentální stránka hrozně zajímavá. Lezu ji jakoby na „autopilota“ a nevnímám, co je vlevo nebo vpravo. Což asi obecně platí v jakékoliv aktivitě v životě, kterou někdo umí dobře, pro mě je to lezení. Ale v řadě dalších aktivit to třeba nezažívám. Někdy mě baví i dny, kdy se snažím vymyslet, jak cestu vůbec lézt. U Silence mi trvalo minimálně týden, než jsem vymyslel, jak budu některé sekce lézt. Bylo to jako řešit složitý rébus. 

Na jaké své projekty jsi nejvíc hrdý?

Pro mě je asi nejsrdcovějším místem Flatanger v Norsku, kde jsem měl štěstí, že jsem tam byl, když ta převislá část měla jenom několik cest. Jinak to bylo prázdné, takže jsem si mohl ukázat a říct si, že navrtám cestu třeba tady a možná to půjde. Něco nešlo, ale většina ano, takže v nejpřevislejší části jsem nakonec udělal 15 cest, na které jsem hrozně pyšný. Vnímal jsem to tak, že jsem byl ve správný čas na správném místě. Upřímně si myslím, že takových míst na světě bohužel moc není. Skála je tam neuvěřitelně kvalitní. Obecně se dá říct, že ve velký jeskyních, které jsou dostatečně chytovaté na to, aby vůbec šly lézt, logicky neteče voda. Voda je ale vlastně faktor, která skálu čistí od volných bloků. Takže zpravidla převislá skála většinou není úplně pevná. To pro Flatanger ale neplatí. Skála je tam pevná, má krásné tření a je opravdu radost si na ni jenom sáhnout. Zároveň není nijak agresivní na kůži, což je taky faktor, který je potom hlavně při lezení velkých těžkých cest důležitý.

Je lezení víc o síle svalů, nebo o stavu mysli?

Obojí. Když nemá člověk nějakou základní sílu, ani nejlepší hlava mu nepomůže. Na druhou stranu může být nejsilnější na světě, ale když nebude fungovat hlava, v ten rozhodující moment stejně nepředvede nic.

S tolika zkušenostmi a nalezenými metry už si musíš být sám sebou jistý. Na druhou stranu je strach pro člověka přirozený. Setkáváš se například na skalách se strachem doteď?

Strach není nutně špatný a na skalách obzvlášť. Když je to objektivně nebezpečná situace, strach mě přinutí ustoupit a nedělat nějakou blbost. Jiné to je, když vím, že lezu klasické sportovní lezení nebo lezu třeba na písku, kde jsou pády daleko větší, ale ten pád bude s největší pravděpodobností úplně v pohodě. Když jsem rozlezený, nebojím se. Ale musím říct, že třeba po delší době bez lezení si pak ten první den musím trochu zvykat. Neříkám, že jsem úplně paralyzovaný, ale musím postupovat zlehka. Obecně se nejvíc bojím v highballech (highballing je nebezpečnější varianta boulderingu s delšími cestami, pozn. red.). To si asi tolik lidí ani neuvědomuje. Ale nemusí to být ani highball, může to být prostě úplně normální boulder. Bouldering venku většinou nemá tak bezpečné dopady, a když člověk spadne někam mezi šutry mimo bouldermatku, je daleko pravděpodobnější, že se zraní. Statistika úrazovosti na stěnách a boulderu o tom mluví jasně.

Sport jako takový jde neustále dopředu, to se týká i lezení. Vnímáš, že se lezecký sport, lezci nebo celkově lezecký svět kolem tebe mění?

Ano, za poslední dva tři roky ještě víc než kdy předtím. Začínal jsem lézt před 25 lety a zpětně mi připadá, že během těch prvních 15 let se lezení moc nezměnilo. Konkrétně v Moravském krasu jsme potkávali pořád jedny a ty samé lidi. To samé by se dalo říci i o umělých stěnách. Zásadní rozdíl je v tom, že když dneska dojdu na komerční stěnu, tak oproti situaci před deseti lety, kdy jsem tam znal téměř všechny, dneska neznám skoro nikoho. A samozřejmě víc a víc lidí leze jenom na umělé stěně. Řekl bych, že u nás se počet lidí lezoucích na skalách ani nezvyšuje. Možná je můj pohled zkreslený, protože Moravský kras je přece jenom taková extrémní oblast. Když člověk neleze aspoň osmičky na stěně, moc si zde nezaleze. Možná v jiných oblastech je to jinak. Od známých jsem se doslechl, že výjimkou je Itálie, kde roste počet lidí jak na umělých stěnách, tak na skalách. Lezení se mění jako celý náš svět. Pamatuju si, že když jsem začínal lézt, daleko víc lezců byli srdcaři, kteří trávili svoje dovolené tak, že spali v bivaku pod skálou a víc nepotřebovali. To dneska už moc lidí nedělá. Společnost se posunula a lidé už si radši zaplatí místo v hotelu.

Kam myslíš, že se bude lezení vyvíjet?

Bude se multidisciplinarizovat. Myslím, že počet stěn i jejich návštěvnost budou dál růst. Je to logické a nevidím na tom nic špatného. Bude jasně definované, jaké umělé stěny budou pro masu, jaké budou vyloženě tréninkové a jaké budou pro ty, kteří chtějí specificky trénovat na své skalní projekty. Co se týče skal, je za mě hrozně důležité, aby byly skalní oblasti pro všechny. To znamená jak pro začínající, tak i zkušenější lezce. Také mi připadá, že se naše společnost hodně posouvá i k co největší eliminaci rizika. 
S tím souvisí tlak na přejišťování určitých cest. Na druhou stranu si myslím, že je důležité, aby člověk hledající dobrodružství ho také našel. Konkrétně v nepřejištěných cestách. Důležitost vidím v komunikaci, aby se začínající lezci dozvěděli o dobře zajištěných oblastech a zároveň věděli, že jiné cesty už jsou trochu nebezpečnější. Tradiční styl, při kterém se nepoužívají nýty, ale vklíněnce nebo kameloty, bývá označovaný jako nebezpečnější stránka lezení. Přesto zažívá jakousi renesanci. O budoucnost lezení se asi tolik nebojím. V zemích, kde je skal málo, může dojít k přetlaku návštěvníků. Já mám ale pocit, že v Česku se to neděje. Do určité míry máme možná štěstí, že těch dobře zajištěných snadnějších cest máme málo.

Jaké jsou podle tebe rozdíly mezi lezci z Česka a ze zahraničí?

Vnímám, že například čeští pískaři mají opravdu morál a umí lézt. To je dáno tím, že tradice pískovcového lezení tu prostě je. Musíte jít poctivě zespoda nahoru a ulevovat si. Myslím, že většina tradičních lezců v Anglii lezou hodně lehké cesty a skoro nikdy nepadají, a pokud lezou náročnější cestu, předem si ji nacvičí. Oproti nim lidé, kteří lezou na písku, jsou zvyklí padat. Ale pokud se podívám do sportovního lezení, je to asi podobné. Vnímám rozdíl hlavně mezi Evropou a Spojenými státy, kde víc panuje přesvědčení, že můžete vylézt cokoliv. I za cenu toho, že na stěně strávíte několik dní.

Jsi toho názoru, že lezení utváří nějakým způsobem charakter člověka, případně v čem jsou podle tebe lezci specifičtí?

Lezení mě naučilo být přísný sám k sobě. Mně se na tom líbí, že je to taková jasná hra, prostě buď jsi vylezl, nebo nevylezl. To, že jsi to skoro vylezl, to se prostě nepočítá. Jinak si myslím, že když je někdo ochotný jezdit do skal, být tam ve špíně, v mrazu i vedru, musí být nějakým způsobem divný. A většinou jsou tihle divní lidi docela fajn a často se nadchnou pro nějakou „blbost“. A s takovými lidmi já mám skvělé zážitky. 

Jaké jsou tvoje aktuálně nejbližší životní nebo lezecké plány a kam by ses rád vrátil?

Tahle sezóna bude nabitá, nejenom že je olympiáda, ale určitě mám v plánu další závody. Mimo závody se chci vrátit na bývalý Project Big do Norska. A chci se podívat i na to další 9c, které je ve francouzském Verdunu vytvořené Sebem Bouinem. Tady tyhle dvě cesty by mě zajímaly. Určitě se chci také vrátit do Flatangeru, kde mám další dvě cesty, které chci vylézt. Čeká mě i jedna cesta, kterou jsem navrtal v Kentucky, v Red River Gorge, kam bych se chtěl vrátit. Pak několik cest v Arcu v Itálii. No a pak mám jeden projekt doma na Holštejně, ten je krásný.

Lezeš celý život a dá se předpokládat, že s tímto sportem budeš spjatý navždy. Kde se vidíš za 5, 10 nebo i za 20 let?

Za 5 let ještě snad polezu na té největší úrovni na skalách. Závodit už asi nebudu. I za 20 let určitě budu lézt, zajímaly by mě ale i vyšší hory. Začít spíš na nějakých vyšších stěnách a postupně se přesunout do větších kopců. Sám si to musím ještě víc vyzkoušet a zjistit, co mě opravdu bude bavit. Na druhou stranu, i když by mě zajímaly vyšší kopce, stejně se bavíme o jedné nebo dvou expedicích ročně. Záleží na tom, jakou si najdu práci mimo lezení a nějakou další zábavu. Možností je spousta. O budoucnosti zatím nemám ustálenou představu, ale je jasné, že to vždycky bude nějakým způsobem lezení. Myslím, že jsem za svůj život získal zkušenosti a vím věci, které asi moc lidí na světě neví. To se budu snažit zúročit.

Adam Ondra

Opakovaným umisťováním na stupních vítězů a stanovením doposud nejtěžší přelezené cesty Silence o obtížnosti 9c si dnes již 31letý lezec Adam Ondra vydobyl pověst nejlepšího lezce na světě. K lezení ho už od mala vedli jeho rodiče, již v osmi letech vylezl onsight 7b+.

V současnosti na cesty za lezeckým dobrodružstvím bere i svoji rodinu, se kterou se plánuje částečně usadit v zahraničí. Sledovat ho můžete na FB Adam Ondra nebo na IG adam.ondra.