Závod se smrtí

Trať vedla po cestách s tyčovým značením, na rozcestích byl směr vyznačen červenými fábory a na kontrolních místech stáli rozhodčí, kteří zaznamenávali průjezdní časy.

Že to asi nebyl nejlepší nápad mě poprvé napadlo asi půl hodiny po startu, kolem osmé, když se začalo kazit počasí. Všichni jsme tak nějak počítali, že bude pokračovat série předchozích krásných slunečných jarních dní. Protože nesnáším, když se při pohybu přehřívám, nastoupil jsem na start padesátikilometrového závodu – jako ostatně i všichni ostatní – jen v lehkých kalhotách a v košili, bez čepice a bez rukavic. Teď, hodinu po startu, pršelo a jak se ochlazovalo, začínalo sněžit. Mohutně zesílil i vítr, ale to jsem zatím výrazně nepocítil, protože mi foukal do zad.

Čaj bude za chvíli
Že tohle opravdu nebyl dobrý nápad mě napadlo podruhé v 9,41. Vím to přesně podle záznamu rozhodčích na Labské boudě, když jsem vyjížděl na trať druhého závodního kola. Očekával jsem, že na Labské bude k dispozici občerstvení, ale zajeli jsme první kolo tak rychle, že nás ještě nikdo nečekal.
„Takhle těžký závod se přece nedá vyhrát s prázdným žaludkem!“
K snídani jsem měl jen šálek kafe a jednu buchtu, a o tu jsme se rozdělili s mým žákem, či spíš mladším kamarádem a soupeřem, Josefem Feistauerem.
„Čaj bude za chvíli,“ oznámil lakonicky boudař na Labské. Měl jsem startovní číslo 26, a protože se startovalo v půlminutových intervalech, vyjížděl jsem na trať s třináctiminutovou ztrátou. A přece jsem už po prvním kole byl první, i přesto, že jsem si na Tvarožníku spletl trať. Tak hloupě si zajet!

Vracel jsem se na hřeben skoro od Vosecké. Čaj bude za chvíli… Ohlédl jsem se na stopu závodní tratě. Kamarád Feistauer mohl být tak půl minuty za mnou a můj největší soupeř – Oswald Bartel z Německa – právě sjížděl k boudě. Jak jsem ho znal,
ten na občerstvení čekat nebude.

Na hřebenech: vichřice
Že vyrazit hladový a neoblečený byl nápad mimořádně pitomý mě znovu napadlo, když jsem z relativně chráněného údolí u Martinovky vylezl na Vysoké Kolo. Počasí se ještě pořád zhoršovalo a tady na hřebenech už řádila skutečná vichřice. Promoklé a propocené oblečení mi v okamžiku zmrzlo na těle a obalilo se mokrým sněhem. Těžce jsem se prodíral závějemi, po stopě už nebyla ani památka a postupoval jsem jen krokem, v hlubokém předklonu. Obličej a ruce jsem měl úplně prokřehlé. Nejspíš mi omrzaly uši, nos a tváře.

Že bych mohl závod vzdát mě napadlo poprvé v 10,37. Projížděl jsem právě kolem boudy na Sněžných jámách a měl jsem toho zrovna tak akorát. Ale nevzdám dřív než Bartel! Neměl jsem ani tušení, že Oswald Bartel to už před dvaceti minutami otočil zpátky na Labskou. Ani o tom, že sotva o tři minuty později dotáhne nějaká Němka na Sněžné jámy totálně promrzlého Josefa Feistauera v bezvědomí…

Rukavice od rozhodčího
Že bych to taky mohl pěkně odskákat mě poprvé napadlo na Novoslezské boudě – podle záznamu v 11,03. To když jsem nedokázal ve zmrzlých rukou udržet citrón, co mi dal na osvěžení rozhodčí Muttich. Ale o dvacet minut později, když jsem projížděl kolem Vosecké boudy, mě na rukou hřály půjčené Muttichovy rukavice a protože tady pod hřebenem nebylo počasí zdaleka tak příšerné, zase jsem se uklidnil. Na ruce už mi začínalo být teplo a tak jsem po krátké úvaze odbočil doprava k prameni Labe a Harrachovým kamenům. V 11,52 jak si poznamenal doktor Vajna, rozhodčí na Violíku.

V bílé tmě
Že  se pohybuju na hraně  mě napadlo uprostřed Labské louky, kde se vítr proháněl s neskutečnou silou a několikrát mě porazil na zem. Prodíral jsem se hlubokým sněhem přes ještě hlubší návěje. Pěkně od tyče k tyči, dál vidět nebylo. Občas se nějaká tyč zlomila a zapadala sněhem a to mi pak nezbývalo, než doufat a jít  dál tak dlouho, než se objevila další.  Tady to orientačně těžké nebylo, stačilo jít rovně a Harrachovy kameny s dalším rozhodčím jsem nemohl minout. Začínal jsem se cítit strašlivě unavený. Mechanicky jsem šoupal lyžemi dopředu, ale občas se mi zdálo jako bych se ani nehýbal. Svět zmizel a kolem mne zbyla jen mlha. Mlha, vítr a ostré sněhové vločky, které mě bolestivě sekaly do očí. Těžko říct, jak dlouho jsem tuhle část závodu vlastně jel. Měl jsem dojem, že navzdory počasí celkem rychle, ale ve skutečnosti jsem ztratil pojem o čase a možná jsem se jenom pomaličku vlekl vpřed, protože chvílemi jsem počítal kroky od tyče k tyči, abych se vůbec udržel v pohybu.

Radostné setkání
„Václave!“ Život je samé  překvapení, napadlo mě. Zatímco rozhodčího jsem na Harrachových kamenech hledal marně, v závětří za žulovými balvany odpočíval jeden z mých nejlepších přátel! Přijel na lyžích od Jilemnice přes Dvoračky, přes dvacet kilometrů, aby na mne počkal na Mísečkách v cíli závodu. A zatím se potkáme ve vánici na hřebenech!
„Rozhodčího jsi neviděl?“
Václav zavrtěl hlavou a odpověděl něco v tom smyslu, že rozhodčí asi nevydržel v tom nečase čekat. Rozzlobilo mě to, ale když jsem viděl úplně závátého Václava, něco na tom bylo. Ten vypadal! Vždyť i mně byla tak strašná zima – a to jsem se hýbal. Chvíli jsme jeli s Václavem spolu směrem ke Krakonoši a Zlatému návrší, a protože jsem několikrát upadl, musel vidět, jak jsem promrzlý.

Nevím už, kdo komu oblečení dal, sebral, vnutil nebo snad… vyškemral. Václav mi ochotně půjčil svůj zimník, šálu a čepici. To byl najednou komfort! Cítil jsem v sobě sílu na celý další závod. Dohodli jsme se v tom smyslu, že pojedu dál po trase závodu a rozhodnu se podle situace a únavy, jestli budu pokračovat dál k Labské, nebo (nejspíš) závod vzdám a sjedu do cíle na Mísečkách.
„Každopádně se tam pak musíme sejít, abych ti vrátil kabát. Bez něj bys domů nedošel…“
To byl kamarád! Viděl, že jsem na dně a navlékl na mne v takovém nečase svůj kabát! Teď zůstal sám jen v lehkém svetru, ale věděl, že jakmile přeběhne Zlaté návrší, spadne pod hřeben, kde většinou bývalo podstatně přívětivěji.

Rozhodnutí
Že závod vzdám jsem se rozhodl ve chvíli, kdy se trasa stočila zpátky k Labské boudě. V tom místě mi vichřice foukala přímo do obličeje. To už bylo příliš, proti větru se nedalo jet. To se ví, že mě to mrzelo! Byl to nejspíš jeden z posledních závodů mojí kariéry, pohádal jsem se kvůli účasti se ženou a ještě vyhraje Bartel…

Dlouho jsem se ale nerozmýšlel. Otočil jsem se zpátky ke Zlatému návrší a zamířil rovnou do cíle. Že to byl od rána můj první dobrý nápad mě napadlo chvíli před tím, než jsem přeletěl přes zkřížené lyže a zabořil se ksichtem do sněhu.

Zachráněn!
„Drehen Sie sich um und orden Sie die Skier!“ pronikl ke mně hlas jakoby odněkud zdálky.
„Co…co?!“
„Otočte se na záda a srovnejte si lyže, člověče!“
Emerich Rath mě našel ležet ve sněhu nedaleko Zlatého návrší. Sundal mi lyže a zapíchl je i se svými do sněhu. Pak mě táhl hlubokým sněhem pryč.
„Počkej chvíli, musíme si odpočinout,“ chtěl jsem říct, ale myslím, že ze mne vylezlo jenom „Počkej – odpočinout, počkej – odpočinout!“
Bořili jsme se až po pás a brzy bylo jasné, že mě Emerich neutáhne. Opřel mě o tyč u cesty, zády proti větru. Pak se vrátil pro svoje lyže.
„Ski…“ vypravil jsem ze sebe.
„Vydrž, jedu pro pomoc,“ zahulákal mi zblízka do obličeje, abych ho ve větru slyšel.
Po chvíli jsem vzal do pusy píšťalku a začal pískat podle předpisů, aby mě líp našel. Pokusil jsem se vstát…
„Kde jsou moje ski…“

Ztracen v mlze
Že to nejspíš byla obrovská chyba usoudil Václav Vrbata chvíli po tom, kdy Bohumil Hanč zmizel s jeho kabátem a čepici v mlze a on se ztratil. Do nechráněného těla se mu zakousl zuřivý vítr. Těžko říct, co si myslel, když Hančovi oblečení dával! Nejspíš byl přesvědčený, že nedlouhou vzdálenost v lehkém svetru snadno přeběhne a brzy se pak ohřeje v boudě na Mísečkách.

O dvě hodiny později pořád ještě bloudil po Zlatém návrší. Kolem třetí hodiny narazil na lyže svého kamaráda, zapíchnuté do sněhu. Přece by je tu nenechal, musí se k nim vrátit! Asi ve čtvrt na čtyři zahlédl kolem projít  nezřetelnou postavu. Volal na ni a mával, ale neznámý nereagoval a on neměl sílu se ani zvednout, natož ho dohnat.

Že to nebyl nejlepší nápad si naposledy pomyslel nejspíš kolem šestnácté hodiny, když mu přestala být zima a tiše zmrznul u opuštěných lyží Bohumila Hanče. Asi 500 m odtud nalezla záchranná skupina Bohumila Hanče, bohužel příliš pozdě.

Vichr se pomalu uklidňoval. Bylo 24. března 1913.

Tip
Odkaz na další článek k tématu Hanč a Vrbata
…jak mrtvému zimník

Přes hranici času – test na smérkouejch pérkýnkách

© Svět outdooru, březen 2013, text i foto Šťovík

Placené odkazy k tomuto článku:

Zde může být váš odkaz! Napište nám.