77 let Reinholda Messnera. Jaké byly?

Chlapec Reinhold Messner

Reinhold se narodil 17. září 1944 v Brixenu, v Jižním Tyrolsku, do rodiny učitele Josefa Messnera a jeho ženy Marie jako druhorozený syn z devíti dětí. „První, nač si z dětství vzpomínám, jsou dlouhé vycházky – k Medvědí díře v St. Jakobu nebo k Flitzskému vodopádu ve Villnösském údolí.“ Sám ale měl nejraději hry v Pitzacku, vsi pod St. Peterem v Dolomitech. „Tvořili jsme typickou partu ze dvou tuctů školáků obojího pohlaví ve věku čtyři až dvanáct let. Hrát jsme si chodili do okolních lesů, k blízkému potoku nebo na „vršek“, který sloužil také jako školní dvůr. Nikdy jsme se nerozdělovali na holky a kluky a ani podle věku. Byli jsme jedna smíšená parta.“

Během prvních pěti let svého života si Reinhold ve hře se svými kamarády osahával svět usazený hluboko ve Villnösském údolí. Kromě instinktů, potřebných k přežití v otevřeném horském prostoru, si také osvojoval „morálku“ potřebnou k soužití s vrstevníky a mezi dospělými. Marie, která si o svých dětech psala něco jako psychogramy, o Reinholdovi napsala: „Alergický na nespravedlnost.“ 

„Nikdy jsem nechtěl, aby o mně rozhodovali jiní. Častokrát jsem se rozzuřil, když po křivdách následovalo poručníkování. Chybí mi snad vyvažující prvek, ona velkorysost, jež byla hlavním povahovým rysem mé matky? Ne, jsem pouze alergický na jakoukoliv svévoli, na nedostatečně odůvodněnou buzeraci. O tom, jaké mám šance, přece rozhoduje příroda.“

V pěti letech rodiče vzali Reinholda na jeho první horskou túru. Vydali se na Sass Rigais v domovském pohoří Geisler. Od té doby se cvičil v lezení. „Ještě si velmi dobře vzpomínám na den, kdy mě otec chtěl vyvést na Velkou Fermedu. Vyrazili jsme časně ráno z almy Gchmagenhard, došli jsme přes sedlo Pana do Cislesu a slunce na nás pražilo z oblohy, na jejímž okraji bylo vidět jen pár oblačných kup. Dostávali jsme se rychle nahoru, nejprve po strmých chodníčcích a pak dvěma krátkými hladkými komíny. Na konci, kde se vpravo před námi tyčila vstupní rokle, to zkusil otec nejprve nalevo, za chvíli sešplhal zpátky dolů a přešel na pravou stranu strmé stěny. Měl jsem jen povolovat lano a dávat pozor, aby se někde nezachytilo. Když našel třicet čtyřicet metrů nade mnou pevnou oporu, mohl jsem za ním vyšplhat po napjatém konopném provazu. Tak jsme lezli, můj otec napřed, kus po kuse vzhůru po jižní stěně Velké Fermedy.“ Reinhold se od svého otce učil umění tradičního horolezectví – opatrné zvažování jejich možností, přístup k nebezpečím a zodpovědnosti.

Bratrství na laně s Güntherem

Od svých třinácti let leze Reinhold se svým o dva roky mladším bratrem Güntherem. Společně se na  lezeckých túrách učili odvaze, rozeznávání rizik, prožívání strachu, nebezpečí, vášně a štěstí. Nabyté vědomosti a zkušenosti přetvářeli do tajných plánů a odvážných podniků. Sám Reinhold přitom dělal jenom to, co měl doopravdy rád. Svou zvídavostí a dychtivostí po poznání, zda je nebo není něco lezitelné, byl popoháněn do těžších a těžších stěn. Svůj lezecký um vypiloval natolik, že v šedesátých letech se se svým bratrem stali jedněmi z nejlepších lezců v tehdejší Evropě. Za své úspěchy vděčí jeho vědomostem, pokoře a důvěře svému lezeckému partnerovi. Sám říká: „Strach mezi dvěma je poloviční, zato radost dvojnásobná.“

V roce 1969 se Reinholdovi díky jeho lezeckým úspěchům dostala k rukám pozvánka na expedici do And, kde spolu s Peterem Habelerem vytvořili takzvaný „tým snů.“ Během této expedice se jim podařilo uskutečnit hned dva prvovýstupy, což Reinholda nominovalo na člena expedice na Nanga Parbat v roce 1970.

Zlomový bod života

Způsob lezení bratrů Messnerů byl tehdy kontroverzní. Reinhold se ztotožňoval s odkazem Hermana Buhla a jemu podobných. S bratrem Güntherem vyznávali lehký a instinktivní styl lezení. Ten ale v expedici, kterou vedl Karl Herrligkoffer, neměl místo. Bratři Messnerové i ostatní členové expedice se svou účastí měli absolutně poroučet Herrligkofferovi, který si nárokoval právo jediného mluvčího expedice. Tady bratři Messnerové narazili jak lezecky, tak i lidsky. Třebaže se nakonec Reinholdovi i Güntherovi podařilo prolézt dosud nezlezenou Rupálskou stěnu, dolů se podařilo sestoupit pouze Reinholdovi. Günthera po dvou dnech sestupu Diamírskou stěnou pohřbila lavina, když Reinhold opodál hledal možnou sestupovou trasu. 

„Tragédie na Nanga Parbatu zůstala v mém životě jako trhlina. Ne proto, že mi v paměti chybělo pár kamínků do skládanky nehody a na konci dramatu stála smrt, ale spíše proto, že se ukázal jako klamný mladický pocit nezranitelnosti, který nám bratrům dodával křídla při lezení v Alpách; hlavně ale proto, že jsem byl bezprostředně po expedici konfrontován s obrazem člověka, který jsem do té doby neznal. Toto procitnutí ve světě intrik a svévole mě nenadále uvrhlo do světa dospělých. Bylo to jako iniciační ritus, který mě děsil a ochromoval zároveň.“
Po této hořké zkušenosti byl Reinhold ještě více kritický k moralistickým postojům a obhajování „kamarádství“ v horolezectví. Neustálá kritika na jeho hlavu ho však posilovala a motivovala v dalším slézání osmitisícovek. Ať už to byl Everest bez umělého kyslíku, lezení v malých týmech nebo sólovýstupy.

Sebeurčení a důvěra

„Můj tehdejší horolezecký styl – zatvrzelá snaha zvyšovat si sebedůvěru – byl často špatně vykládán jako honba za rekordy. Já jsem přitom chtěl svým ‚úsporným alpinismem‘ zaujmout postoj vůči neperspektivnímu konzumnímu horolezectví. Jistě, člověk chce neustále překonávat sám sebe, alpinista si chce troufnout na něco, co bylo dosud považováno za nemožné. Mým cílem přitom nikdy nebylo lézt rychleji a obtížněji než ostatní, nýbrž se stále méně pomůckami. Tak jsem se učil krok za krokem přežívat za čím dál prekérnějších podmínek.“

O egoismu Messnera také nejspíše nemůže být řeč. „Za drtivou většinu svých úspěchů jsem vděčil svým partnerům. Například výstup na Mount Everest bez kyslíkové masky. S Peterem Habelerem jsme tvořili pár, symbiotický tým. Zcela samozřejmě jsme sdíleli rizika, nejistotu a námahu. Ukázali jsme nakonec, jak dovést vědecké poznatky ad absurdum. Posilovaly nás skutečnosti a emipirická cesta. Od naší beznaděje k výbuchu radosti však vedla dlouhá cesta. K vrcholu jsme nakonec lezli po kolenou, kde nebyla žádná euforie, vše bylo zredukováno na minimum. Naplnila nás pokora, nikoli povýšenost. Možná také strach. Pocit vážného ohrožení přetrval až do ‚Údolí ticha‘.“ Reinhold se vždy vzpíral glorifikování svých výkonů a cizímu škatulkování. „Sám sobě jsem si vlastní a můj kapesník je můj prapor,“ odpověděl řečníkovi, když byl slavnostně přijat v Jižním Tyrolsku. Tím se připravil o důvěru svých krajanů – chtěl zůstat nezávislý a bránit svou individualitu.

Má to smysl?

„My horolezci jsme mistři světa ve vkládání smyslu do nejztřeštěnějších možností. Když přeměníme budovu na ‚přírodní lezecký park‘, dáme smysl dokonce nesmyslu. Vím, že moje výpravy nemají pro lidstvo žádnou hodnotu, pro mě však měly hluboký význam. Musel jsem je podniknout, ale ke konci jsem je už ani nedokumentoval. Pro koho také? V poušti jsem vytušil bytí po smrti: čas a prostor jsou jedno, všude ticho, žádní lidé. Zpomalení a s tím spojený pojem času jsou subjektivní, stejně jako mez vlastní schopnosti snášet útrapy. Vychutnával jsem si toto zpomalení. Každý z mých kroků byl vědomým úsekem života, moje bytí pak byl dar. Než jsem přešel Gobi, znamenala pro mě budoucnost výstup nahoru. Od té doby jdu dolů, jak tibetští kočovní pastevci doporučují horolezcům, ‚kalipé‘ – ‚jenom s klidem‘, domů.“

Reinhold s přibývajícím věkem akceptuje své handikapy, ale přesto si i nadále hledá cíle, kterých chce dosáhnout, ty definují jeho život. Tragédie, nehody a odpůrci jej donutili k oklikám a k tomu, aby se vždy znovu zorientoval. Nikdy se při tom neřídil dobrými radami ani návnadami v podobě peněz a slávy, vždy chodil tam, kde byl odpor největší. Ten vyžadoval všechny jeho schopnosti, na něm mohl růst a učit se být vděčný za vše, co na něj život naložil a co mu daroval.

„Už se nepídím po smyslu, naučil jsem se od toho oprostit. Kdo neustále hledá smysl, protože se mu ztratil, ten ho nenajde, stejně jako štěstí. Obojí je v nás zakořeněné a současně prchavé.“

Reinholdův život v datech

Do roku 1970

• 17. 9. 1944 Narozen v Brixenu, Jižní Tyrolsko.
• 1949 S rodiči podniká první horskou túru na Sass Rigais v pohoří Geisler.
• 1957 Ve třinácti letech začíná s bratrem Güntherem (11) lézt po okolních skalách. 
• 1960 – 1964 Uskutečnil přes 500 výstupů převážně v Dolomitech.
• 1965 – 1967 Prvovýstupy na Ortleru, Agnéru a Furchetty.
• 1968 – 1969 Messner uskutečnil další prvovýstupy (Prostřední pilíř Heiligkreuzkofelu a přímý výstup jižní stěnou Marmolady), to vyústilo v pozvání na expedici do And. Tam spolu s Peterem Habelerem úspěšně uskutečnili prvovýstup jižní stěnou Yerupaja na vrcholový hřeben a pár dní poté i prvovýstup na Yerupaja Chico (6 121 m).

Himálajské lezení po roce 1970

• 1970 Nanga Parbat (8 125 m), prvovýstup Rupálskou stěnou a první přechod hory se sestupem Diamírskou stěnou.
• 1972 Manaslu (8 163 m), prvovýstup jihozápadní stěnou a první výstup na Manaslu bez přídavného kyslíku.
• 1975 Gasherbrum I (8 080 m), první výstup bez přídavného kyslíku.
• 1978 Everest (8 848 m), první výstup bez přídavného kyslíku. Nanga Parbat (8 125 m), prvovýstup novou cestou Diamírskou stěnou a zároveň první sólovýstup na osmitisícovku vůbec. Cesta nebyla nikdy opakována.
• 1979 K2 (8 611 m), výstup částečně alpským stylem přes Abruzziho pilíř.
• 1980 Everest (8 848 m), první sólo výstup bez přídavného kyslíku na Everest novou cestou v severní stěně a navíc v období monzunu.
• 1981 Shishapangma (8 027 m), výstup s Friedlem Mutschlechnerem.
• 1982 Kangchenjunga (8 586 m), Novou cestou v severní stěně a částečně alpským stylem.
  Gasherbrum II (8,034), Broad Peak (8,051). Messner se stává prvním člověkem, který během jedné sezony vystoupil na tři osmitisícové vrcholy.
• 1983 Cho Oyu (8 188 m), Výstup částečně novou cestou.
• 1984 Gasherbrum I (8 080 m) a Gasherbrum II (8 034 m), První přechod dvou osmitisícovek bez sestupu do základního tábora.
• 1985 Annapurna (8 091 m) a Dhaulagiri (8 167 m), Prvovýstup nezlezenou severozápadní stěnou Annapurny.
• 1986 Makalu (8 485 m), Výstup s Hansem a Friedlem Mutschlechnerem.
  Lhotse (8 516 m), Messner stává první osobou, která vystoupila na všech 14 osmitisícových vrcholů světa.

Ostatní významné události po roce 1970

• 1974 Výstup severní stěnou Eigeru (3 970 m), s Peterem Habelerem vystoupili klasickou cestou v rekordním čase, průstup jim trval 10 hodin (čas pro lanové družstvo).
• 1976 Mount McKinley (6 193 m), prvovýstup  „Face of the Midnight Sun“.
• 1978 Kilimanjaro (5 895 m), prvovýstup „Breach Wall“.
• 1979 Záchranná akce na Ama Dablam a prvovýstupy v africkém pohoří Hoggar.
• 1981 Chamlang (7 317 m), prvovýstup severní stěnou na centrální vrchol.
• 1983 Reinhold Messner kupuje zámek Juval v Jižním Tyrolsku.
• 1986 Výstup na Mount Vinson v Antarktidě (4 897 m), 3. prosince 1986 se Messner stal prvním člověkem, který dosáhl Seven Summits bez použití umělého kyslíku na Everestu.
• 1988 Yeti-Tibet solo expedition – výprava za odhalením mýtu Yetiho
• 1989 – 1990 Pěší přechod Antarktidy přes Jižní pól. 2 800 kilometrů s Arvedem Fuschem.
• • 1991 Traverz Bhútánu z východu na západ.
  „Kolem Jižního Tyrolska“ Messner byl okrajově zapojen do zkoumání mumie Ötziho.
• 1995 Pokus o přechod Arktidy ze Sibiře do Kanady a cesta do Belukha (4 506 m), Altaj/Sibiř.
• 1999 Reinhold Messner byl zvolen zástupcem Evropského parlamentu za stranu italských Zelených. Svou funkci vykonával do roku 2004, kdy z politiky odešel.
• 2003 Zahájení prací na projektu The Messner Mountain Museum.
• 2004 Pěší přechod pouště Gobi v Mongolisku. (asi 2 000 km).
• 11. 6. 2006 Otevření The Messner Mountain Muzea veřejnosti.