Výrazný vrchol Travného, vyrůstající z údolí Morávky a Mohelnice, tvoří důstojný protějšek protilehlé Lysé hory. Celé jeho pásmo s několika předvrcholy pokrývá hustý les. Toho za 2. světové války využívali partyzáni, kteří si tu vybudovali svoje útočiště. Po jejich stopách, ale i za dalšími zajímavými místy, vede tato trasa, nepříliš dlouhá, zato náročná svým profilem: vždyť z nejnižšího k nejvyššímu místu musíme překonat převýšení asi 770 m.
Pražmo – Hájenka 3 km – Travný, vrchol 6 km – Travný, rozc. 7 km – Malý Travný, pomník partyzánů 10 km – Morávka 13 km (– Pražmo 15 km)
Na cestu se vydáme od turistické orientace poblíž hotelu Travný (ubytování, stravování) v Pražmě*. Ves je velmi mladá, založil ji až r. 1777 na místě dvora hrabě Jan Nepomuk Pražma, po němž dostala i jméno. Pražmové z Bílkova, stará slezská šlechtická rodina, měla ve svém erbu jelení parohy. Snad proto najdeme na pečeti obce Pražmo jelena, stojícího na trávníku mezi dvěma listnatými stromy. Ještě před založením obce (ta vznikla vlastně jako součást blízké Morávky a tak také byla poměrně dlouho označována) vyrostl na starém hřbitově dřevěný kostelík (1762), sloužící třem obcím. Svému účelu však nedostačoval a tak byl v jeho sousedství vystavěn v letech 1807–17 nový, zděný, zasvěcený sv. Janu Nepomuckému. Dřevěná svatyně byla pak v r. 1815 zbořena. Původní hřbitov, který ji obklopoval, byl zrušen v r. 1964. Dnes je na jeho místě jen prázdná louka s křížem. Při svých putováních na Lysou horu prošel Pražmem několikrát i Petr Bezruč, který je zmiňuje i ve svých Slezských písních v básních Kalina, Já a hlavně v básni Pole na horách.
Od turistické orientace půjdeme po modré značce. Na křižovatce zahneme vlevo vzhůru na asfaltovou silničku, která stoupá kolem kostela a kříže na bývalém hřbitově. Vpravo je objekt mateřské školy, bývalé Rajmaneum, kdysi dům manželů Kláry a Františka Rajmanových, horlivých národovců a propagátorů českého jazyka, kteří se od r. 1905 trvale usídlili na Pražmě. Svůj dům odkázali dobročinným účelům Sirotčího spolku. Od r. 1919 v něm sídlil sirotčinec, po r. 1935 byl objekt přestavěn na ozdravovnu. Na konci vsi vpravo míjíme nový hřbitov na Zlani, malebně rozložený ve svahu nad údolím. Byl založen r. 1848, v době epidemií a hladomoru. Po léta se mu říkalo „morový“ přestože s morem neměl nic společného. Později si vysloužil jméno „hřbitov chudiny“, protože se tu pohřbívali hlavně nemajetní lidé a sebevrazi. Na neznámém místě tu leží i legendární Maryčka Magdonová z Krásné, známá z básně P. Bezruče. Po zrušení starého hřbitova se Zlaň stala jediným pohřebištěm.
Silničkou vystoupáme až k lesu, kde na rozcestí končí. Značená cesta pokračuje přímo a stoupá asi 800 m, na dalším – vidlicovém – rozcestí půjdeme vpravo. Stále zvolna stoupáme přes vrchol Obory (709 m). Jméno naznačuje, že tu v minulosti bývala panská obora s loveckým zámečkem, na kterém podle legendy přepadl v r. 1714 zbojník Ondráš hraběte Pražmu a žádal ho o více lidskosti k poddaným.
Za vrcholem sestoupíme do sedla, ke křižovatce turistických cest Hájenka, kde vpravo odbočuje žlutá značka do Krásné a na Lysou horu. V sedle stojí samota Hájenka, začíná tu lyžařský vlek a sjezdovka. Od Krásné sem vede silnička. Modrá značka silničku přetne a vede přímo přes louku pěšinou, pak prudce stoupá podél vleku k lesu a dál stále vzhůru kamenitou cestou na vrchol Kozlanky (924 m). Tam náročné stoupání ustává, ná sleduje „oddechový úsek“ kolem pasek jen velmi zvolna vzhůru. Dojdeme k asfaltové silničce, přejdeme ji a pěkným listnatým lesem začínáme opět výrazně stoupat. Vysoký les po chvíli skončí, značka pokračuje pěšinou, klikatící se hustým mladým porostem přes zarůstající mýtiny. Vystoupáme k další silničce a za ní pokračujeme obdobným terénem až na vrchol Travného*. Je porostlý řídkým horským lesem, který umožňuje dílčí výhledy. Vrcholová část bývá někdy označována jako Velký Travný (1203 m), kde je přírodní rezervace (PR) Travný – zde jsou chráněny fragmenty přirozených porostů v komplexu bučin na západním úbočí hory.
Z Travného pokračujeme vlevo úzkou podmáčenou pěšinou mladým smrkovým lesem stále mírně dolů až k široké cestě. Modrá značka tu končí, zprava však přichází zelená, která nás povede dál. Stále zvolna klesáme rozsáhlými lesy, z občasných pasek se otvírají výhledy k jihovýchodu. Přejdeme částečně odlesněný vrchol Malého Travného a začneme dost prudce sestupovat po kamenité cestě přes paseky. Před námi je skvělé panorama** horského pásma, táhnoucího se od Prašivé k Ropici, jako na dlani máme údolí Morávky i okolní zalesněné vršky. V závěru výrazného klesání přejdeme silničku a pokračujeme přímo. Cesta nás vede opět dolů po táhlém hřebínku k pomníku partyzánů*. Nápis připomíná, že dne 8. 12. 1944 padlo na tomto místě v bojích s německými okupanty deset ruských partyzánů a místní občan partyzán Dominik Kotásek. Asi 50 m vpravo od cesty v zalesněném svahu (vede sem významová odbočka) jsou zbytky partyzánského bunkru. Následuje další prudký sestup lesem k silničce. Projdeme pravotočivou zatáčkou a opět odbočíme vlevo na cestu. Lesem a loukami, pak pěšinou mezi domky pokračujeme stále dolů k silnici u školy – po ní vlevo k turistické orientaci ve středu obce Morávka. K výchozímu místu do Pražma se můžeme vrátit údolím Morávky silnicí vlevo.
Významné letovisko Morávka** v údolí stejnojmenné říčky, k němuž patří i řada osad a samot v údolích bočních potoků pod Travným, Slavíčem a Ropičkou, se poprvé připomíná v r. 1636. Vzniklo na území Raškovic jako osada zahradníků a chalupníků, kteří v potu tváře zúrodňovali lesní paseky. Již v r. 1664 tu žilo 59 rodin, v r. 1800 se hovoří o 2207 obyvatelích. Postupně tu vznikla pila, panský mlýn a před r. 1707 i hamry, zpracovávající nepříliš bohatou železnou rudu z okolních nalezišť. V r. 1797 nahradila zaniklé hamry papírna, produkující balicí papír. Někteří obyvatelé se zabývali i salašnictvím. Patřily jim rozsáhlé pozemky na svazích, které využívali především k chovu ovcí. Těšínská komora se snažila salaše postupně získat a zalesnit. Mnozí salašníci se tomu bránili, jejich úsilí však bylo nakonec marné. Kromě zemědělství a práce v drobných průmyslových provozovnách se lidé z Morávky zabývali i uhlířstvím, povoznictvím, dřevařstvím, plavením dříví a tkalcovstvím. V letech 1845–48 postihl obec i celý kraj hladomor. Několik neúrodných let způsobilo naprostý nedostatek potravin, lidé jedli z hladu speciální směs ze spařených kopřiv, šťovíku, otrub a mleté bukové kůry. Cena potravin se vyšplhala do neuvěřitelné výše. V r. 1846 dovršila dílo zkázy epidemie úplavice a tyfu. V letech 1847–48 zemřelo na tyfus 279 lidí, na úplavici 192 lidí a na následky hladu 24 osob.
V novodobých dějinách obce hrálo významnou úlohu období 2. světové války. Méně je dnes známo, že celá oblast nad pravým břehem Morávky včetně samotné obce byla v listopadu 1938 připojena k Polsku a okupována polským vojskem, přestože obyvatel polské národnosti tu žilo minimálně. Hranice tehdy vedla od Vyšních Lhot údolím řeky k Uspolce, pak údolím Skalky na Malý Polom. Po polském záboru přišla okupace německá. Během ní se řada obyvatel Morávky angažovala při převádění osob do Polska, jiní pomáhali – hlavně na konci války – partyzánům v okolních lesích. Dne 12. 12. 1944 byli v obci oběšeni S. Potisk z Turnova a J. Kulhánek z Mělníka za pokus přechodu hranic do Polska. Jejich památku připomíná pomníček u rekreačních zařízení Vítkovických železáren nedaleko přehrady. Již několik dní před tím, 14. 12. 1944, byla řada Moravčanů zatčena Němci pro spolupráci s partyzány. Čtrnáct z nich bylo stanným soudem ve zdejší restauraci odsouzeno k smrti a pak v Praze na Pankráci popraveno, 10 bylo odvezeno do koncentračních táborů. Tuto tragickou událost připomíná deska na zdi restaurace Partyzán a sousoší Partyzáni od M. Zetta. V r. 1964 byla na katastru obce postavena přehradní nádrž, zásobující pitnou vodou část Ostravska.
(Doporučujeme průvodce po Beskydech ze Zelené edice.)
