Trojboj pro rok 2013, který započal Mára Holeček se Zdeňkem Hrubým, je zdá se být u konce. Po expedicích na nepálský Talung a pákistánský Gasherbrum I, došlo také na poslední dílek skládačky s názvem Never Stop Exploring – mrazivou Antarktidu. Nebo nebyla až tak mrazivá?
„Krajina svatého klidu, Idylická krajina, Zmrzlá krajina, Romantická krajina“, čtu popisky fotek, které Marek Holeček posílá z měsíční expedice na sedmý světadíl. Spolu se Zdeňkem Hrubým, Vladislavem Joštem a Vladimírem Noskem měli v plánu náročný přechod hřebene Mt. Foster na Smith Islandu u břehů Antarktidy. Jenže člověk míní, život mění. Zdeněk po nehodě na Gasherbrumu mohl expedici pozorovat jen shůry a Smithův ostrov od pohledu nabízel jen sebevražedné výstupové linie.
Výše zmíněná trojice se spolu se čtyřmi dalšími – Ado Eliášem, Standou Šteflem, Rosťou Másílkem a Jirkou Fidrantem – vydala koncem roku 2013 na expedici Never Stop Exploring. V argentinské Ushuaie se nalodili na jachtu eXplorer Australana Steva a vydali se na 600 námořních mil dlouhou plavbu napříč Drakeovou úžinou, což je nejdivočejší část oceánu na světě. Po čtyřech dnech se dostali na dohled ledového kontinentu u jeho nejsevernějšího výběžku, zvaného Antarktický poloostrov.
Šlehačka na Mt. Foster
„Krajina tam dýchá svatou čistotou a klidem, tedy kromě bílých lavin, které se tam občas svezou z hor až do oceánu,“ líčí Marek Holeček první pocity ze své dvacáté páté expedice. Prvním a hlavním cílem byl Smith Island v souostroví Jižní Shetlandy. Jenže marně hledali dalekohledem vhodné směry, kudy se dostat na vrchol Mt. Foster. „Vršky kopců zdobí vysoké sněhové převěje z velmi drobivého sněhu, z dálky připomínají šlehačku. Ale v takovém terénu je v podstatě nemožné bezpečně lézt, není jak se zajistit. Nastoupit do stěny, když nemám ani představu jak se dostat nahoru a dolů, je cesta do pekel,“ pokračuje Marek. „A jediný alespoň trochu bezpečně „lezitelný“ směr už dřív vylezli Francouzi.“
Prvovýstup Monte Samila
Expedice se posunula dál na jih a v Palmerově souostroví ji nalezli, „Samici milou“. Název navrhl český mořeplavec Ruda Krautschneider, který původně svým vyprávěním a fotografiemi Máru k výpravě do Antarktidy nalákal. Vybraná stěna stoupá přímo z moře na východním břehu ostrova Anvers a 1500 výškových metrů si nezadá s nejvyššími stěnami Evropy.
Při samotném výstupu dlouhém 1700 metrů trojice lezců (Holeček, Jošt, Nosek) využila plně geografických podmínek nezapadajícího slunce. Výstup zahájili hodinu před polednem, ve dvě ráno stáli všichni na vrcholu a v 11 dopoledne už zase slaňovali z 30metrové ledové stěny zpět na palubu eXploreru. Protože šlo o prvovýstup, mohli pojmenovat nejen cestu, ale i kopec. Monte Samila, tedy zkratka ze Samice milá, tak bude zaneseno jako oficiální jméno kopce. Cestu pojmenovali „Ohnivá lýtka Abdulova“ jako vzpomínku na Zdeňka Hrubého, který měl přezdívku Abdul.
„Přestože to vypadá jako srandovní 24hodinový výlet na vrchol,“ vzpomíná Marek, „tak chyba lávky, opak je pravdou. Je to minimalizování už minimalizovaného a jedná se o majstrštyk v lezení. Převedeno do srozumitelné podoby, představte si drsný maraton, ze kterého se nedá vyskočit, možná jen s velkými problémy. Únava každou hodinou roste. Pokud se jednou rozhodnete do toho jít, pak zpáteční jízdenkou je jedině úspěch.“
Článek o této expedici jste si mohli přečíst v prvním letošním čísle časopisu Svět outdooru. Kromě povídání s Markem Holečkem si můžete přečíst rozhovory i s dalšími zajímavými osobnostmi jako jsou Anna Kuchařová (highline), Martin Veselovský (běžec) nebo Tomáš Petreček (horolezec, extrémní vytrvalec). Dále bylo první číslo věnováno vrcholům, které svoji výškou přesahují hranici 6000 metrů. Očekávejte tedy velkou porci informací s tím spojenou (trénink, výbava atd.), celý časopis Svět outdooru si můžete stáhnout zde. |
O borcení romantických představ
„Měl jsem sen, že si na stará kolena pořídím takovouhle loď a budu objíždět svět,“ vypráví Marek o cestě plachetnicí. „Už vím, že nikdy nebudu objíždět svět na lodi. Přijdete na to ve chvíli, když si uvědomíte, kolik času tam trávíte. Když bych objížděl třeba ostrovy na Tahiti a koukal se na nahaté domorodky, tak by to bylo perfektní, ale když se dostanete na volné moře a jste v tom stálém zápřahu, tak veškerá romantika končí. Na druhou stranu potkáváte velryby, které kolem lodi klidně proplouvají, jsou tam četné kolonie tučňáků. Jenže zase problém, když zakotvíte u těchhle kolonií, ztratíte veškeré romantické představy – to je smrad jak v drůbežárně. A tuleně když plácáte po hlavě, tak se ani nehne.“
„Také jsem si zničil představu o Antarktidě, že tam je jenom krutá zima,“komentuje Marek své další rozčarování. „To vůbec není pravda. V ty dny, kdy bylo hezky, se teploty přes den vyšplhaly až k 19 ºC. Přes noc samozřejmě zafouká vítr a vše stačí umrznout. Ale i při takových teplotách jsem stačil omrznout na noze, naštěstí mám omrzlou jen kůži, takže nic vážného.“
O vybavení a o jídle
„Cílem bylo horské lezení v kombinaci ledu a skály, což dává i odpověď na to, jaké technické vybavení potřebuju. Chlad v kombinaci s větrem je automatickou součástí každého takového podniku. Jinak řečeno, nemusím řešit žádné extrabuřty a výslednicí je vybavení, které běžně používám do vysokohorského terénu,“ odpovídá Marek Holeček na naši otázku ke speciálnímu vybavení expedice v Antarktidě. „Na kladnou stranu vah můžu přihodit téměř nulovou nutnost aklimatizace, týkající se výšky. Na zápornou misku patří možnost setkání se smrtícím antarktickým vichrem, nesoucím poselství ledového kontinentu. I když ve vysokých nadmořských výškách například Himálaje se dají také naměřit teploty hluboko pod bodem mrazu s nárazovým větrem síly uragánu. Nic jsem nezapomněl ani bych nevylepšoval. Seznam mám dlouho dopředu připravený, pak jedu podle jeho manuálu. Oblečení si pečlivě vybírám podle váhy a účelnosti. A dobré víno či pivo je požehnání, pokud dotváří celek, kde cílem je podpora příjemné atmosféry. To neznamená opíjet se namol nebo přejídat se k prasknutí. Chyba byla jen v optice našeho kapitána Steva, kolik je toho taková parta schopná zkonzumovat za jeden měsíc plavby.“
strava na expedicích vcelku ucházející. Záleží jenom na výběru jídla a na samotném kuchaři. Na lodi eXplorer se jedly, i když v dost stísněných podmínkách, často steaky, skopové a pilo se taky výtečné argentinské víno. Pro výstup je správným řešením vzít tak málo věcí na sebe a pro lezení, abyste mohli vertikálně běžet. K jídlu musel stačit balíček sušenek, trochu sušeného ovoce a termoska čaje.“
Mára o svých partnerechJsem pod křídly firem, které se dlouhá desetiletí zabývají vybavením do nejtvrdších podmínek, jež může příroda nachystat. Logické vyústění a můj cílený výběr ohledně oblečení bylo spojení se značkou The North Face, kde široká škála Summit Series pokrývá téměř veškeré mé nároky. Jedinou výjimkou je spodní vlněné prádlo od norského Devoldu a útočný stan od anglického Rabu. Za zmínku stojí i solární elektrárna od Goal Zero pro dobíjení kamery Panasonic nebo malého GoPro. U všech, s nimiž spolupracuju, jsem skálopevně přesvědčen, že mám od nich tu nejlepší kvalitu, jež je na trhu k dostání. |
